|
Napoleon Games - hry
Colony 28 |
Jindra Rohlík, respektive Napoleongames, právě dokončil svoji poslední hru, Brány Skeldalu II, a nejenom o nich pojednává tento rozhovor.
Co tě vedlo k tomu pustit se do rizikového vývoje her?
Něco člověk dělat musí? Lepší a vtipnější odpověď než jakou poskytuje Terry Prattchet stejně nevymyslím, takže odpovím popravdě: Chtěl bych, aby mi práce přinášela jak momentální, tak dlouhodobé uspokojení. Možnosti, které počítačové hry jako forma umění nabízejí a také to, jak málo jsou tyto možnosti probádané, mě prostě přitahují.
Liší se nějak atmosféra, podle tvé zkušenosti, ve vývoji her v začátcích Napoleon Games a nyní?
To určitě, pro všechny je to víc práce ve smyslu činnosti, která vám má přinést denní chléb.
Zaměřme se na tvůj poslední projekt – Brány Skeldalu II. V čem byla práce jiná oproti jedničce?
Projekt byl mnohem lépe rozmyšlen a to jak po stránce game designu, tak po stránce ekonomické rozvahy. Bylo na něj také víc peněz.
Někteří hráči říkají, že by si raději zahráli krokovací dungeon ve stylu jedničky. V čem vidíš jejich skepsi vůči žánrově novátorské dvojce? A vlastně co tě vedlo ke změně žánru?
Ano, ty názory jsem četl. Myslím, že podle několika málo názorů se nedá soudit. Jde o to, že někteří lidé mají rádi jeden jediný styl a pokud jim ho někdo nenabídne, tak je to automaticky špatně. Pokud si to navíc dovolí udělat u titulu, který je pokračováním něčeho, co hráli a co se jim líbilo, tak je to skoro kacířství. 
Od začátku mi bylo jasné, že tím pár lidí naštvu, ale pevně doufám, že zase jinde rozšířím okruh hráčů dvojky. Taky věřím, že svojí počáteční nedůvěru překonají, Skeldal si zahrají a uvidí, že je baví stejně jako jednička. Ke změně žánru mě vedla potřeba po vlastním vývoji.
Dabing v Branách Skeldalu II je na výborné úrovni. Vybíral jsi herce sám, přeci jenom coby scenárista znáš své postavy nejlépe, nebo jsi to nechal na profesionálech nějakého studia?
Z části jsem vybíral sám. Měl jsem několik nápadů na hlavního hrdinu, ale nakonec z nich z různých důvodů sešlo. Pak jsem uslyšel hlas Jakuba Sajce a bylo rozhodnuto. Dál jsem měl poměrně brzy jasno o Janu Přeučilovi. Ostatní casting provedli ve studiu podle podkladů, které jsem jim dal a udělali to myslím velice dobře. Hlasy mi předvedli a já je pak schválil.
Jaké to vůbec je dokončit hru a čekat, jak ji přijmou herní recenzenti, z jejichž recenzí hráči vycházejí?
No je to peklo. Naštěstí jsou první reakce dobré. BonusWeb samozřejmě miluju! Jestli chcete, budu nosit trička s vaším logem! [lol :) – pozn. Ondra]
Myslíš si, že je dnes česká herní scéna jiná, řekněme vyspělejší? Narážím například na "nedáš exkluzívně, dostaneš málo".
Myslím si, že je sice o moc lepší, ale mnohem víc toho má ještě před sebou. Lidé, kteří o počítačových hrách píší, téměř nikdy neprošli jakoukoliv novinářskou průpravou a stejně tak se nedostali mezi novináře, ale mezi nadšence, jakými byli oni sami. Navíc byli prakticky bez výjimky velice mladí a nezformovaní. 
Vznik nějaké profesní kultury je tedy velice obtížný. Mezi developery, kteří do herní scény také patří, je to ale ještě horší. Směsice namyšlenosti a pohrdání, kdy vývojáři neuznávají práci svých kolegů, plivají na ni, kdy většina z nich (hm, vlastně bohužel z nás) má pocit vlastní výjimečnosti a je skálopevně přesvědčena o tom, že oni by to zvládli lépe. To je smutné a komické zároveň. Panuje zde všeobecný mýtus, že programátoři her jsou nějací mágové, kteří dělají věci, které před nimi ještě nikdy nikdo neudělal a nevymyslel. Prdlajs! Programátoři staví na postupech, které tady byly už dávno před tím. Jen proto, že své vzdělání často získali samostudiem, nikoliv na akademické půdě, musí přicházet na už známé věci. Jistě, programování chce inteligenci a zkušenost, ale je to práce, jako jakákoliv jiná. To samé platí o graficích, kteří přeskočili jednu část svého profesního vývoje a nenaučili se kresbu, anatomii, perspektivu, kompozici a práci s barvou. Své umění opírají o mocné nástroje, jakými je třeba 3D studio, Character Studio ale nedokázali by nakreslit čáru rovně. To co přeskočili je ale na jejich práci stejně vidět, jen oni sami nemají šanci to poznat. Myslím, že české herní scéně by prospělo mnohem více pokory, takové té pokory bez područí, o které zpíval Karel Kryl. Pochopitelně nemohu všechny naházet do jednoho pytle, mezi českými vývojáři je spousta skvělých lidí, na které to, co jsem napsal neplatí.
Jak vzpomínáš na tvé působení v Excaliburu? Dobře si vzpomínám na stránku jednoho z čísle "Bude státním"?
Co na to říct? Z mé strany to byl poslední pokus jak Excalibur zachránit, i když jsem si při tom zašpinil ruce. Dneska už bych to neudělal kvůli ničemu a nikomu, nestojí to za to. Exacliburu ale nikdy nehrozilo, že by byl státním a nikdy mu nehrozilo, že by byl odejmut tehdejšími vydavateli PCP, to byla demagogie. Jediné co mu hrozilo byly investice a pravidelné vycházení. Mimochodem, po té aféře nabídla Mladá Fronta panu Ludvíkovi, že mu ochrannou známku Excalibur vrátí. Dodnes si ji nevyzvedl! Takový je to podnikatel. Před ním samým ho už nikdo nezachrání.
Ohraná otázka – proč jste spolu ty a Andrej nevycházeli? Předpokládám, že dnes už na sebe příliš nenarážíte, přesto se stále špičkujete.
No ona to vlastně není pravda, že jsme spolu nevycházeli (kupříkladu jsme se nikdy nepoprali). Já ho prostě jenom nemám rád. Ostatně, nikdo ho nemá rád. Těžko se mu divit, že je jaký je, když celý život žije s pocitem, že ho nikdo nemá rád. Jediný důvod, proč jsem proti němu veřejně vystoupil, byl jeho otevřený dopis plný lží a polopravd. Dost lidí mi tehdy vyčítalo a divilo se mi, že jsem to nenechal být. Taky začínám mít pocit, že jsem to možná neměl dělat, velice nerad bych byl znám jako člověk, který nemá rád Andreje Anastasova (to není nic výjimečného). No co, možná že z idealismu taky jednou vyrostu.
Ohlásil jsi vývoj encyklopedie počítačových her, ale dnes po tomto projektu není ani vide ani slechu. Co se stalo?
Projekt jsem zastavil. Je to encyklopedická práce a nebylo dost lidí, kteří by ji byli schopni dělat. Dalším problémem byly pochopitelně peníze. Třeba ten projekt ale ještě někdy vzkřísím. Sám bych takovou encyklopedii chtěl mít k dispozici.
Jaké nápady, hry, projekty se ti nepodařilo realizovat?
Všechny nápady, které se mi kdy nepodařilo realizovat leží u mě v šuplíku na svou příležitost teprve čekají.
Ze kterého ze svých projektů máš zatím nejlepší pocit a proč?
Doposud to byly Brány Skeldalu jedna, protože byly první a byl to děsný porod na jehož konci dítě neumřelo. Teď momentálně jsou to Brány Skeldalu 2: Pátý učedník. Mám dobrý pocit ze soubojů a z některých hádanek magického charakteru. Mám také dobrý pocit z toho, že hra vznikala s největším rozmyslem a plánováním z těch her, které jsem kdy udělal. V tomto ohledu toho mám ale také ještě spoustu před sebou.
Účinkuješ v pořadu Game Page na ČT. Pro jakou cílovou skupinu je určen především? O čem to je – dejme tou, že jsem ten pořad nikdy neviděl?
Je to televizní magazín o počítačových hrách, o kterém má každý z šesti lidí, kteří do toho mohou mluvit (čtyři autoři, dramaturg a režisér) jinou představu. Tím a také zaběhnutými postupy tvorby televizních pořadů GamePage podle mě trochu trpí. Myslím si, že jeho největší síla spočívá v pohyblivých obrázcích a zvuku. Pokud totiž někomu v recenzi hru ukážete, pak to pro něj má mnohem větší význam, než když si o ní jen čte. Já se navíc snažím představovat všechny české autory počítačových her. V tomto ohledu jsem poctivě vymetl snad každé profesionální studio v republice a k tomu ještě spoustu poloamatérských a amatérských studií. Pořad je určen jakémukoliv zájemci o počítačové hry i náhodným divákům v dětském i dospělém věku.
Obvyklá otázka – co bude dál po BS2 a povinném měsíci na Havaji?
To je hodně rozšířený omyl. Developeři po dokončení hry na Havaj nejezdí, alespoň já tam letos nikoho známého neviděl.
Díky za rozhovor
