Bojovkový žánr drží nad vodou ještě několik odolných sérií, jako jsou Tekken, Mortal Kombat, Street Fighter nebo třeba Soul Calibur, ale nemá cenu si nic nalhávat, zlatá éra bojovek skončila. Ovšem netřeba házet katanu do žita, jestli vás už výše zmíněné značky omrzely a chcete zkusit něco jiného, tak není problém. Pokud vám tedy nevadí, že půjde o pár desítek let staré kousky.
Vrátíme se do bližší i vzdálenější minulosti a podíváme se na bojovky, na které se tak trochu zapomnělo. Což je škoda, protože bez ohledu na to, že mají své chyby, dá se u nich strávit hromada času.
ClayFighter
Rok vydání: 1993
Pokud nějaká bojovka operuje s příběhem, v němž se na Zemi zřítí meteorit, který promění atrakce v zábavním parku na bojovníky z plastelíny, je jasné, že to není úplně běžná a vážně míněná hra. ClayFighter byl totiž zamýšlen jako parodie kultovní série Street Fighter.
To bylo ostatně jasné i z nabídky bojovníků. Bylo jich osm a našli jste mezi nimi oživlého sněhuláka, „kydanec“ plastelíny nebo třeba velmi dobře rostlou operní pěvkyni, která měla tak dobře vyvinutý hrudník, že bylo divu, že neustále nepřepadávala dopředu.
Postavy vznikly tak, že byly nafoceny a digitalizovány skutečné modely z plastelíny (což zabralo několik měsíců), aby působily „autenticky“. A povedlo se – vizuální pojetí hry je opravdu svérázné a netradiční.
A očividně unikátní grafické pojetí a humor zafungovaly, do konce roku 1994 se prodalo 200 000 kopií a hodnocení byla také více než slušná. Následovala tak speciální edice nazvaná Tournament Edition a dvě pokračování, a to ClayFighter 2: Judgment Clay (1995) a ClayFighter 63⅓ (1997). Později se pak několikrát uvažovalo o oživení značky, ale k tomu zatím nedošlo. Nicméně v roce 2009 proběhlo znovuuvedení původní hry pro Nintendo Wii Virtual Console.
Primal Rage
Rok vydání: 1994
Byl to splněný sen každého malého kluka (i některých dívek): bojovka, ve které se řežou hlava nehlava gigantická monstra včetně dinosaurů. To člověk prostě musel milovat. Mimochodem, stejně jako v případě ClayFighter, i tady svou roli sehrál meteorit, který dopadl na Zemi. Způsobil apokalypsu a objevilo se sedm gigantických monster, která začala bojovat o osud světa nyní známého jako Urth.
Po vzoru značky Mortal Kombat sázela Primal Rage na výraznou brutalitu, což očekávatelně vedlo ke kritice ze strany některých konzervativních osob a organizací. V důsledku toho se hra několikrát dočkala úprav. Objevila se zde možnost zvolit si, zda bude stříkat krev a bude možné doslova žrát nebohé lidi (moc by nás zajímalo, jestli někdo tyto zábavné volby vypnul).
Jen pro informaci, v roce 1996 byla hra stažena ze sítě obchodů Best Buy po stížnosti matky jedenáctiletého chlapce, která byla v šoku, když viděla to, co se ve hře dá provádět za nepěkné kousky. Vydavatel Time Warner Interactive se bránil s tím, že žena nikdy se stížností neoslovila přímo firmu, ale hned s tím „běžela do médií“ a kromě toho poznamenal, že hra má přístupnost T (vhodné od 13 let), takže by ji neměl hrát jedenáctiletý.
Mimochodem, hra byla poslána k přehodnocení přístupnosti společnosti ESRB, která však opět vyhodnotila, že přístupnost T je dostačující, přestože někteří škarohlídové volali po přístupnosti M, kdy je možné hry prodávat zájemců ve věku 17 a více let.
A jak to tak u kontroverzních her bývá, šlo o komerční úspěch a v roce 1995 se začalo pracovat na pokračování. To ovšem nakonec bylo zrušeno s tím, že se společnost Atari Games obávala, že prodejnost nebude dostačující. V Atari přesto měli pocit, že by příběh měl pokračovat a tak v roce 1997 vyšla kniha Primal Rage: The Avatars a mezi lety 1996 a 1998 vycházel také komiks. Plus se v roce 1996 dostaly do prodeje akční figurky inspirované hrou.
Last Bronx
Rok vydání: 1996
Na rozdíl od výše zmíněných her, tato vsadila na 3D grafiku s tím, že byla zasazena do alternativní verze Tokia, které ovládalo několik gangů. A právě hlavy různých gangů se ve hře střetly o to, kdo je ten „největší borec.“
Hra ve své době nabídla ne úplně běžnou věc – postavy používaly zbraně a byla chválena za velmi působivou vizuální stránku. Kritizovány byly problémy s texturami. Někteří lidé také hru peskovali za to, že se příliš neliší od jiných bojovek, které vydala Sega (stejně jako Last Bronx), ale zastánci hry oponovali tím, že díky drsnému světu gangů je Last Bronx výjimečným titulem.
Co se ale mnohým nelíbilo, byl nevyvážený bojový systém, v němž bylo možné v krátkém okamžiku připravit protivníka klidně i o polovinu zdraví.
Hra slavila úspěch hlavně v domácím Japonsku a dočkala se nejen několika manga sérií, ale také knih (většinou sloužily jako návody), různých suvenýrů (plyšáků, klíčenek atd.), vznikl dokumentární film, který mapoval vznik hry, a také hraný film, který měl premiéru v roce 1996 (dá se najít na YouTube).
Bez ohledu na to, že někteří lidé věřili, že by z toho mohla být úspěšná série, tak jsme se pokračování nikdy nedočkali. V roce 2006 byla hra znovuuvedena ve verzi pro PlayStation 2. Došlo k tomu u příležitosti deseti let od vzniku původní hry.
Bloody Roar
Rok vydání: 1997
V devadesátých letech minulého století nebyla o bojovky nouze, ale Bloody Roar se rozhodl, že se od konkurence odliší jedním zajímavým způsobem. A to tím, že se postavy měnily v krvelačné bestie. Právě proto se původně hra jmenovala Beastorizer. Nicméně, když v roce 1998 vyšla pro PlayStation, bylo to už pod názvem Bloody Roar.
Příběh je klasické „béčko“. Bezcitná organizace Tylon Corporation se snaží ovládnout takzvané zoanthropy (což jsou lidé schopni změnit se v různá monstra) a použít je jako zbraň.
Příběh sice nebyl tím, za co by se hra dočkala pochval, ale novinářům se líbila grafika a zajímavé a rozmanité postavy. Pochvaly nesklízel nezajímavý soundtrack a nadabování některých postav (jejich hlasové projevy byly označovány za otravné).
Nicméně obecně bylo přijetí pozitivní a nebylo tedy překvapením, že jsme se dočkali hned čtyř pokračování, a to v letech 1999, 2000, 2002 a 2003. Kromě toho vznikla také v roce 2001 manga. Plus v roce 2009 byl první díl znovuuveden skrze PlayStation Network.
Aktuálně není v plánu pokračování, ale ze všech her, které jsou v tomto přehledu zmíněny, by bylo nejmenším překvapením, pokud bychom se zrovna v tomto případě v budoucnu dočkali dalšího dílu. Nebo alespoň rebootu.
X-Men: Children of the Atom
Rok vydání: 1994
Asi vás nezaskočí, že tato bojovka pochází z dílny Capcomu, stejně jako Street Fighter, na který zjevně hra svými vizuály i bojovým systémem odkazuje. Ale je tu samozřejmě jedna odlišnost, a to že v centru dění jsou postavy z kultovních komiksů X-Men.
Jako inspirace posloužil komiks Fatal Attractions a hra vyšla v podobné době, jako velmi populární animovaný seriál X-Men.
X-Men: Children of the Atom se dočkali veskrze kladného přijetí, kdy se recenzentům líbilo například to, že arény mají několik úrovní nebo komplexní bojový systém. Port pro PlayStation byl kritizován za to, že nebyl tak svižný a animace byla nedoladěná.
Ať tak, nebo tak, hra se těšila velké popularitě a stala se duchovním předchůdcem stále běžící série Marvel vs. Capcom (která odstartovala projektem X-Men vs. Street Fighter). Možná by se tak někdo mohl divit, proč fňukáme, když existují projekty, které se dají nazvat pokračováním. Fňukáme proto, že na rozdíl od X-Men: Children of the Atom sází Marvel vs. Capcom na větší než malou porci humoru (skrze některé postavy) a prostě nás někdy „ruší“ bojovníci od Capcomu.
Je však na místě poznamenat, že už v X-Men: Children of the Atom byla návštěva z jiného universa. Jako tajná postava se objevil Akuma ze série Street Fighter.
