Původní koncept Diabla počítal se hrou, která se inspirovala populární tahovkou X-COM (u nás známou spíše jako UFO). Naštěstí se však podařilo hlavního designéra Davida Brevika přesvědčit, aby souboje probíhaly v reálném čase. Hra stavěla tehdejší konvence žánru na hlavu.
Minimalistický příběh s pár postavami, k tomu šestnáct poschodí obývaných stále děsivějšími démony. Nebylo třeba cokoliv vysvětlovat, hráč napochodoval do katedrály a už to jelo. A o pár tisíc hektických kliknutí později na vás čekal Temný pán osobně. Skolili jste ho sami, nebo s pomocí ostatních díky debutující službě Battle.net?
Diablo
Bylo to zrození legendy, jak se patří. Co bylo dál, netřeba připomínat. Oslavovanou dvojku (dobová recenze na BW) výrazně vylepšilo nezapomenutelné rozšíření Lord of Destruction. Dnes si už málokdo dokáže druhé Diablo představit bez něj.
I třetí díl nakonec zaznamenal ohromný úspěch a strhla se kolem něj hotová mánie. Jistě, nutnost on-line připojení tehdy moc nepotěšila a aukční síň byl holý nesmysl (proto jsem ji nenavštívil ani jednou). Navíc podobně jako dvojka měla hra zpočátku nějaké ty mouchy. Pár updatů a především perfektní datadisk Reaper of Souls však nikoho nenechal na pochybách, kdo je skutečným králem žánru. Tedy skoro nikoho.
Vždy o krok napřed
Poprvé jsem to slyšel asi o hře Dungeon Siege. Pak přišel Sacred, poté Titan Quest a další. V nedávné době Torchlight 2, minulý rok to byl Grim Dawn. O všech těchto hrách se říkalo to samé. Pokořitelé Diabla, „Diablo-Slayerové“, tedy hry, které svůj slavný vzor nějakým zázračným způsobem buď překonávají, nebo jeho koncept usměrňují na správnou cestu. Jednou to byla sázka na partu hrdinů, jindy modernější 3D grafika nebo v poslední době především lpění na starých mechanismech, které se provinilé Diablo 3 pokusilo díkybohu posunout někam dál.
Asi není třeba zdůrazňovat, že popularitě jedné z vlajkových lodí studia Blizzard, se žádná z uvedených her nedokázala ani přiblížit. A osobně si nemyslím, že je to proto, že jsme my, věrní fanoušci Diabla, stádo tupých ovcí neschopných přiznat prvenství méně známým outsiderům.
Diablo 2
Co v mých očích dělá z Diabla neporazitelného šampiona? Důvodů je spousta. Tím prvním je ten, že Blizzard po dvacet let udává směr, který ostatní uctivě následují. S prvním Diablem se zrodil samotný žánr a s ním i slavný Battle.net. A dvojka a trojka se nespokojily pouze se změnou prostředí nebo jinými třídami postav. Ne, přišel zásah do nejzákladnějších herních mechanismů. Ať to byl třeba strom dovedností nebo stopka vystavená otravnému hromadění lektvarů, žánr se díky Diablu znatelně vyvíjí.
Naposledy podobnou revoluci přinesl datadisk Reaper of Souls. Nápady jako Adventure mód, generované dungeony s náhodnými kombinacemi prostředí a příšer a pozdější implementace sezon byly přesně tím, co žánr sázející na nekončící znovuhratelnost nutně potřeboval. Porovnejte to s konkurenčními tituly s jejich stále se opakující sázkou na jistotu maskovanou za věrnost tradicím. Až budu chtít klasiku, pustím si znovu první a druhé Diablo.
Diablo 3: Reaper of Souls
Druhým důvodem, proč je starý známý pekelník pořád o krok napřed před ostatními, je starý známý rukopis Blizzardu se vším, co k tomu patří. Autoři na rozdíl od 99 procent vývojářských studií nemají zapotřebí utíkat k mikrotransakcím a spoustě přidaného obsahu, díky kterému nenasytně ždímají hráčské peněženky.
Ještě dlouhé roky po vydání hru doslova a do písmene opečovávají, jako by vyšla teprve před měsícem. Hry od Blizzardu jsou s námi prostě dlouho a i proto mají takový finanční úspěch. Lidé si je kupují, protože ví, že se na ně autoři po půl roce nevykašlou. Přesto se najde spousta hráčů, kteří jim nadávají do zaprodanců a obviňují je za to, že na fanoušky dlabou.
Diablo III: Book of Cain
Kultovní hra a hotovo
Diablo má navíc jednu dost nefér výhodu a tou je jeho stáří, smysl pro nostalgii a všechny ty psychologické triky, kterými si bezbranné fanoušky dokáže omotat kolem prstu. Jen si je zopakujme: Diablo, Baal, Mephisto, Andariel, Duriel, Belial a Azmodan. Těchto sedm pekelníků je tu s námi už nějaký ten pátek. Už dvacet let se vydáváme do Tristramu a dvacet let vrníme blahem při poslechu vybrnkávané melodie, která se neoposlouchá asi nikdy.
Svět hry byl v dobách prvního a druhého dílu zahalen lákavým tajemstvím, podobně jako tomu je u současného hitu Dark Souls (viz rámeček). Trojka a doprovodné knihy nám herní universum konečně odkryly do detailů.
Pokud patříte k fanouškům a ovládáte angličtinu, rozhodně doporučuji koupit si nádherně ilustrované knižní tituly Book of Cain a Book of Tyrael. Nebudete litovat. Čeká vás výklad o zakarumské církvi, založení řádu Horadrim nebo příčinách a důsledcích válek mágů.
Jsou Dark Souls novodobým Diablem?Je zvláštní, jak často se mi při hraní Dark Souls vybavily vzpomínky na čas strávený s Diablem. A platí to i naopak, přestože jde o dvě diametrálně odlišné hry. Na rozdíl od Diabla je Dark Souls velmi obtížnou sérií a klade důraz na těžké souboje a hráčovu schopnost učit se. Liší se kamera, ovládání, vývoj postavy i multiplayer. Ale podobností překvapivě není málo. Obě hry jsou označovány za akční hry na hrdiny, ačkoliv to u každé znamená něco úplně jiného. V obou případech jde o hry zasazené do temného fantasy světa, v němž zabíjíte spousty monster. Ta však znovu ožívají a hry nikdy nelze klasicky „vyčistit“. Pobíjení nepřátel se přitom děje na úkor klasického hraní questů, dialogů nebo voleb, které ovlivní příběh. Obě hry počítají s tím, že je budete hrát více než jednou, a díky navštěvování stejných lokací se vám dostanou nebezpečně pod kůži. Podobně jako v případě prvních dvou dílů Diabla je svět Dark Souls zahalen tajemstvím a dává prostor hráčově představivosti. V Dark Souls přitom jde o evidentní úmysl a úžasně vtahující vypravěčskou techniku. Podobně jako Diablo inspirovala i Dark Souls řadu napodobitelů. Bloodborne od stejného studia je minimálně stejně tak dobrý a letos si zahrajeme i samurajské Nioh nebo futuristickou The Surge od jiných autorů. Jednodušší variantu pak reprezentují Lords of the Fallen.    Dark Souls 3 |
Netvrdím, že svět Diabla je tím nejpropracovanějším herním světem všech dob, to ani náhodou, ale jeho tajemnost a atmosféra na mě vždycky spolehlivě fungovaly. Navíc pokaždé, když se ke hře vrátím, jako bych v ní objevil něco nového, co autoři schovali pro nadšence, kteří hltají každý ždibíček informace o místě, do kterého je tato pekelná hra zasazená. Dokáže snad tohle Grim Dawn nebo Torchlight?
Řeknete si, že tolik nekritické chvály už docela smrdí a Diablo je vlastně žrout času a primitivní vymývárna mozku, která od hráče nevyžaduje prakticky žádné větší schopnosti. A máte úplnou pravdu. Jenže jak se říká, když ji miluješ, není co řešit.
