Honza Srp - Od té doby co jsem před pár lety dokončil všechny adventury od Legend Entertainment, už mě žádné retro nedokázalo úplně pohltit. První Metal Gear Solid jsem už rozehrál aspoň pětkrát, ale vždycky mě to rychle přestane bavit. Po přečtení kompletní série Duna jsem si znovu pustil první Dunu, ale skončil jsem jen u poslouchání skvělého soundtracku. Na základě článku od Honzy Hanáčka jsem si tuhle v akci koupil výbornou starou adventuru Prisoner of Ice, jenže neustálé umírání mě rychle odradilo. Je na čase přiznat si, že už na to asi nikdy nenajdu čas.
Prisoner Of Ice
Ondřej Zach - Retro, to je moje. Aktuálně to bylo prostřednictvím retro konzole SNES Mini, s níž jsem jako strojem času odcestoval zpět do doby svého dospívání. Když se ovšem ohlédnu zpět, nejčastěji, prakticky každý rok, se vracím k zábavnému, přesto chytrému budování nemocnice v Theme Hospital. A pak většinou neodolám při „uklízení archivu“, které skončí tak, že zapnu třeba PSP, vložím UMD se Sega Rally a prakticky zapomenu na to, co jsem šel vlastně dělat. Ale to se mi stává pořád. Tuhle jsem potřeboval porovnat bojovku Pokkén Tournament na Switch s verzí na Wii U, zapnu Wii U a nakonec skončím u Mario Kart 64 přes Virtual Console. Dlouhou dobu už se také chystám na strategii Ghost Master, mám ji tu připravenou na stole, ale pořád.... není čas. A lepší to nebude.
SNES Classic Mini
Theme Hospital
Emanuel Svoboda - Retro je všechno. Hry ze staré školy hraji neustále. Naposledy jsem hrál Metroid II: Return of Samus na Game Boyi, když jsem se dostával do nálady na recenzi remaku Metroid: Samus Returns pro Nintendo 3DS.
Metroid II: Return of Samus na GameBoy
Jan Lysý - I já si občas zafňukám ve stylu „dnešní hry už nemají takové kouzlo, jako hitovky z mého mládí“, ale naštěstí existují způsoby, jak se „vrátit v čase“ a občas to dělám. Docela často hraji například tahovou strategii Master of Magic z roku 1994. A pokud jde o mě, je stejně zábavná jako před lety.
Master of Magic
Michael Mlynář - Otázkou je, co se pojmem retro dnes vlastně myslí. Rozhodně odmítám hrát ty dnešní různé pixelartové nesmysly. Nepopírám, že se tam můžou najít zajímavé kousky, ale celkově na mě tato scéna tak nějak působí, že když to někdo neumí udělat dobře a hezké, udělá to blbě a škaredé a říká tomu retro. Ovšem když se tomu věnuje náležitá péče, může být i nová hra stojící na retro základech skvělá. Osobně mám například moc rád vynikající Resogun.
Naproti tomu si rád občas dám nějakou starou věc, ideálně v původní verzi. Kdysi dávno jsem na emulátoru SNESu neskutečně ujížděl na méně známé hře Super Pang, s několikaletým odstupem jsem dohrál parádní slovenský Quadrax nebo jsem si už v dobách PS2 postupně doplnil sbírku o Final Fantasy I - VI. A kdybych dnes ještě dokázal najít a zprovoznit Jazze Jackrabbita 2, určitě bych se s ním na jeden víkend dokázal opět skvěle vyblbnout. Vedle toho mám rád i pár značek, které vycházejí stále, ale vlastně jsou pořád stejné, tedy až na grafiku. Typickými příklady jsou Ridge Racer a Sega Rally. A těžko říct, zda se éra PS2 už dá považovat za retro, ale jak tak nad tím přemýšlím, tak s chutí bych si i dnes střihnul pár divokých jízd v Crazy Taxi.
Quadrax
Jan Kouba - K retrohrám se vracím, dá se říci, se železnou pravidelností. Není to kvůli nostalgii, některé hry jednoduše nestárnou a mají co nabídnout i dnes a to dokonce i ty z éry osmibitů. Co pár let zapnu znova Pharaoh, u kterého se zvládnu trápit se stavbou mastab a pyramid celé týdny. Krom toho se hodně vracím i ke starým adventurám, jako jsou Gigerem okořeněné Dark Seed I - II, interaktivní film Phantasmagoria s jedním z nejlepších herních soundtracků nebo The Dig, na jehož další zahrání se chystám už dlouho. No a teď poslední, co jsem si odehrál, byl stařičký Alone in the Dark.
Pharaoh
Martin Zavřel - Poměrně často se vracím k osmibitovým a hlavně šestnáctibitovým konzolím (především Sega, občas i Nintendo), které mám dodnes doma ve funkčním stavu s oblíbenými hrami jako R-Rype, Streets of Rage nebo Sonic. Ještě častěji poslouchám hudbu z těchto klasik. Kromě toho občas opráším starší věci na další platformy, například původní Doom nebo Alien Trilogy z PSX éry, Panzer Dragon pro Saturn a tak dále. Naposledy jsem si pustil Wolf 3D, který teď nosím v telefonu (což mě nepřestává udivovat - to kdyby mi někdo řekl tenkrát, že se jednou stane, určitě bych mu nevěřil).
Wolfenstein 3D
Petr Zelený - Záleží na tom, co kdo bere jako retro. Pokud to vezmu doslova s tím, že retro jsou ty původní hry, které jsem pařil ještě jako mlíčňák, tak se musím přiznat, že retro neprovozuju. Nějak na to nemám čas. Ale pokud jde o novější tituly, které jsou schválně dělané v retro stylu nebo se přímo inspirují herními klasikami, tak je to o fous lepší. Z poslední doby mě napadá třeba SteamWorld Heist The Outsider nebo Renowned Explorers International Society. Oba tituly můžu vřele doporučit.
Jakub Žežule - K starým hrám se čas od času vracím a je to skoro výlučně na konzolích PlayStation Vita, Nintendo 3DS a Nintendo Wii U. Letos se mi třeba povedlo vůbec poprvé dohrát kultovní japonské RPG Chrono Trigger a musím říct, že hra jako by vůbec nezestárla. Těch třicet hodin uteklo díky poutavému příběhu jako voda a hraní mi celou dobu zpříjemňovala nádherná hudba, na kterou fanoušci nedají dopustit. Doporučuji pustit si tenhle kytarový cover k postavě Froga, je to paráda.
Jan Hanáček - V poslední době mě to ke klasickým titulům táhne čím dál víc. To „moje“ zlaté retro období se řadí někdy těsně před a k začátku milénia. Dnes je to z mé strany možná jenom nostalgie, ale sem tam mě překvapí, jak svěží a nadčasovou hratelnost nějaká hra z toho období má. Shodou okolností jsem si tento týden pořídit „GoGovskou“ verzi System Shocku 2, který hodlám hrát s kamarádem v co-opu. Ale na počítači se mi také válí geniální a dodnes stoprocentně originální Sacrifice a Hostile Waters. Takže ano, retro hraju a nedám na něj dopustit.
System Shock 2
