Jaenette Voerman - Vampire the Masquerade: Bloodlines

Jaenette Voerman - Vampire the Masquerade: Bloodlines | foto: BW

Připomínáme hry, které to od fanoušků krutě slízly, i když nebyly tak zlé

  • 71
Herní publikum je extrémně náročné a neodpouští. Připomínáme několik skvělých her, na které se po vydání snesla přísná kritika i přesto, že byly v jádru skvělé a vzpomínáme na ně dodnes.

Fanouškům videoher se jejich netrpělivost nevyplácí. Pokud by dokázali počkat jen několik měsíců od vydání, budou mít k dispozici odladěnější a mnohdy výrazně levnější produkt, než když poběží do obchodu v den vydání. 

Nejsou bugy jako bugy. Datadisk k EVE Online smazal důležitý systémový soubor, a tak vám „rozbil“ Windows.

V ideálním světě by samozřejmě měly hry vycházet, až když jsou opravdu hotové, ale vzhledem k jejich neustále rostoucí složitosti je to prakticky nemožné. Vždyť už stařičký Magic Carpet z roku 1994 obsahoval v jednom z pozdějších levelů chybu, která hru znemožňovala dohrát, datadisk k Eve Online dokonce mazal systémový soubor Windows a dočasně je tak znemožnil používat.

Bugy byly, jsou a budou

Cyberpunk 2077 alespoň na PC nebyl už v den vydání v nějak extra špatném stavu a nedá ani moc práce vzpomenout si na daleko horší případy. Zmínku si zaslouží  Vampire: The Masquerade – Bloodlines z roku 2004. S časovým odstupem hra vnímaná jako jedno z nejlepších převedení „papírového RPG“ do virtuální podoby. Letos bychom se navzdory slabým prodejům měly dočkat druhého dílu. Jenže po vydání byla hra prakticky nehratelná. 

Že v Cyberpunku občas zazlobí fyzika a dochází k propadům snímkování, je sice smutné, Bloodlines však bylo v daleko horším stavu. Obsahoval úkoly, které nešlo dokončit, spoustu slepých dějových odboček a ve výsledku držel pohromadě jen silou vůle. Activision tehdy vědomě vydal zcela nehotovou hru a její studio okamžitě rozpustil, vývojáři poté na opravě patchů dělali ve svém volném čase bez nároku na honorář.

Lepší rozbitý poklad jako Bloodlines než průměrná hra bez bugů.

Špatný technický stav je nejčastější příčinou kritiky jednoduše proto, že je nejvíc vidět. Na druhou stranu je také nejsnáze opravitelný. Pravdou je, že tím povětšinou trpí především PC hráči. Zatímco na unifikovaných konzolích běhají hry vždy stejně, rozdílné hardwarové konfigurace přináší spoustu komplikací. Za ty vůbec nejhorší porty můžeme zmínit například Batman: Arkham Knight, který musel být dočasně odstraněn ze Steamu, nebo Grand Theft Auto 4 s krvavými hardwarovými nároky. Ani žaloba na tvůrce Cyberpunku není v herním průmyslu zdaleka tou první, která kvůli chybám padla, připomeňme například Aliens: Colonial Marines nebo Battlecruiser 3000 AD.

Zavděčit se všem je nemožné

Ale bugy nejsou to jediné, proč může vydání netrpělivě očekávaného hitu dopadnout jinak, než si tvůrci představovali. Nemusíme chodit daleko do minulosti, The Last of Us Part 2 vyšla v půli loňského roku a okamžitě se kolem ní strhl obrovský poprask (viz náš článek). V tomto jsou tvůrci nevinně a najít mezi kritiky nějaké relevantní argumenty je poměrně složité. 

Na základě z kontextu vytržených scén u některých lidí vznikla mylná představa, že je tato temná studie zloby a nenávisti jakousi LGBT propagandou, a tak to hra schytala i od lidí, kteří hry nehrají, ale na tuto dnes překvapivě ožehavou problematiku mají hotový názor.

Kingdom Come je asi tak rasistický, jako je The Last of Us 2 LGBT propagandou. Tedy vůbec.

To samé v opačném gardu zažili tvůrci českého RPG Kingdom Come, když kvůli Danielu Vávrovi čelili výzvám k bojkotu. Dlužno říct, že marketingové oddělení Warhorse dokázalo kontroverzi využít ke svůj prospěch a „protěžování černochů v historické hře“ se dodnes skloňuje v každé druhé herní diskusi jakožto ukázka absurdity „politické korektnosti“. Byť je nutné podotknout, že tento požadavek neměl nikdy širšího společenského uznání a množství jeho podporovatelů je statisticky zcela bezvýznamné.

Zatímco Vávra si ve vyhrocených situacích vyloženě libuje, Sean Murray z britských Hello Games ze svého titulu „největší lhář internetu“ asi velikou radost neměl. Jeho vesmírný simulátor No Man’s Sky se v roce 2016 dočkal jen průměrných recenzí, protože byl děsivě prázdný a nedalo se v něm příliš dělat (viz naše recenze).

Jenže hráči v jednom z jeho starších rozhovorů vydolovali informaci, že prý bude možné potkat během hraní i jiné hráče, což nakonec možné nebylo. Byť nikdy nikdo neřekl, že má jít o nějakou zásadní funkci a hra se dopředu chlubila úplně jinými vlastnostmi, z Murrayho byl dočasně veřejný nepřítel č. 1.

Autoři zareagovali na kritiku tím nejlepším způsobem – zavřeli se ve studiu a postupně z No Man Sky vylepšili k nepoznání. Dnes je z ní hra, kterou vám můžeme s klidným srdcem doporučit.

Ryba smrdí od hlavy

Někdy za negativní přijetí nemůžou vývojáři, ale obchodní rozhodnutí učiněná ve vyšších patrech hierarchie společnosti. Své o tom ví obzvláště v Electronic Arts. Skvělá střílečka Battlefront 2 byla sabotována násilně implementovaným vydřidušským obchodním modelem, který podmiňoval postup hrou investicemi skutečných peněz. 

Spustí online hru, ale chodí jim tam lidi.

Celkem solidní budovatelskou strategii Sim City z roku 2013 potopila její protipirátská ochrana. Kvůli nutnosti být neustále online si mnoho lidí legálně koupenou hru mohlo zahrát až více než dva týdny od jejího vydání. Podcenění kapacity serverů kazilo zážitek i hráčům Battlefieldu 4, což je u online hry zcela kritický faktor.

Jak můžete vidět z našeho seznamu, špatně udělaný release sice dočasně poškodí reputaci autorů, ta se však dá napravit. Nic výjimečného se nerodí snadno, a tak je potřeba umět trochu přivřít oči. Kdo nic nezkazí, ten obvykle ani nic pořádného nedělá a cesta k pokroku je pořádně hrbolatá. Díkybohu za to, že se jí někdo přesto vydává, hrát pořád ty stejné hry dokola by byla nuda, i kdyby snad neobsahovaly žádné bugy.