Kniha Masquerade od Kita Williamse

Kniha Masquerade od Kita Williamse | foto: Vydavatelství Jonathan Cape

Největší podvod v dějinách videoher. Neuvěřitelný příběh hry Hareraiser

  • 14
Lidé dnes mají často pocit, že se je výrobci videoher snaží jen podvést a vylákat z nich peníze. Ovšem nad neuvěřitelným příběhem počítačové hry Hareraiser z poloviny 80. let minulého století zůstává rozum stát i po 30 letech.

Všechny ty nesplněné sliby, extra platby za věci, které už měly být součástí základní hry, trailery ukazující daleko lepší kvalitu grafiky sice nejsou úplně nejférovější obchodní praktiky, ale víte co? Může být daleko, daleko hůř.

Stuart Ashen představuje hru Hareraiser. Podle mnohých nejhorší počítačovou hru všech dob.

Britský komik Stuart Ashen na letošním ročníku festivalu Norwich Gaming připomněl neuvěřitelný příběh hry Hareraiser. Jestli jste o tomto titulu nikdy neslyšeli, pohodlně se usaďte. Tahle historka má totiž hollywoodské parametry!

Začátek

Náš příběh začíná v 70. letech minulého století, kdy chtěl britský umělec Christopher „Kit“ Williams vydat knihu svých ilustrací. Jenže jeho agent se mu to snažil rozmluvit. Čistě obrazové knihy si sice každý rád v knihkupectví prolistuje, ale jen málokdo koupí. Pokud kniha nebude mít žádnou přidanou hodnotu, nikdo ji Williamsovi stejně nevydá.

Tak se Williams pořádně zamyslel a přišel s geniálním řešením. Do knihy zabudoval zašifrované instrukce odkazující k zakopanému pokladu. Tím byl náhrdelník ve tvaru zajíce z osmnáctikarátového zlata v hodnotě tisíců liber. Kniha samotná obsahovala kromě nepopiratelné umělecké kvality i všechny indicie k tomu, aby ten, kdo je rozluští nejrychleji, mohl lokaci zakopaného šperku najít s přesností na decimetry.

Autor knihy Masquerade Kit Williams

Williams dal čtenářům k dispozici pouze dvě nápovědy. Slíbil, že je poklad ukrytý na veřejně dostupném místě a že až se najde první nálezce, veřejně to oznámí.

Kniha nazvaná Maškaráda (Masquerade) se stala obrovským hitem, byla přeložena do řady jazyků včetně japonštiny a prodalo se jí sta tisíce kusů. Přestože ilustrace doplňuje pohádkový text a hádanku by prý mělo zvládnout vyluštit i desetileté dítě, zajíc byl nalezen až tři roky po vydání knihy.

V roce 1982 za veliké mediální pozornosti byl jako vítěz soutěže uznán jistý Ken Thomas. Jenže už několik dnů po slavnostním předání výhry obdržel Kit Williams dopis od dvou středoškolských učitelů fyziky, kteří na stejném místě nedlouho před Thomasem sami kopali a nic nenašli. K dopisu navíc připojili i vyluštění šifry, což oficiální vítěz nikdy neudělal.

Obecně se mělo za to, že učitelé během kopání malou hliněnou nádobu ve které byl zlatý zajíc uschován prostě přehlédli a Thomas, který se v té době pohyboval nedaleko, ji našel čirou náhodou.

Zajímavá historka, ale určitě se ptáte, proč ji sakra čtete na serveru věnovanému počítačovým hrám? Nebojte, už jsme skoro tam.

Podvod

Hareraiser vyšel na téměř všechny platformy své doby. Rozdíly mezi jednotlivými verzemi byly značné.

Pokud si myslíte, že Thomas zlatého králíka okamžitě prodal a stáhl se do ústraní, tak jste na omylu. Dugald Thompson, jak znělo jeho pravé jméno, místo toho se společníkem Johnem Guardem založil firmu Haresoft. Inspirován úspěchem knihy Maškaráda se rozhodl tento princip okopírovat i v jiném médiu, a tak se roku 1984 zrodil Hareraiser, podle mnohých nejhorší počítačová hra všech dob.

Thompson za masivní reklamní kampaně propagoval Hareraisera jako rodinnou zábavu, která prý obsahuje šifru k nalezení zlatého pokladu v hodnotě 30 000 liber. Tím pokladem byl samozřejmě ten stejný zlatý králík, kterého Thomson vyhrál díky Maškarádě. Jeho cena sice byla vyčíslena „pouze“ na nějakých 6 000 liber, to je ale ve světle ostatních faktů zanedbatelný problém.

Britský komik Stuart Ashen ukazuje rozdíly mezi jednotlivými verzemi Hareraisera pro různé platformy.

Hareraiser, který byl vyroben na všechny tehdy dostupné platformy, se prodával za cenu převyšující i ty technicky nejpokročilejší hry své doby. Nenabízel však nic jiného než jedinou statickou obrazovku, na níž je vidět zelená louka osázená několika stromy různých barev, slunce, mraky a některá z mnoha nic neříkajících vět. Hráč si může zvolit, jakým směrem se jeho postava vydá, ale ať se pohne kamkoli, vždy ho tam čeká stejná zelená pláň, jen s jiným počtem stromů, mraků a mouder typu „slunce svítí směrem nahoru“. Abychom nezapomněli, občas odněkud vyběhne králík a vprostřed obrazovky zmizí. Žádné bližší vysvětlení, žádné skryté indicie a také žádná zábava. Prostě nic.

Moudrost je pravda. Co to znamená? Pravděpodobně nic.

Jako vysvětlení se nabízejí dvě možné varianty: buď je v Hareraiserovi ukrytá natolik komplikovaná šifra, že ji nikdo nepochopil, anebo jde o pouhý náhodný slepenec několika jednoduchých grafických prvků, poskládaných za sebe bez hlubšího smyslu. Tedy podvod. Vzhledem k reputaci pana Thompsona je druhá varianta mnohem pravděpodobnější.

Nehoráznost celého konceptu podtrhuje fakt, že navzdory své vysoké ceně byl Hareraiser prodáván ve dvou dílech. Kdo chtěl mít k dispozici všechny (údajné) indicie, musel si za stejnou cenu koupit jak předehru (Prelude), tak i finále!

Rozhřešení

Žádný div, že takové chování v zákaznících zrovna nebudilo největší důvěru, a tak celý Haresoft brzy skončil v konkurzu. V podstatě jediným majetkem firmy byl onen proklatý zlatý králík, jehož prodejní cenu ohodnotila aukční síň Sotheby ́s na 3 000 liber. Sám jeho autor Kit Williams se aukce zúčastnil a nabídl za zajíce 6 000 liber, jenže nakonec se náhrdelník prodal za neuvěřitelných 31 900 liber neznámému kupci a na dlouhou dobu jako by zmizel ze světa.

Máte pocit, že by celý příběh vydal na samostatnou knihu? Nejste sami. Napsal ji Bamber Gascoigne, jediný svědek zakopání původního pokladu.

Jak to bylo s podivným rozluštěním šifry z knihy Maškaráda, nakonec v roce 1988 odhalil článek v novinách The Sunday Times. Thompsonův nález zlatého králíka samozřejmě nebyl vůbec žádnou náhodou. Ukázalo se totiž, že spoluzakladatel firmy Haresoft John Guard byl partnerem jisté Veronicy Robertson. Ta předtím chodila s Kitem Williamsem a byť přesnou lokaci pokladu neznala, dokázala Guarda nasměrovat na území města Ampthill, kde byl poklad skutečně zakopán. Jakožto vášnivá obhájkyně zvířecích práv totiž naletěla Guardově slibu, že v případě úspěšného nálezu předají výdělek organizaci Animal Rights.

Guard s Thomsponem v dané lokalitě několikrát marně hledali s detektory kovů ale bylo to až kopání dvou učitelů, které je navedlo přesnou stopu. Byl z toho sice obrovský skandál, ale na celé záležitosti už se nic nezměnilo.

A zlatý králík? Ten je v rukou soukromého sběratele. V roce 2009 byl svému autorovi alespoň zapůjčen pro natáčení dokumentu „The Man Behind the Masquerade“ a poté i nějakou dobu vystaven v londýnském V&A Museu.