Strategická RPG jsou odjakživa velice specifickým herním odvětvím. Jejich hlavní náplň tvoří rozsáhlé bitvy většího počtu postav, zpravidla na pozadí epického dobrodružného příběhu. Fire Emblem je série strategických RPG s průběhem bojůvek přibližně na způsob segáckých Shining Force. Další podobnost nalezneme již jen v detailech, jako je povyšování jednotek. To je zde pojato více motivačně, takže se nedočkáte dilemat ohledně přínosu takového aktu. Nejzásadnějším rozdílem je samozřejmě absence jakéhokoliv poflakování se po okolí v čase mimo bitvu. V přestávkách mezi bitvami se vždy odehraje několik rozhovorů, jejichž průběh nemáte možnost nijak ovlivnit (až na nepodstatné výjimky). Právě těmito rozhovory, znázorněnými výhradně pomocí textu a statických obrázků, je vyprávěn příběh. Namísto adventurní části hry, která zde zcela chybí, slouží tedy zmíněné rozhovory zároveň coby katalyzátor příběhu (jenž je mimochodem velice kvalitní), briefing, zdroj vedlejších informací a v neposlední řadě i nějaké té srandy.
Šmelina se zbožím je pouhým zlomkem vašich aktivit v dobách odpočinku.

Když skončí bitva a všichni si odkecají svoje, přijde na řadu mikromanagement, tedy příležitost k přípravám na další boje. Tuto volbu však nemáte od samého začátku hry, takže několik počátečních kapitol působí dojmem neúplného produktu. Zkrátka to není
ono a přestože je to docela dobré, člověku se to brzy začne zajídat. Jakmile tuto fázi překlenete, je to jako by hra našla svou ztracenou polovinu. Nejenže budete konečně moci nakupovat a prodávat, ale rovněž se vám dostane rozměrného skladu, v němž se dají uchovávat rozličné předměty pro pozdější využití. Je to vítaná alternativa k nutnosti zahazovat všechno, co se někomu nevejde do omezeného inventáře.
Tímto však zdaleka nekončíme. Šmelina se zbožím je pouhým zlomkem vašich aktivit v dobách odpočinku. Ve své základně rovněž můžete přiřazovat bonusové zkušenostní body a speciální dovednosti. Odehrává se tu i proces nazvaný „podpora“. Pod tímto nic neříkajícím slovem se skrývá možnost vytvořit určité pouto mezi některými postavami. Výsledkem takového vztahu je potom vzájemné vylepšení některých vlastností za předpokladu, že se oba nacházejí blízko sebe
na bitevním poli. Abyste rozuměli – celé to funguje na principu rozhovorů. Prostě určíte dvojici, proběhne rozhovor (někdy
docela zajímavý nebo alespoň legrační) a vzájemný vztah postoupí o jednu úroveň vzhůru. Jediné úskalí je v tom, že není dovoleno pěstovat takovéto vztahy neomezeně. Kromě toho, že je nejprve potřeba splnit podmínku k tomu, aby bylo vůbec
možné podpůrný rozhovor zapříst (oba musí často bojovat bok po boku), má každá postava pouhých pět takových rozhovorů k dispozici a potom šmytec. Je tedy vždy nutné se rozhodnout, zda chcete vsadit na silný vztah s jedním členem party, nebo rozdělíte podporu mezi vícero jednotek.
Jak už jsem jednou v závorce poznamenal, Path of Radiance se chlubí velice kvalitním příběhem, v němž není nouze o zvraty, humor, intriky a chladnokrevné vraždy v zájmu vyššího principu. Jen tak mezi řečí, trochu jsem se podivil, jaký věk považují evropští cenzoři za dostačující k hraní tohoto opusu. Obálka tvrdí, že sedm let je v pohodě a upozorňuje na přítomnost animovaného násilí. Ne že bych byl kdovíjaký puritán, ale připadá mi, že tomu ti pánové moc velkou pozornost nevěnovali. Je pravda, že všechno povídání o rozsáhlých genocidách „podlidí“ a další lahůdky jsou přítomny jen v textové formě,
ale pochybuji, že byste takový příběh dali přečíst svým malým dětem. Ano, já vím, české malé děti čtou většinou jen česky a tak je tenhle můj monolog trochu zbytečný. Už tedy víte, že nejde tak docela o večerníčkovou záležitost, a teď si konečně půjdeme říci o příběhu něco víc.
Pokud jste si mysleli, že v bitvě se vítězství vždy určuje pobitím druhé strany, byli jste na omylu.
Hlavní postava, modrovlasý mladík jménem Ike, je členem skupiny Greilových žoldáků. Ikův otec se jmenuje Greil a je šéfem této party. Doufám, že víte, co znamená slovo „žoldáci“, ale pro všechny případy dodám, že se jedná o partu vycvičených bojovníků, kteří za peníze pronajímají své služby těm, kdo zaplatí. To znamená, že když se chce blízká osada zbavit otravné party lupičů, stačí schrastit nějaký ten zaokrouhlený obnos a problémy samy zmizí. Jednoho dne přijde do země válka. Poměrně rychle za sebou se odehraje několik zásadních událostí – do země vtrhne nepřítel, téměř celá královská rodina je

povražděna a jediná přeživší, princezna Elincia, nalezne shodou okolností útočiště u Greilových lidí. Žoldáci nejsou právě nadšeni představou, že by měli princezně pomáhat na útěku před invazní armádou a eskortovat ji do exilu. Zejména strategický poradce Soren má několik pádných argumentů, proč by bylo lepší princeznu vydat jejím katům, nicméně nakonec je přehlasován. Začíná
předlouhá pouť kolem celého kontinentu, během níž je hráč postupně seznamován se vztahy mezi jednotlivými národy a s okolnostmi, které vedly k rozpoutání války, jejíž dopad má brzy zasáhnout všechny bez rozdílu. Mimo jiné se dozvíte, že kromě lidí (ti se nazývají „beorc“) existují civilizace „laguz“, mnohými neznalými lidmi považované za
méněcenné podlidi. Laguz jsou humanoidní stvoření schopná změnit svou podobu ve zvíře, a v této podobě jsou extrémně schopní bojovníci – tedy většina z nich. Otrokářství a genocidy páchané na laguz jsou věcí minulosti, ale vzájemná nedůvěra až nenávist, kořenící ve vzpomínkách na tuto minulost a na krvavé msty zvířecích národů, je stále skutečností. Takto komplikované jsou vztahy na kontinentě Tellius, jenž mi svým vzezřením bůhvíproč připomíná Evropu. V průběhu hraní vás ale

nebudou posouvat vpřed jen události epických rozměrů, své místo si zde našly i velice komorní epizodky. Například ve chvíli, kdy se Ike dozví hrůznou pravdu o způsobu, jímž zemřela jeho matka (prasáci mezi vámi se mohou zase uklidnit, nic takového to
není), dojde zároveň nebo v souvislosti s tím k odhalení některých již dříve naznačovaných skutečností, a hlavně se dozvíte jejich pravý smysl. Nebo alespoň malou část jejich pravého smyslu. To víte, není možné všechno vykecat hned.
Teď se budeme chvíli věnovat tomu hlavnímu, čili bitvám. Ano, teprve teď. Potřeboval jsem vám nejprve říct o těch pod… tedy, vlastně o těch laguz, no a pojal jsem to trochu moc zeširoka. Tak tedy – bitvy. Bitvy jsou fajn. V podobnosti se sérií Shining Force nehledejte nic speciálního. Nový Fire Emblem v sobě skrývá mnohonásobně větší strategické možnosti a nějakým
způsobem se mu zároveň daří nepůsobit překombinovaně. Posuďte sami. Kromě druhové příslušnosti (laguz se ještě dělí na zvířecí, ptačí a dračí národy) má každá z lidských jednotek nějaké povolání, jímž se definují druhy zbraní, které dokáže používat. Aha, pokud jsem to ještě neřekl, laguz žádné zbraně nepoužívají a spoléhají se výhradně na svou obrovskou sílu. A zatímco u
nich existuje zvýšená citlivost na jeden druh magie – vítr škodí všemu létajícímu, oheň pomůže proti zvířatům a blesky platí na draky – zbraně se řídí principem hry kámen-nůžky-papír. Ten, kdo jde do souboje s mečem, bude mít výhodu nad sekerníkem, sekyra má zase převahu nad kopím a kopí je lepší než meč. Kromě toho mívají různé zbraně všelijaké atributy,
dávající svým majitelům rozličné výhody například vůči jezdcům nebo obrněncům, některé jsou navržené speciálně pro boj s laguz, jiné mají zvýšenou pravděpodobnost kritického zásahu a tak dále. Na jednu věc si ale dejte pozor. Žádná zbraň nemá neomezenou životnost a jakmile přijde její čas, prostě se rozbije. Kdy se tak stane, to víte dopředu díky číselnému ukazateli.
Pojďme si pro srandu králíkům představit některé z hlavních postav příběhu. Na příkladech uvidíte, jak se změna povolání (která většinou přijde s levelem 21) projeví na preferenci zbraní.
Ike (Ranger) – hlavní postava se specializuje na meče a povýšení na Lorda s tím nic nenadělá. Trochu mi vadilo, že tato událost je pevně spjata s příběhem. Po dosažení dvacátého levelu nesbíral Ike žádnou zkušenost až do té doby, než k jeho pevně nalinkovanému povýšení došlo.
Boyd (Fighter) – Ikův kamarád, prostřední ze tří bratrů. Po změně ve Warriora může ovládat luky.
Oscar (Lance Knight) – Boydův starší bratr. Rytíři na koních mají specializaci na jednu ze čtyř základních zbraní. Oscar měl štěstí na kopí a oštěpy. Povýšení z něj udělá Paladina, a bude si moci vybrat, kterou další zbraň chce umět ovládat.
Soren (Mage) – zamlklý učenec je specialista na magii. Když se z něj stane Sage, získá ke svému koníčku ještě na výběr mezi používáním nožů a uzdravovacích holí.
Rhys (Priest) – skromní knězi jsou zranitelný živočišný druh. Je však velmi žádoucí je ochraňovat, neboť disponují schopností uzdravování. A jakmile se změní v Bishopa, dostanou k tomu nádavkem ještě speciální světelnou magii, na niž je i takový Soren krátký.
| | |

Pokud jste si mysleli, že v bitvě se vítězství vždy určuje pobitím druhé strany, byli jste na omylu. Někdy stačí maličkost – vydržet, než přijdou posily. Nebo zabít vůdce, dosáhnout určité pozice (většinou tak jako tak obsazené vůdcem, takže je to
vlastně to samé), někdy je potřeba stihnout vítězství do určitého počtu tahů, a tehdy je na místě agresivní a rychlý postup vpřed. V ostatních případech se vyplatí opatrnost, už proto, že kdo jednou padne v bitvě, už nikdy se nevrátí. Neexistuje zde nic takového jako oživování, ale nikde ani není psáno, že padnout znamená zemřít. Někdy taková postava žije dál, aby nebyla
porušena kontinuita lineárního příběhu. Do bojů ale už nikdy zasáhnout nemůže. Tohle platí o vlastních jednotkách. Nepřátelé, pokud přežijí porážku, se dále aktivně účastní veškerého dění. Někdy se přidají na vaši stranu, jindy prostě utečou, aby se s vámi střetli později.
Prezentace hry Fire Emblem: Path of Radiance je velice, abych tak řekl, rozpačitá. Grafika není vyloženě špatná, to ne. Dalo by se říci, že má i své světlé chvilky. Úroveň statických kreseb je třeba docela dobrá, i když jsou to prostě pořád statické kresby. Na
druhou stranu mám-li hodnotit vizuální nádheru postav, prostředí nebo efektů, nemůžu prostě sáhnout k většímu superlativu než „nadprůměr“. Jistě, dá se na to koukat a neotravuje to. I něco takového bývá u některých jiných her nesplnitelným snem, takže bychom vlastně měli být spokojení. Čas od času se přehraje krátká animovaná sekvence. Tyto filmečky
jsou na tom podobně jako herní grafika – daleko větší nádhera už tu byla před lety. Přesto mají slušnou úroveň a bylo mi trochu líto, že jich není víc. Abych ale pořád jenom neohrnoval nos, Path of Radiance má nádherný orchestrální soundtrack. Patříte-li mezi ty, jimž tvoří technické zpracování většinu herního zážitku, mohlo by se stát, že se vám začne tahle hra časem zajídat. Vždyť k jejímu dohrání je potřeba nejméně takových 40 až 50 hodin, a tím si ještě nejsem jistý, protože jsem stále nedorazil na konec. Pro ostatní z vás platí pravý opak. Čím dále budete, tím víc vás to bude bavit. A čím víc vás to bude bavit, tím větší budete mít při chůzi po chodníku nutkání poslat meteor na toho páprdu vlevo, dorazit ho rytířem, pak si podat jeho čokla pěkně zblízka (jsou mrštní a šípy je často minou) a posléze postavit obranný val vpředu i vzadu proti těm zatraceným posilám.
Fire Emblem: Path of Radiance |
|
Multiplayer: |
ne |
Vibrace/Analog: |
ano/ano |
Paměťová karta: |
19 bloků |
|
Verdikt: |
Vydatné, kvalitní sousto pro fanoušky staré školy RPG strategií. |
|
|