Přede mnou leží dvě zcela odlišné hry, které mají společného jednoho jmenovatele – Lego. Když už i Disney, továrna na dětské sny, proniká do branže počítačové zábavy, nelze se podivovat ani nad žlutými panáky Lego. Jejich profese pojme opravdu širokou škálu – od rytířů a pirátů, přes policisty, hasiče, dělníky a konče až kdesi daleko ve vesmíru s kosmonauty na vzdálených planetách. Lze vůbec smísit všechny tyhle žánrově vzdálené postavy a koncentrovat je na jedno místo? V jednom případě ano, ve druhém částečně. Oběma hrám dominuje hezky zpracovaná úvodní animace, přičemž zůstává zachován nemotorný pohyb panáčků… přesně jako při hře s reálnou stavebnicí.
Lego Racers
V Lego Racers se závodí. A kdo má chuť, i staví. Kromě předem předdefinovaných postav i s jejich vozy (například robot v lunárním vozítku či středověká žena – rytíř na bojovém voze) si můžete svého panďuláka i auto sami postavit. Stejně jako ve stavebnici, i zde se postava skládá z pokrývky hlavy, hlavy, trupu a nohou. Kombinací existuje ohromné množství, proto si každý dozajista toho svého fešáka (či fešandu) nakonec postaví. Pravá legrace však začíná až s modelováním vlastní mašiny. Výběr nejdříve charakterizují stavební
kostky určitého žánru (piráti, budoucnost) a poté již každý kutí dle vlastní fantazie. Ovládání a chytré otáčení scény by mělo uspokojit jak hravé povahy, tak hráče poněkud méně šikovné. Pokud jde o mne, sám jsem nakonec závodil téměř jen s holým spodkem, na němž byly chaoticky nasázeny různé kostky. Inu, každý se na konstruování nehodí…
Každá z tratí je zaslíbena určitému grafickému rázu. Svými závodními mašinami okusíte přístavní městečko, strašidelný les zbojníka (Robina Hooda?), horký písek u egyptských pyramid a nespočet dalších. Tratě se všemožně klikatí, terén také nepatří zrovna mezi nejrovnější, což vítám. Škoda jen, že co do obtížnosti mi připadaly téměř všechny stejně, nebo jen velmi podobně, těžké. Občas se klopená zatáčka dá vybrat jen za asistence ruční brzdy, proto s prstem na plynu vystačíte jen velmi obtížně. Smykem se hraje lépe, jenže vás často zpomalí a opět platí, musí se to umět. A samotné závody? Jediná chybička v zatáčce rázem znamená odsunutí do zadních pozic a ani jedete-li jako první, zdaleka nemáte vyhráno. Proč?
Trať obohacuje několik typů bonusů, jejichž využívání se stává klíčovým. Obyčejná modrá a zelená aura vás ochrání před pokusy nepřátel zbrzdit vás, jenže zas tak dlouho nevydrží.
Obligátní skvrna na silnici zpomaluje, střílející útočnou zbraň zastupuje dělová koule. Auto zasažené projektilem vyletí na chvilku do vzduchu a než spadne na zem, rozloučíte se s (případnou) vedoucí pozicí. Klasika. Nejvíc se mi líbí asi hák, kterým si přichytíte oponenta před sebou a vzájemně se od sebe odmrštíte. Ještě bych málem zapomněl na tradiční turbo, docela dobrého pomocníka, s nímž se dá nějaký ten soupeř předjet.
Celkový dojem bych rozdělil na několik menších skupin. Stavba vlastního vozidla dozajista patří mezi hodně dobré nápady, vždyť která jiná hra tuhle možnost nabízí. Grafice, sice jednoduššího rázu, toho příliš vytknout nemohu, k Legu se tak nějak hodí. Se samotným závoděním to je poněkud problematické – někomu okamžitě sedne, ovšem sám bych si ho představoval trochu jinak. Třeba interaktivní prvky na dráze jsou fajn, ale chybí mi gradace obtížnosti. Pořád jsem měl pocit, že vyhrávám náhodou a o fous. A jelikož se hry zřejmě chopí mladší hráči, tohle může jejich motivaci lehounce srážet. Poslední složka, hudební zpracování a zvukové efekty – nic extra, představoval bych si jich víc a výraznější. Poslední větou, znám lepší i horší, vyberte si sami.
Lego Rock Raiders
Z jiného soudku k nám přicestovalo Lego Rock Raiders, ve kterém se to kameny, sbíječkami a mimozemšťany jenom hemží. Zařadit tuhle gamesu není právě jednoduché, nese totiž znaky logického rychlíku, akční střílečky a simulátoru různých strojů. Posuďte sami. Plníte totiž takové malé (jak kdy) časově omezené mise, jejichž cíle se různí. Například hledáte zelené krystaly coby energii a drtíte skály okolo. Cestu vám přehrazují mimozemšťané, zatím pouze v podobě škorpiónů. Zbraně na jejich zneškodnění nechybějí. Lepší alternativou se nicméně jeví objevení kutací mašiny, na kterou nereagují. Tím se razantně mění ovládání, protože vozidlo se řídí jinak než žlutý paňáca.
Řídit vozítka mě docela bavilo, poněvadž ovládání se hodně podobá pilotování auta na vysílačku. Škoda, že se nevěnoval nějaký prostor závodům či volné jízdě po kopcích… ale to už drobet přeháním. Vozítka se od sebe samozřejmě různí, některé se nesnese s lávou, jiné ano, další zase kutá, druhé ne. Poznáte sami. Třeba v jedné misi mi nakázali, abych zachránil nějakého ztraceného panáka. Dobře, problém s otravujícím škorpiónem jsem vyřešil, po jedné vlastní smrti, poměrně snadno. Ale co dál? Chvilku bloumám, než si všimnu, že radar
indikuje ukryté kutací vozítko. Prolámu se skálou, nasedám a vyrážím pátrat. Objevím cestu, jenže lávové plochy my brání pokračovat. Zkouška lávou nevyšla, zkouším manévrovat, zadařilo se, ale nestíhám v časovém limitu. Znova! Objevuji malé letadélko. Plachtění vzduchem je opět skvělé… ale možná už tušíte, co mě trochu hlodá. Ono opakovat stále tu samou misi začne lézt velmi brzy krkem – a rovnou zapomeňte, že se vám v pokročilejších úrovních bude dařit hrát na jeden zátah.
Nápad s ukládáním pomocí kódů se mi líbí, potěší i hráče bez paměťové karty (existuje někdo takový?). Vypilované ovládání s pár dobrými nápady ale nezachrání nudu, jež se po čase dostaví. Lego Rock Raiders totiž není ten typ hry, ke kterému se posadíte a hrajete bez přestávky třeba tři hodiny. To ne, spíš když dostanete chuť zahrát si tak jednu misi s tím, že ji dokončíte třeba až zítra… nebo za týden. V tomhle případě hře nic neschází, záleží především na přístupu. Jinak ještě na vysvětlenou, jak poznáte, která skála je zničitelná. Jednoduše, stisknutím přiřazeného tlačítka projde obrazovka zeleným filtrem, který na světlých plochách ukáže, kde lze zapustit sbíječku. Ale nápad je to zajímavý…
| Lego Racers / Lego Rock Raiders | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
