Hry podle filmů: trhák nebo šmejd?

Vyplatí se herním společnostem kupovat licence na vývoj her podle filmových trháků? Jaká je obecně kvalita těchto her? Není lepší a levnější vymyslet a prosadit vlastní hrdiny? Nabízíme inside pohled na všechna pro a proti.

S příchodem počítačové hry Enter the Matrix letos v létě se opět vynořila mnohokráte propíraná otázka – mohou být tituly na motivy známých filmů kvalitní? Nezajistí drahá licence na hrdiny stříbrného plátna úspěch hry i přes to, že má slabou grafiku, padající engine, chybí jí nápady, hratelnost a atmosféra? Spousta vývojářů a vydavatelů se domnívá že ne, Shiny a Atari však ukázali, že i to je možné.

Počítačová hra Enter the Matrix pod drobnohledem Ondry Zacha

Enter the Matrix měl být jiný než všechny ostatní projekty, které vznikají coby nutný artikl kolem slavného jména na základně filmové či knižní licence. Hra byla od počátku koncipována jako plnohodnotný doplněk – nejde o to, abychom si prožili to samé, co hlavní hrdinové na plátně kina. Naopak, sledujeme sice stejnou hlavní dějovou osu, ale z jiného úhlu pohledu, konkrétně dvou vedlejších postav Niobe a Ghosta. Speciálně pro hru potom byly natočeny filmové sekvence, které nikde jinde divák či hráč neuvidí. Zkrátka, Enter the Matrix měl prohloubit filmový zážitek. Scénář na papíře vypadal také nadějně – vedle klasických bojových scén přišla na řadu i honička v autě na dálnici a samozřejmě bitva s chobotničkami ve vznášedle. Bohužel, samotným výsledkem byla průměrná až lehce nadprůměrná hra, kterou můžeme z hlediska očekávání označit za velké zklamání (mimo naší recenze to ostatně potvrzují i hodnocení od naprosté většiny předních světových magazínů). To ovšem stále nic nemění na tom, že se svým způsobem jednalo o unikátní projekt propojení hry a filmu, který si díky tomuto hledisku své zastánce našel. Jenže, tohle všechno chtělo dotáhnout do konce i z herní stránky, a v tomto směru Enter the Matrix propadl. Uvidíme, nakolik se autoři poučí, případně jak budou autoři tlačeni časem v dalších Matrix hrách.

„Každá firma se snaží vyvinout co nejlepší hru. Licence slouží jako marketingový tah na její zviditelnění se na trhu. Na světě je jen jedna nebo dvě licence, při kterých je možné povolit kvalitu. Enter the Matrix je jednou z nich. Neumím si představit jinou licenci, se kterou by se dalo vydělat tolik peněz na tak nepovedené hře. Navíc vhodně načasovali vydání, dnes je Matrix mánie, za 2 roky by jim to už vyšlo jen těžko,“ říká David Durčák, šéf slovenského vývojového týmu Cauldron, který momentálně podle licence vytváří hru na motivy filmu Conan.

V čem je vlastně nákup licencí tak výhodný? „Myslím, že nám coby vydavatelům se to vyplatí. Licence je sice hodně drahá, hráč zná ale svět, ve kterém se bude pohybovat, již z filmu nebo z knihy. Zná i herní postavy a někdy také děj, snáz do něj tedy pronikne. Kromě toho jde o velmi významný marketingový nástroj a v neposlední řadě je vývoj hry na motivy úspěšného filmu či seriálu menší riziko než vlastní původní titul,“ vypočítává výhody Simon Jeffrey z Empire Interactive. Firma, v níž pracuje, má na svém kontě také několik her na motivy filmů či televizních sérií, například akční Bad Boys II nebo Starsky & Hutch.

„Souhlasím s tím, že licence slouží na získání pozornosti. Na druhou stranu nám někdy strašně svazuje ruce. Ve vlastní hře můžeme vymyslet celý svět tak, aby nám vyhovoval po technologické i hratelnostní stránce. To jsou obrovské plusy. Licence na Conana sice nepatřila k nejdražším a může být ve výsledku přínosem, teď nám ale hodně svazuje ruce. Spoustu věcí jsme museli přepracovat, aby byly podle zákonitostí jeho světa, takže pokud jde o plusy a minusy, vidím to v našem případě půl napůl. Já osobně jako vývojář ale preferuju tvorbu hry dle vlastního námětu,“ nabízí druhou stránku mince David Durčák.

I přesto, že Empire Interactive utrácí stovky tisíc liber ročně za nákup licencí, zejména pro konzolové tituly na motivy seriálů, neplánuje tento trend opustit. „Vyplatí se nám to víc, než kdybychom vymýšleli vlastní hrdiny, prostředí, scénáře a následně je tlačili veřejnosti. Pro jejich prosazení by totiž bylo nutné vynaložit nesrovnatelně vyšší úsilí než nyní u licencovaných titulů,“ vysvětluje Simon Jeffrey.

S ním souhlasí i David Durčák. „Ideální licence je asi taková, která nestojí mnoho, váže se ke známému titulu a hlavně, nesvazuje příliš ruce. Takových ale mnoho není,“ stýská si. Hry na motivy filmů tak zřejmě jen málokdy nadchnou fanoušky tak, aby byli spokojeni. Na druhou stranu, doufejme, že Jeffrey i Durčák mají pravdu, když hovoří o tom, že nás firmy nebudou zkoušet napálit nekvalitní hrou vytvořenou v souladu s licencí na kvalitní či známou filmovou sérii. Zatím to totiž nebývá pravidlem ani v nejmenším.