Čím je člověk starší, tím méně ho ještě něco dokáže ohromit. Vše už je vlastně jen o trochu lepší verze něčeho, co už jsme tu dávno měli. To samozřejmě není problém jen her, většinu zásadních knih, filmů, hudebních alb a pornohereček člověk objeví ještě v dospívání. Naštěstí to však neplatí bez výjimek a čas od času i po třicítce objeví něco, co ho dokáže posadit na zadek. O to víc si toho váží.
Díky magickému krystalu máte přehled o obou časových rovinách najednou.
Přesně to se mi nedávno stalo u Dishonored 2. Ano, vím, že je to více než dva roky stará hra a i ti největší fanoušci ji už dávno opustili kvůli něčemu novému. Jenže já se k ní v rámci dohánění restů dostal až nedávno.
Nemyslím si, že jde o vyloženě geniální hru a mám k ní spoustu výhrad. Kromě divně stylizované grafiky mi vadí především fakt, že vám autoři dají do ruky spoustu nástrojů k likvidaci nepřátel, ovšem pak vás trestají za jejich využívání. Co se však týče návrhu úrovní, jde o fenomenální dílo, které by mohlo mladým level designérům sloužit jako učební pomůcka. Jeho pomyslným vrcholem je pak fantastická úroveň A Crack in the Slab, během jejíhož hraní mě neustále napadalo, že nic tak dokonale promyšleného jsem snad ve hře ještě v životě neviděl. A jelikož ve mně tento pocit rezonuje i měsíc po dohrání, musím s tím ven.
Pokud jste Dishonored 2 nehráli a máte to někdy v plánu, ve čtení nepokračujte. Jde o jeden veliký spoiler.
Na této mechanice by šla postavit celá hra, ale autoři ji použili jen v jednom levelu.
A Crack in the Slab se odehrává v poslední třetině příběhu, kdy hlavního hrdinu pátrání zavede k Aramisi Stiltonovi, zámožnému uhelnému baronovi, který před třemi lety přišel o rozum. Při příchodu na jeho pozemek ovšem nic nenapovídá, že tady bydlí jeden z nejbohatších mužů Karnacy. Celý pozemek je v ruinách, sám Aramis je pak napůl šílený stařík, blábolící si pod vousy nesmyslné věty.
Autoři vám hned na začátku levelu seberou všechny aktivní schopnosti, dostanete však k dispozici krystal, kterým můžete nahlížet zpět v čase, a po jeho aktivaci se tam i plynule přenést. Zatímco v přítomnosti je vila z větší části prázdná a rozbořená, v minulosti přetéká luxusem. A také ozbrojenými strážci, kteří s vámi nemají kapku slitování. Díky přeskakování mezi časovými rovinami si však s nimi můžete hrát jako kočka s myší, v případě ohrožení lze kdykoliv beztrestně skočit zpátky do přítomnosti.
Změnou minulosti můžete Aramise Stiltona zachránit.
Kromě skrývání se a tiché likvidace nepřátel budete řešit i originální hádanky. Vše, co v minulosti provedete, má výrazný dopad na přítomnost. Na základě vašich akcí se tak mapa neustále mění, často i velice výrazně. Pokud například Aramisovi zabráníte v osudovém setkání s jeho nepřáteli, naleznete po návratu do přítomnosti vilu netknutou a Aramise překypujícího zdravím.
Cestování časem sice není vyloženě nevídaná věc, se stejným principem pracuje například i mise Effect and Cause ze hry Titanfall 2. Jenže zatímco tam jde o ryzí akci, zde si můžete vychutnat i ty nejmenší detaily, navíc k jednotlivým překážkám můžete přistoupit po svém.
Cestování časem si autoři poprvé vyzkoušeli v Bioshocku.
Sami Arkane Studios něco podobného načrtli už v druhém Bioshocku, až nyní ovšem měli dostatek prostředků celý koncept zpracovat bez kompromisů. Technicky je level vytvořený tak, že je pro každou časovou rovinu vytvořena speciální mapa. Ty jsou pak všechny umístěny nad sebe. Hráč se při přesunu mezi minulostí a jednou ze dvou alternativních přítomností pohybuje jednoduše tím, že mění svoji pozici na ose y. Nejefektnější „machírkou“ je pak přítomnost krystalu, který vám v reálném čase ukazuje výseky z jiné časové roviny. Sice tento efekt sebere z výkonu počítače nějakých dvacet snímků za vteřinu, ovšem za tu parádu to rozhodně stojí.
Je mi jasné, že označení nejlepší level všech dob působí poněkud senzacechtivě a mnozí se mnou nebudou souhlasit. Nic to ale nemění na tom, že A Crack in the Slab je videoherní drahokam, který by si měl vyzkoušet každý.
