Které hry to jsou? Zalovil jsem v paměti a sestavil žebříček titulů, které se mi vybavily jako první. O to samé jsem poprosil i kolegy z redakce, kteří pro vás připravují články na Bonuswebu. A budu rád, pokud se o svoji trojici podělíte v diskusi (nebo na BW Facebooku) i vy.
Ondřej Zach, šéfredaktor Bonuswebu
Ondřej Zach
Another World – Mladý vědec se pokouší přežít v neznámém, nehostinném světě, v němž se ocitl po experimentu s urychlovačem částic. Když tahle pecka vyšla (1991), bylo mi jedenáct. Doteď vzpomínám, jak mi tuhla krev v žilách v očekávání toho, co bude v další obrazovce. Mimochodem, atmosférické zpracování neztratilo nic ze své krásy ani po letech.
WarCraft – Nejraději vzpomínám na druhý díl téhle fantasy strategie. Ve své době, tedy na přelomu let 1995 a 1996, nabídl jemnou SVGA grafiku (rozlišení 640 × 480). Co mi ovšem učarovalo, byla hra po síti proti živému soupeři. Hodně jsem se vyblbnul také s editorem map, který tehdy fungoval pouze pod novým operačním systémem Windows 95.
Warcraft II: Tides of Darkness
Gobliiins
Another World
Ačkoliv mě bavil i třetí díl, vrchol přišel až s on-line hrou World of WarCraft. Procházet se oblíbeným světem byl úžasný zážitek. Ale ještě úžasnější byly začátky, kdy hráči teprve objevovali herní mechaniky a vše bylo tak krásně nevyvážené :-). A doteď mě mrzí zrušení adventury WarCraft: Lord of the Clans.
Gobliiins – Tři skřítci, kdy každý umí něco jiného, řeší hádanky v rámci jedné obrazovky. Bavily mě vtipné animace skřítků, pokud hráč udělal něco špatně, i nádherná kreslená grafika. Zpracování bylo zkrátka kouzelné, další díly originál nepřekonaly. Retro článek čtěte zde. Pro pořádek bych na tomto místě ještě rád zmínil hru Jazz Jackrabbit 2 s parádním editorem úrovní, pro mě nejzábavnější hopsačku, jakou jsem hrál.
Jasně, se slzou v oku vzpomínám i na řeže Gods, Duke Nukem 3D, Diablo (demo jsem hrál do zblbnutí než vyšla plná hra), Wolfenstein 3D či Golden Axe a strategie UFO: Enemy Unknown, Dune 2, Theme Hospital či Homam, ale co naplat, jako první mi vytanuly na mysli zmíněné tituly výše.
Andrej Brabec, redaktor
Andrej Brabec
Quake 3 - V jednoduchosti je krása. Quake 3 je jasným důkazem toho, že zkušenostní systémy a odemykání zbraní často jen maskují bídný obsah. I s primitivními pravidly má tahle střílečka neuvěřitelnou taktickou hloubku.
Warcraft 1, 2 a 3 - Warcraft je skvělá strategická série. Každý díl v době vydání člověka strhl a nepustil. Jako dítě bez vlastního počítače jsem si často maloval bitvy na papír a netrpělivě čekal, až mě "k tomu" táta zase pustí. Ve trojce jsem pak podlehl kráse internetového zápolení.
Warcraft III: Reign of Chaos
Heroes of Might & Magic 2
Heroes of Might & Magic 2 - Ačkoliv se pro mě značka postupem let vyčerpala, druhý díl mám dodnes v srdci. Milá kreslená grafika a neskutečná taktická hloubka mi učarovaly už jako dítěti.
Honza Srp, spolupracovník redakce
Jan Srp
Death Gate - Stejně tak bych tu mohl mít neméně kvalitní Mission Critical anebo Shannaru, ale první setkání s králi adventur, firmou Legend, proběhlo právě skrze Death Gate. Neskutečně ukecaná a obtížná hra, u které jsem se de facto naučil anglicky, mi kromě nejtvrdšího zákysu v životě přinesla i poznání, že počítačové hry mohou vyprávět příběh ve stejné kvalitě jako knihy.
Dohrání Death Gate (samozřejmě bez návodu, tenkrát jsme o internetu neměli ani potuchy) je pro mě o to cennější, že si na ní vylámal zuby i můj tehdejší hrdina Andrej Anastasov.
Death Gate
Albion
Albion - Pamatuji si, že když jsem zhruba po měsíci tvrdé pařby této kultovní hry na hrdiny opouštěl první ostrov, byl jsem smutný, že se tento fantastický zážitek blíží ke konci. Uplynulo ještě mnoho a mnoho času, než jsem poznal svoji chybu. První ostrov byl totiž vlastně jen tutorial a zanedbatelná skvrnka na mapě.
Dnes už by na něco podobného asi nebyl nikdo zvědavý, ale tenkrát opravdu dala hra zabrat klidně rok v kuse a téměř každý nepovinný úkol byl delší než většina současných her. Na rozdíl od série Elder Scrolls ale i přes gigantický obsah neobsahovala hluchá místa a fantastický příběh, kombinující sci-fi i fantasy, nenechal člověka věnovat se ničemu jinému.
Deus Ex - Tento duchovní nástupce System Shocku může dodnes působit jako učebnice game designu. Mikročipy napumpovaný super agent JC Denton a jeho boj proti nadnárodním korporacím ve světě, který nelze jednoduše dělit na dobro a zlo, mi poprvé v životě dokázal, že akční hry nejsou jen ztráta času. Naprostá svoboda v tom, jak se může hráč vypořádat s herními nástrahami a depresivní atmosféra ve stylu Blade Runnera činí ze hry až umělecké dílo. Obě pokračování se sice celkem povedla, ale ten pravý Deus Ex je jen jeden.
Jan Hanáček, šéfredaktor Plnehry.cz
Jan Hanáček
Planescape: Torment – Dokonalé dobrodružství plné existenciálních úvah, zahalené do melancholie a deprese. Dílo, které nejvíce ovlivnilo mé myšlení v době, kdy jsem ani nevěděl, že myslím. Torment má u mě prvenství a nezpochybnitelné právo na trůn, co se týká věcí, které mne nejvíce formovaly. A to prosím počítám nejen hry, ale i hudbu, knihy, filmy, atd. Dodnes si pamatuji na legendární výrok jednoho ze záporňáků: "Hladoví psi se vracejí!"
Gothic – První díl sice není tak všestranně dokonalý jako díl druhý, ale hravě jej strčí do kapsy svou mystickou atmosférou. Nejspíš na tom bude mít nějaký podíl i fakt, že jsem Gothic hrál na škole simultánně se svým kamarádem. Scházeli jsme se o přestávkách a on začínal: "Byls v Novém táboře?" Já na to: "Jo, jdu plnit úkol u mágů." On: "Bože, to nedělej! Oni tě pošlou do staré hrobky, to nepřežiješ!" Já: "Proč? Co v ní je? Povídej, proboha!"
Doom
Planescape: Torment
Doom – Ačkoliv první hra, kterou jsem vůbec v životě hrál byl první Prince of Persia, byl to až kultovní Doom, kdo mě bez servítků posadil před obrazovku, dal pod ruku klávesnici a jako by řekl: "Neremcej a dělej, co umíš." Ačkoliv již devadesátá léta pomalu přešla do své druhé poloviny, Doomu mi zcela učaroval. V té době již značně letitá droga si našla dalšího závislého. Bože, těch ztracených hodin života! Ničeho nelituji!
Michael Mlynář, editor
Michael Mlynář
Robbo - Ačkoliv jsem si užíval i spousty nezapomenutelných klasik, tak právě Robbo je série, se kterou jsem prožil osmibitovou éru. Tyto hry od polského týmu Avalon jsou skvělým mixem akce a logických hádanek. Je potřeba sbírat šroubky, posouvat bednami a bombami, hledat cesty, ale také střílet a občas mít rychlé a přesné ruce.
Indiana Jones and the Infernal Machine - Staré adventury mě nikdy neoslovily, hrál jsem jen jednoho Dizzyho, ale i tak rád vzpomínám na kopec skvělé zábavy s Indym. Z mého pohledu to byla vynikající a o kousek zábavnější alternativa k tehdejším Tomb Raiderům. Navíc s Indym byla vždycky legrace a některé ruské hlášky ze hry se mi občas vybaví ještě dnes.
Deus Ex
Deus Ex - Pro někoho je milníkem ve 3D střílečkách Doom, pro jiné zase Quake, Unreal nebo třeba Half-Life. Pro mě je to první Deus Ex, přestože to vlastně zas až tak střílečka není.
Demo jsem vůbec nepochopil a až po přečtení pochvalných recenzí jsem dal hře ještě jednu šanci, což se ukázalo jako jedno z mých nejlepších rozhodnutí v herním životě. Možnost řešit různé situace několika různými způsoby mě v té době naprosto fascinovala.
Na velmi nostalgickou strunu pak zahrál Ondra se zmínkou o druhém Jazz Jackrabbitovi. Tuhle hru jsem prošel nesčetněkrát a pořád jsem měl motivaci: jen se základní pistolkou, na jeden život, za Jazzova bráchu Spaze. Jazz zkrátka neuměl omrzet.
