Japonsko je herní velmocí, a tak je jasné, že právě tam se dají vypozorovat směry, kudy se bude v budoucnu celý herní průmysl ubírat. Nedávná výstava Tokyo Game Show naznačila, že budoucnost se bude odvíjet od nových technologií a zároveň popřela i několik dřívějších prohlášení analytiků herního průmyslu a herních vývojářů.
Prostorové 3D zobrazení
Velký význam přikládají herní firmy technologii prostorového 3D zobrazení, kdy s použitím speciálních brýlí a patřičně vybaveného televizoru můžeme vnímat promítaný obraz "plasticky". Hlavním tahounem na herním poli je v tomto ohledu firma Sony s konzolí PlayStation 3 a vlastním portfoliem her, ale k vidění byly i 3D tituly i od dalších firem.
U Sony byl největší zájem o realistický závodní simulátor Gran Turismo 5 a válečnou střílečku Killzone 3, ale podporu nastupující technologie ohlásili i jiní. Z těch nejznámějších jmenujme například japonské Namco, které připravuje 3D verzi akční závodní klasiky Ridge Racer.
K tomu je pak potřeba připočíst firmu Nintendo, která již dříve oznámila nový handheld Nintendo 3DS, jenž umožní sledovat prostorový obraz i bez speciálních brýlí. Nintendo se tradičně tokijské výstavy neúčastní, ale i tak byla atmosféra nástupu 3D cítit na každém kroku. A to nejen na výstavišti, kde firmy prezentovaly své zobrazovací technologie, ale i v obchodech s elektronikou, kde zase často na svých 3D panelech ukazovaly, jak na nich vypadají hry.
Pohybové ovládání neláká
V Evropě a Americe se hodně mluví o nástupu nových systémů pohybového ovládání. Microsoft mluví o svém Kinectu stejně jako Sony o PlayStation Move jako o "další velké věci" herního průmyslu. Japonská realita ale ukázala, že to tak žhavé nebude. Zájem o hry s novým ovládáním byl totiž značně nízký.
Je to ale pochopitelné, protože prakticky každý z řad odborné veřejnosti již měl možnost si tyto systémy vyzkoušet. A co se týče veřejnosti laické, tak i ta již měla možnost si tyto technologie osahat na různých veřejných promo prezentacích.
Důležitější je ale jiná věc: kdo měl o pohybové ovládání vážný zájem, už si ho dávno pořídil s konzolí Wii od Nintenda. Hry na tuto mašinku sice nedisponují tak dobrou grafikou, ale princip pohybového ovládání je stejný jako u nových systémů, přičemž nyní samozřejmě není řeč o technologickém řešení, ale o tom, že zkrátka při hraní "máváte rukama".
Fakt, že Kinect i Move, jsou oproti Wii přesnější a případně i rychlejší, je sice chvályhodný, ale hráč, který již má Wii stejně nebude mít potřebu si pořizovat další pohybový systém. Ostatně, docela tomu napovídají i první prodejní čísla ovladače Move, jenž je již na trhu.
Skryté dotyky
Naopak velký potenciál je cítit z ovládání dotykového, kterým je vybaven handheld Nintendo DS nebo stále populárnější iPhone. Vzhledem k tomu, že dnes je tato technologie v herním světě již naprosto běžná, tak není kdovíjak propagována, a její síla je tak trochu skrytá.
Není totiž vidět u těch největších herních firem, které chrlí ročně spousty her na všechny možné systémy, takže dotykové ovládání u Nintenda DS berou jako samozřejmost. Naproti tomu u menších týmů, které zde předváděly prototypy svých projektů, má tato technologie značnou a cílenou podporu. Když zkoušíte některou z těchto her třeba na iPhone a zeptáte se, zda bude i na iPadu, dočkáte se často odpovědi ve stylu: "Ještě nevíme, na čem všem to vyjde. Tady jen ukazujeme naši novou hru, která využívá dotykové ovládání."
Velké firmy pak kromě her počítají s dotykovými zobrazovači i pro různé přídavné neherní aplikace jako například elektronické komiksy, v nichž můžete pomocí dotykového displeje pohodlně listovat jako v knize.
Již nějakou dobu se živě spekuluje o tom, že příští generace handheldu PSP od Sony bude rovněž vybavena dotykovým displejem. Ve světle aktuálních trendů se to však nyní jeví jako již absolutní nutnost, bez níž by byl vážně ohrožen úspěch nového přístroje na trhu.
Japonské hry při plné síle
Již docela dlouho se z řad herních analytiků, ale i samotných japonských vývojářů ozývají hlasy, že japonský herní průmysl je již nějakou dobu za zenitem a že západ je o kus vepředu. Letošní Tokyo Game Show ale nabídkou nových japonských titulů ukázalo, že to není pravda.
Jediný aspekt, v němž by japonské hry mohly zaostávat, je technické zpracování. Průměrná japonská hra totiž bude velmi pravděpodobně vypadat hůře než průměrná hra západní, ale na druhou stranu tu vznikaly a stále vznikají i skvosty, které posouvají hranice technického zpracování jak v technickém, tak i uměleckém sektoru.
Obecně horší technické zpracování s sebou ale mimo jiné nese i nižší produkční náklady. Takže zatímco na západě se sází především na špičkové projekty s vysokými rozpočty, tak v Japonsku vychází mnohem větší počet her v nesrovnatelně širším spektru počínaje akčními krváky a konče simulátory výherních automatů pachinko.
V kombinaci se solidní koupěschopností Japonců pak tedy docházíme k závěru, že japonské firmy budou nadále produkovat značné množství her, bez ohledu na to, co se děje v ostatních regionech herního světa. Díky nižším nákladům na tvorbu "zaostalých" her totiž není potřeba milionových prodejů po celém světě, ale stačí prodat pár set tisíc doma v Japonsku. A to se tam prodá prakticky každé hry. A když se to některému titulu nepovede, tak při zmíněné šíři produkce není problém, aby vzniklou finanční díru zalepily prodeje ostatních titulů od dané firmy.
Japonci jsou tím pádem tak říkajíc soběstační. Ostatně, drtivá většina japonských her se do okolního světa ani nedostane. A to jednoduše proto, že finanční i časové náklady na lokalizaci by neodpovídaly nárůstu zisku plynoucího z prodeje mimo Japonsko. Zisk vygenerovaný na japonském trhu je totiž naprosto dostatečný.
Závěr je tedy jasný: pokud vám jde o grafiku, pak jsou japonské hry pozadu. Ovšem pokud se zaměříte na prakticky cokoliv jiného, pak budou Japonci ještě nějakou dobu pořád vepředu.
