
Novoroční herní sucho pokračuje už druhý týden a ačkoliv jsou v důsledku toho možná někteří čtenáři zklamaní tím, že si nemohou každý den přečíst recenzi na nějakou bombastickou novinku, jiní možná ocení, že redaktorům konečně zbyl čas na nějaké to ohlédnutí do herního pravěku. V normálním provozu je dost těžké vyšetřit si aspoň pár hodin na posezení nad starými kousky, protože se na člověka ze všech stran valí novinky o třetím Warcraftu, Simonovi nebo Falloutu, a na vykopávky pak jaksi nezbývá čas. Teď ale konečně nastala doba, kdy místo recenzování čerstvě vylisovaných placek přichází ke slovu nostalgické poplakání nad starými časy. Časy, kdy hra na pěti disketách byla považovaná za zbytečně rozvleklou a desetidisketové záležitosti už se zdály být vyloženou schválností od autorů, kteří se tak snažili znepříjemňovat život všem, kdo si jejich hry nechtěli koupit, ale chtěli je hrát.
Lure of the Temptress spadá přesně do téhle doby, přesněji řečeno do roku 1992. Zhruba někdy v té době totiž byla založena i společnost Revolution Software - budoucího tvůrce adventur Beneath a Steel Sky, Broken Sword a In Cold Blood. Úplně prvním titulem Revolution však byl právě Lure of the Temptress. Jak sám Tony Warriner (jeden ze zakladatelů firmy) kdesi řekl v nějakém rozhovoru, ačkoliv jeho nejoblíbenější hrou je Beneath a Steel Sky, nejvíc pyšný je na Lure of the Temptress, protože to jednak byla jejich první práce a jednak ji dokázali udělat za velmi malý peníz.
Jak už ti bystřejší mohli pochopit ze zmínek o Revolution Sofware coby autorech LOTT, nepůjde o žádný jiný žánr než o adventure. Abych vám hned od začátku vyložila karty na stůl, musím přiznat, že LOTT nepovažuji za žádnou špičku svého oboru, ale rozhodně za příjemnou oddechovou hru, která snad ani větší ambice, než vás pobavit, nemá.
Úvodní intro vás seznámí s královstvím, kde sice původně bylo všechno v pořádku, ale jen do té doby, než si na něj jisté územní nároky začala činit kouzelnice Selena. Takové věci si král nemohl nechat líbit, a tak dal dohromady jízdu těch nejudatnějších mužů a vydal se s nimi do problémové oblasti - do městečka Turnvale. Před jeho branami došlo ke strašlivé bitvě (strašlivost je v intru zdařile podpořena zlověstnými zvuky pípáku), v níž je celé královi mužstvo i se svým velitelem zmasakrováno a jediný, kdo to přežije, jste vy - Diermot řečený HHH (hlavní hrdina hry). V jeho kůži se probudíte v malé cele, kde není nic jiného než kupka slámy, jedna hořící pochodeň a jedny zamčené dveře s průzorem, kterým vás každou chvíli kontroluje ohavné stvoření jménem Skorl.

Výchozí situace je jasná, kýžený cíl už méně, ale o prvních krocích není pochyb. Prostě vezmete … jeee, to byste mi poděkovali, kdybych teď vyzradila celý postup, jak se dostat z cely ven, jen se pěkně nechte překvapit. V LOTT vás nečeká žádné velké putování z jedné lokace do druhé, vlastně si celá hra vystačí jen s pevností, v níž jste uvězněni, městečkem Turnvale a zámkem. Ve městě je pochopitelně spousta míst, kam se zajít podívat - od krámku se smíšeným zbožím přes skromnou kovárnu až po dvě hospody, a o náměstíčkách a uličkách ani nemluvě. Všude, kam se hnete, se pohybují nějací starousedlíci, takže o živost lokací není nouze, vlastně byste spíš někdy ocenili, kdybyste pořád do někoho nenaráželi a nemuseli pak na obrazovce sledovat dialogová okýnka s výzvami k rozhovorům.
Tak, a mám-li pohovořit o tom, co se mi na těch dialogových okýnkách nelíbilo, musím začít herním interfacem. LOTT je veskrze klikací adventure. Klikáním nutíte hrdinu k pohybu a klikáním probíhá i veškerá interakce mezi vámi a okolním světem. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, stejně na tom byly (a ještě pořád jsou) i další adventure, jenže specialitou téhle hry je systém, který na jednom myším tlačítku má všechny akce, které lze s vybraným objektem provést. Kliknete-li tedy na hospodského, objeví se vám seznam obsahující položky jako Mluvit, Zeptat se
(pozor, v tom je rozdíl), Dát nebo Podplatit (pokud tedy máte čím). V závislosti na tom, kterou z nich si vyberete, se pak možná objeví ještě další menu - například seznam věcí, které můžete dané osobě věnovat. Nemusím snad zdůrazňovat, že tento způsob ovládání hry vede k rozkvětu metody pokusů a omylů, při níž máte desítky možností, co komu podat a na co se koho zeptat.
Takže abychom se vrátili k těm okýnkům, ostatní postavy (kromě té, kterou ovládáte) mají nepěkný zvyk hovořit bez vyzvání, a tak pokud s někým mluvíte například v hospodě, může nastat situace, kdy jsou na obrazovce čtyři okna, jak se všichni přítomní snaží sdělit těm ostatním svoje konverzační fráze. Při troše pozornosti to ale nepředstavuje takový problém, jde jen o to, že je to trochu nepřehledné.
LOTT je hra plná specialit. Kromě netradičního ovládání je třeba zmínit ještě netradičního průvodce, který je vám stále v patách. Hned na začátku získáte společníka Ratpoucha, s kterým můžete nejen mluvit, ale dokonce mu i zadávat příkazy, a později přibude ještě Goewin. Oba můžete zaměstnávat nejrůznějšími posluhami a výhodou je, že nikdy nezačnou protestovat, ale pokaždé poslušně vykonají, co jim uložíte.

Obtížnost hry by se procentuelně vyjádřena nejspíš rovnala kvalitě grafiky. Obojí zaujímá na pomyslné stupnici střední polohy - záludnost řešených problémů není ani malá ani velká a záseky mohou nastat spíš díky zmíněnému velkému množství možností. Stejně tak grafika není ani krásná ani ošklivá - oproti třeba Kyrandii tady jasně vítězí tmavší barevné tóny, ale LOTT taky nemá být žádnou pohádkou, nýbrž výpravou do světa, kde právo na život mají i takové kreatury jako Skorlové.
PS: Pokud máte to štěstí, že se vám LOTT povaluje doma, neznamená to ještě, že si ji taky zahrajete - hra mimo jiné proslula svým bugem s chybějícím křesadlem, které byste v případě, že máte potrefenou kopii, hledali v kovárně marně.