Je tady. Kouzelný čas dlouhých zimních večerů, protkaný zvuky vánočních melodií. Čas plný zázraků, které člověk leckdy ani nepostřehne. Ale dějí se, ať chceme či nechceme, všude kolem. Jako třeba před týdnem, když jsme si vyšli v kruhu spolupracovníků na malou oslavu, jakési rozloučení se se starým rokem. Tehdy poprvé, během tanečního večera… poprvé jsem objal půvabnou Jane, poprvé jsem směl pohlédnout zblízka do těch krásných očí, které v lesku neónů získávaly doslova nadpozemský jas. Tehdy poprvé a zřejmě i naposled jsem jí směl zazpívat, od srdce, z hloubi duše… snad ještě někdy budu mít tu možnost, snad ještě někdy budu mít to štěstí.
Podobný příběh prožívají od počátku lidstva mnozí z nás. Přátelství, láska, zrada, nenávist – city, jenž provázejí člověka na pouti životem od počátku věků. O lidských citech především je i mega epické RPG z produkce Squaresoftu, Final Fantasy VII. A právě proto je zřejmě tato hra tak přitažlivá a strhující, tak nedostižná.
Pamatuji si na své první, nepříliš vydařené setkání s Cloudem, hlavní postavou dnes již legendárního příběhu. Stalo se tak přibližně před pěti lety, jednoho deštivého dne. Pravidelná měsíční návštěva obchůdku s videohrami. Jak tak procházím regály, povšimnu si bíle oděné FF sedmičky. Přivolaný prodavač na mé požádání hbitě zasunuje cédéčko do mechaniky testovací PlayStation a já se
v očekávání věcí netušených chápu opodál ležícího ovladače, čekajícího na stisk mých vzrušených prstů. Působivé animované intro mne přenáší pomocí transdimenzionální časoprostorové sekvence na nádraží virtuálního městečka Midgar.
V té chvíli ještě netuším nic o nelidských praktikách nadnárodní společnosti Shinra Co., netuším nic o pohnutých osudech členů extrémistické organizace Avalanche, netuším nic o budoucí náklonnosti temperamentní Tify či o láskyplných citech roztomilé Aeris. V té chvíli ještě nemám ponětí ani o budoucím setkání s kouzelnou Jane, kterou sice tvůrci hry nezakomponovali do scénáře FFVII, ale přesto do něj tak nějak patří - alespoň pro mne. Neměl jsem prostě ponětí o ničem z těch věcí, které jsou pro svět Final Fantasy VII tak zásadní. Zřejmě z tohoto důvodu jsem byl doslova šokován, když po proběhnuvší úvodní videosekvenci z přistaveného vlaku náhle vyskákaly nepříliš umně vytvarované „dřevěné“ dětské postavičky, z nichž jednu jsem měl vzápětí začít ovládat. Po několika minutách vyděšené a zmatečné hry jsem navzdory tehdejším uznalým a zcela objektivním recenzím poslal sedmý díl Final Fantasy zpátky do regálu a jal jsem se vybírat jiný herní titul, který by více stál za mnou těžce vydělaný peníz.
Uběhlo pár týdnů a já, stejně jako o měsíc dříve, vydal jsem se známou cestou ke svému oblíbenému obchůdku. Na poli videoher byla zrovna dosti mizerná úroda a já nedokázal nalézt žádnou herní
lahůdku, která by mne v onen rozhodný okamžik dokázala uspokojit. Ale co teď? Nějakou hru si přece – u všech rohatých – musím vybrat! Ovlivněn nově získanými poznatky o vskutku obdivuhodné herní délce Final Fantasy VII jsem se rozhodl - na základě racionálního pohledu na věc – obětovat své naškudlené penízky za záležitost, která mi měla dopřát cca 60 hodin zábavy. To už přece za nějakou tu kačku musí stát, ne? Nechybil jsem, ba dokonce se dá tvrdit, že to byla doposavad má nejlepší koupě. Ještě téhož dne, o něco málo hodin později, jsem již věděl, že není cesty zpět. Existovala jen jedna možnost – dohrát hru až do konce.
Během oné předlouhé cesty k závěrečnému outru jsem měl možnost seznámit se se spoustou postav, jejichž povahy byly stejně rozdílné, jako jejich životní příběhy. Paměť postrádající Cloud Strife, zármutkem poznamenaný Vincent Valentine, roztomilá servírka Tifa Lockhart i zlodějská puberťačka Yuffi Kisaragi. Ti všichni a řada dalších do mého srdce vypálili nesmazatelný cejch příznivce squaresofťácké série Final Fantasy. Svůj díl na tom má i vývojářský tým, který opravdu sofistikovaně předvedl své umění v oboru, ať již jde o samotný scénář nebo o grafické zpracování. Působivé a na tehdejší dobu velmi kvalitní CGI sekvence více než dostatečně doplňují dějovými zvraty prošpikovaný příběh hrstky lidí, kteří bojují za záchranu světa se vším možným, od chamtivých lidských zrůd až po skutečné stvůry, které dokáží zabít pouhým pohledem. A byť v soubojích žádná z postav úplně „nezemře“, smrt jako taková je ve hře nedílnou společnicí hrdinů. Čas od času si
vybere svou krutou daň a obere je (potažmo pak hráče) o některého z přátel, se kterými se během nesčetných dobrodružství opravdu sblížili.
Final Fantasy VII není žádný hollywoodský trhák s mohutným happy-endem. Děj se vyvíjí nelineárně a naprosto realisticky, se vším, co k reálnému ději patří. Citové krize aktérů příběhu, jejich hluboké citové vztahy, bouřlivé emoce, nic zde nechybí, dokonce ani tragické ztráty nejbližších a smrt nejmilovanějších. Final Fantasy VII vám s chladnou hlavou vyrve kus srdce, nechá vás na zemi kroutit se v bolestech, načež vám onen chybějící kousek životně důležitého orgánu vrazí zpět na původní místo, abyste mohli prožít ještě emotivnější prožitky. O tom je celá Final Fantasy VII, jejíž síla spočívá ve skutečnosti, že stejně chladnokrevný je v podstatě i reálný život. Nenarazíte v něm sice na Ultima Weapon, ani nebudete muset prozkoumávat vrak potopeného letadla Gelnika, ale obdobné potíže na vás čas od času vybafnou třeba ve formě zavirovaného compu nebo v podobě zatvrzelého a zaujatého profesora matematiky. Záleží pak už jen na každém z nás, jak silným protivníkem v té či oné situaci dokáže být a jak silně (nebo slabě) se v takovém okamžiku zachová.
Už jsem to říkal - podobný příběh, jako prožívají hrdinové Final Fantasy VII, zažil leckdo z nás, i když někdo více a někdo méně intenzivně. Umění autorů „zahrát hráči na city“ je natolik dokonalé, že od uvedení hry na trh se jí prodaly miliony kusů. Pravda, na nejmladší pařánky a neangličtináře asi
příliš Final Fantasy VII svým duševním potenciálem nezapůsobí, ale v ostatních hráčských kategoriích se díky ve hře přítomnému množství individuálních story nalezne i dnes spousta jedinců, kteří se dokáží poměrně lehce ztotožnit s některou herní postavou a i díky tomu se navzdory fyzikálním zákonům přenesou do světa fantazie, kde budou absolvovat cestu za záchranou lidstva.
Je krásný zimní večer - zlatá neděle. Místo abych balil dárky, píši tyto řádky a vracím se ve vzpomínkách k ubohé Aeris, která s oddaností sobě vlastní položila svůj život za něco většího, za štěstí ostatních. Ve chvíli, kdy si toto uvědomuji, zdá se mi mé osobní citové trauma daleko méně důležité než tomu bylo před hodinou. Na druhou stranu, Final Fantasy VII je přeci jen hra a skutečný životní příběh – na rozdíl od toho herního – nelze zresetovat a stejně tak není možné nahrát dříve uloženou pozici. Kdyby to šlo, nikdy bych nešel s půvabnou Jane na taneční parket, nikdy bych neobjal její útlé boky, nikdy bych jí nezazpíval píseň „Voda, čo ma drží nad vodou“ a nikdy bych jí nebyl tak blízko, abych jí podlehl… také bych ale pravděpodobně nevzpomněl na Final Fantasy VII, kterou jsem vám tímto článkem chtěl připomenout. Určitě uznáte, že by to byla věčná škoda, protože k Vánocům epické příběhy patří jako kapr na vánoční stůl (i když kapříka zrovna nemusím:-)). Budiž to znamením, že Bůh existuje a že každé zlo je k něčemu dobré. S jiskřičkou naděje na lepší zítřky vám všem přeji, abyste v následujícím roce mysleli pozitivně i ve chvílích, kdy vám nebude zrovna do zpěvu. Věřte, že to opravdu stojí za to. Přeji vám šťastný a co nejvíce veselý rok 2003!
| Final Fantasy VII | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
