War Thunder
Dan Jarocký - Stává se mi to velmi zřídka. Většinou postačí pouhé vypnutí a přechod na jiný titul nebo úplně jinou činnost. Ke smazání jsem se naposledy uchýlil u multiplayerové akce War Thunder. V tomto případě jsem byl ale už delší dobu nespokojen s celkovým směřováním hry. Několik konkrétních nelogických situací a smolných bitev mi tak pouze pomohlo k definitivnímu ortelu a radikálnějšímu kroku v podobě odstranění.
Jan Lysý - To se mi děje vcelku pravidelně. Už v dobách dávno minulých, kdy instalace hry zabrala hromadu času (instalovat něco z jedenácti disket, kdy obvykle jedna až dvě nefungovaly, to bylo časově náročné), jsem se občas tak vytočil, že jsem hru smazal. Někdy proto, že byla těžká, někdy proto, že pořád „padala“ a já už neměl nervy neustále začínat od poslední uložené pozice.
Aktuálně se snažím těžším projektům vyhýbat, přiznám se, že na to už jednoduše nemám nervy a videohry beru jako relax, ne něco, co mi má za úkol přivodit infarkt, nicméně čas od času zkusím něco náročnějšího, ale když mi to příliš dlouho nejde, tak prostě hru vypnu a dám si pauzu na pár dnů, případně ji opravdu vymažu.
Upřímně si nepamatuji, kterou hru jsem smazal jako poslední, ale pokud bych si měl rychle vybrat nějakou, která má k tomu dost blízko, pak je to kolekce her Contra pro Nintendo Switch.
Michael Mlynář - Nemůžu říct, že bych tu hru vysloveně smazal, protože to bylo na PS2, ale určitě se to započítat dá. Někde docela na začátku GTA: Vice City byla mise, která mi nějak nešla. Bylo potřeba naložit do auta bandu Haiťanů, kamsi je odvézt a tam společnými silami vystřílet nějakou jinou bandu. Tuším, že to byli snad Italové. Lezlo se tam nějakým úzkým průchodem kamsi do dvora, kde byl protivník poctivě zapikolovaný, a tak mi při několika pokusech umírali přibližně na střídačku Haiťani a hlavní hrdina Tommy.
A jednou to bylo celé nějaké divné, protože jsem slyšel jen vlastní výstřely: Koukám, kde teda ti mí dočasní parťáci jsou, a uviděl jsem je rozestavené kolem auta, kterým jsme přijeli, jak do něj střílejí (v tu chvíli už tedy i se zvukem). Z auta se ještě chvilku dýmilo, pak vybuchlo, Haiťani popadali jak švestky a hra mi vedle obligátního Mission Failed zahlásila něco v tom smyslu, že jsem úplný debil, protože mám střílet Taloše a ne vlastní lidi. Tak jsem otevřel mechaniku, strčil placku do krabičky a vyrazil směrem k bazaru.
Jan Srp - Přiznám se, že toto téma jsem tentokrát navrhl já, protože jsem se potřeboval vypsat z frustrace, kterou mi způsobilo hraní Yakuzy Kiwami. Ta hra je sama o sobě divná a typicky japonský absurdní, nabízí však fantastický příběh, od kterého se nedá odtrhnout. V podstatě jde o film, prokládaný nepříliš záživnými souboji proti hordám stále stejných nepřátel.
Yakuza Kiwami 2
Stejně jako před pár měsíci dohraný „nultý“ díl jsem si i Kiwami bez větších problémů užíval na nejtěžší obtížnost a to až přibližně do její závěrečné třetiny, kdy bez varování přichází povinná minihra ve stylu Virtua Cop. Jde o naskriptovanou automobilovou honičku, během níž jen jezdíte zaměřovačem po obrazovce a likvidujete najíždějící nepřátelé. Kromě toho, že jde o dávno překonaný koncept, který nijak nesouvisí se zbytkem hry a nedá se to na gamepadu ovládat, mě štve absurdní obtížnost této pasáže. I když jsem ji snížil na minimum, absolutně se nechytám a nejsem schopný se dostat ani k finálnímu „bossovi.“ A nejsem sám. Internet je plný zklamaných lidí, kterým stejně jako mě došlo, že kvůli této šestiminutové scéně zřejmě nikdy neuvidí rozuzlení napínavé detektivky. Situace je o to smutnější, že jde vlastně o remake starší hry a tak autoři navzdory připomínkám na této pasáži trvají.
Méně bolestivější, o to ale rychlejší uninstall jsem pak provedl u Destiny, kterou jsem si zmasírován hypem koupil za plnou cenu. Když mi zhruba po hodině střílení stále stejných tupých nepřátel v diskotékové grafice došlo, že nic víc od „nejdražší hry všech dob“ čekat nemůžu, putovala rychle do bazaru. Fuj.
Emanuel Svoboda - Spíše ne. Na žádný takový případ si totiž nevzpomínám. Ve sbírce mám hlavně fyzické kopie, takže bych tedy musel hru zničit, vyhodit nebo prodat. Často však mažu digitální verze her, které dostanu na recenze, a nebaví mě, ale ty mi stejně zůstanou v knihovně.
Dungeon Keeper (2014)
Ondřej Zach - Nějakou dobu jsem měl celkem rád mobilní hry na chytré telefony a tablety. Jenže pak se celé odvětví začalo měnit do podoby, kterou známe dnes - většina „her“ jsou free 2 play / pay 2 win tahačky peněz. To mě tehdy znechutilo a naštvalo tak, že jsem všechny mobilní hry smazal a naplno se zase vrátil k handheldům. Tehdy to bylo 3DS a PS Vita, aktuálně je to Switch.
