Vánoce se nezadržitelně blíží, a tak se také naše pravidelné sobotní zamyšlení ponese v duchu vánočním. První okénko v adventním kalendáři již zeje prázdnotou, po čokoládovém zvířátku (tedy alespoň já jsem tam měl rybu – z čistě studijních důvodů jsem svůj kalendář načal s „mírným“ předstihem) se jen zakouřilo a na mozek se začínají pomalu vkrádat úvahy, co že se pod stromečkem letos objeví za dárky. Zatímco reklamní lidičkové pižlají větve, aby se jim tam vešly všechny ty mobily za korunu, hráčské srdce si žádá jediné – ať je tam třeba tuna ponožek, teplých svetrů a košil, hlavně když nebude chybět balíček s vysněnou hrou. O zvláštní úchylce malého (i velkého) gamesníka samozřejmě ví široké okolí, a tak se mu jeho tajné přání pokusí za nemalé finanční oběti splnit - jenom ta podoba vysněné hry získává poněkud bizarnější kontury. Jak předejít zbytečným torturám růžových porcelánových vepřů, kteří obětují svůj křehký život pro jedno velké sváteční nedorozumění?
Největší nával v inzertních rubrikách herních magazínů nastává krátce po Vánocích. Nekonečné řady inzerátů nabízející celkem solidní tituly doslova za babku mají jedno společné – krátkou noticku „nevhodný dárek“, která více než trefně vystihuje podstatu celého problému. Zkrátka a dobře, „neherní“ příbuzenstvo se rozhodlo udělat radost notorickému hráči. Babička s dědečkem, maminka s tatínkem, popřípadě strýček s tetičkou tak byli okolnostmi donuceni ke vstupu do obchodu s počítačovými hrami, který nahání obyčejným lidem snad ještě větší hrůzu a strach než sexshopy, oblíbený to terč peprných vtipů. Naprostá většina počítačových her neznalých lidí se při „samostatném“ nákupu titulů rozhoduje podle vzhledu krabice, a tak se stávají snadnou obětí levných reklamních triků vydavatelů podprůměrných titulů. Babička s dědečkem sice ví, že jejich vnuk prosedí nekonečné hodiny u jakéhosi hokeje a neustále básní o tom, jak vyšel nový ročník nějakého „há-em-elka“, ale když už stojí před regálem se sportovními hrami, jsou bezradní. Mnohdy nepomůže ani obsluha – prarodiče na otázku o konfiguraci počítače jejich vnoučete pouze nechápavě pokrčí rameny s tím, že z té bedýnky vede drát do barevné televize a že je u toho taková páka s tlačítky. Ptáte se, proč raději z obchodu neodejdou, aniž by něco koupili? Inu, představa návratu s prázdnou a vyčítavého pohledu zbytku rodiny (před Štědrým dnem) i samotného vnuka (o Štědrém dni), je natolik děsivá, že se často rozhodnou vzít osud do vlastních rukou. Stařecké prsty se pomalu blíží ke krabici s nejhezčím obrázkem hokejisty, ještě kousek a již třímají krabici, která podle všeho bude tou pravou – všude jsou fotky Jágrů, Lindrosů, či Hašků, navíc je tam asi desetkrát slovo „hockey“ a stojí spoustu peněz, to bude určitě ta správná krabice. Ano, byla to ta správná – tedy za předpokladu, že chlapec z nějakého důvodu toužil po hokejovém znalostním kvízu pro Macintosh.
Výše popsaná situace samozřejmě zachází do abnormálních extrémů, ale celkem trefně vystihuje problém, před který je každý hráč o vánocích postaven. Pokud není v jeho okolí nikdo, kdo je schopen „inkognito“ poradit s výběrem nejvhodnější hry, která by obdarovaného bavila a navíc bez problémů běžela na jeho počítači, nastává velké dilema – smířit se s tím, že může najít pod stromkem naprostý úlet, nebo si zkazit tajuplnou vánoční atmosféru při rozbalování dárků a o novou hru si říct zcela otevřeně. Právě druhá zmíněná možnost pomůže celkem rozumné překlenutí „mezidobí“, kdy již člověk nevěří na Ježíška či Santa Klause, ale zároveň nemá dostatek nadhledu a finanční nezávislosti, aby dokázal radostně akceptovat jakýkoliv dárek s tím, že si tu hru přinejhorším koupí po Vánocích sám.
Vůbec nejsnadnější a z pohledu nevhodných dárků nejméně rizikovou možnost představuje společná návštěva obchodu s hrami – přeci jenom přijít a po chvíli kochání se a rozhodování ukázat na příslušnou krabici není pro nikoho nepřekonatelný problém. Opravdový problém však může nastat ve chvíli, kdy si „sponzor“ prohlédne cenovku a zjistí, že hry z vedlejší budgetové poličky jsou nesrovnatelně levnější. Opět tady zafunguje ona nevědomost – vždyť přeci tenhle hokej stojí polovinu, takže proč kupovat něco tak drahého. V tu chvíli je hráčova přítomnost v obchodě spíše kontraproduktivní – obvykle totiž nastává hádka, kdy se gamesník často marně snaží vysvětlit, že ona dražší hra má trojrozměrnou grafiku a mluvený komentář. „Sponzor“ tento rozdíl chápe asi tak stejně, jako afričtí křováci rozdíly mezi moderním letadlem F-18 a obstarožním vrtulákem.
Dost často tedy nezbývá než zvolit alternativu „neosobního“ přístupu v podobě slovných čí písemných doporučení, ať již přímo příbuzenstvu, nebo fiktivnímu Ježíškovi (pokud opravdu existuješ, tak se na mě prosím nezlob, já to tak nemyslel). Vždycky je však nutné brát zřetel na co možná nejpřesnější specifikaci svého přání – nás hokejista by tedy měl napsat něco ve stylu: „Milý Ježíšku, byl jsem celý rok moc hodný, nosil samé dobré známky, pravidelně umýval nádobí a nikdy nechodil za školu ani potají nekouřil tatínkovy cigarety. Strašně moc bych si přál pod stromečkem NHL 2002 pro PC, které díky skvělé grafice a atmosferickému komentáři maestra Vichnara nemá na trhu konkurenci. Cokoliv jiného než tahle hra by bylo jen výsměchem mému celoročnímu snažení a neměl bych z toho radost.“ Pozor však musí dát majitelé slabších strojů, které by mohla přílišná štědrost příbuzných dostat do trapné situace, kdy sice mají v ruce největší 3D akční pecku, ale jejich Pentium nic takového nerozběhne. Dopis by tedy měl znít (po vynechání výčtu studijních, osobních a pracovních úspěchů) asi takhle:„Velmi rád bych pod stromečkem našel v lesklém papíru zabalený Hornet Korea. Já vím, že stojí doslova pár korun, a že existují mnohem hezčí a dražší hry, ale já to myslím s počítačem vážně a nejsem jenom hloupý hráč. Nemám tedy žádné moderní akcelerátory, bez kterých mi dražší hry nepoběží a stanou se jen efektní ozdobou pracovního stolu. Opravdu mi ten Hornet Korea stačí a budu z něj mít velkou radost.“
No nic, omluvte prosím tuto krátkou exkurzi do dětských let – s blížícími se Vánocemi se stávají dny čím dál hektičtější, zoufalé běhání po obchodech je na denním pořádku, všude je spousta podobně postižených lidí, a tak jsem pro tentokrát zvolil téma spíš oddychové. Občas je totiž užitečné na chvilku vypnout, zastavit se a hodit všední starosti za hlavu...
