Mnoho z vynálezů, které jsme ještě před pár lety obdivovali jen nad stránkami sci-fi románů, už dnes bereme jako naprostou samozřejmost.
Dnešní počítače dokážou zobrazit prakticky fotorealistické obličeje. Budeme se proto k virtuálním postavám chovat jinak?
Na dálku řízené miniaturní drony ovládají bojiště na Ukrajině, v kapsách nosíme telefony, jejichž výpočetní výkon daleko přesahuje dřívější sálové počítače, samoparkovací auta už jsou ve vyšších třídách prakticky normou.
Nová doba ovšem přináší nové problémy, a to nejen ty technologické, ale i etické. Mají být válečné stroje natolik autonomní, aby mohly rozhodnout o zabití člověka? Mají samořiditelné automobily ochránit především posádku vozidla, nebo ostatní účastníky provozu (viz známé trolejové dilema)? A jsou potřeba nějaké hranice, které by určily, nad čím člověk může masturbovat ve virtuální realitě? Pravda, poslední otázka asi ještě netrápí tolik lidí na to, aby se o ní vedla širší společenská diskuse, minimálně pro výrobce pornografie je ovšem zásadní.
RapeLay odsoudili prakticky všichni napříč celým světem. Znamená to tedy, že je znásilnění horší zločin než vražda?
