Tetsuya Nomura si splnil svůj sen. Sobě i nám. Nám, pro které jsou slova Final Fantasy a mystická číslovka 7 věčnou vzpomínkou na hru, která změnila navždy naše životy. Ne jen pohled na hry jako takové, ale umožnila nám pochopit i mnohé ze sebe. Nám, kteří jsme procházeli jejím světem, zatímco naše těla zůstávala zde. Nám, kteří skutečně cítili bolest, když jsme se museli bezmocně dívat na smrt Aeris. Nám, kteří tolik čekali v rozpolcení citů na pokračování, po němž část našich duší bezmezně prahla a část je se strachem odmítala.
Nyní dozněly poslední tóny Advent Children, koutky očí jsou mírně zvlhlé, srdce je stažené a myslí probíhají znovu jedna scéna za druhou. Scény, které znovu otevřely svět, jenž se zdál navždy ztracený, svět, který byl příliš krásný na to, abychom ho mohli znovu navštívit. Svět z vířících vloček sněhu, z ledových pablesků, z hebkých tónů, svět odhalené bolesti i naděje, krásy, o jaké se nám zdává ve snech, jež se po probuzení rozplynou dřív, než paměť stačí natáhnout ruku, aby je polapila.
V Japonsku evidentně znají svoji verzi o chytré horákyni.
My, kdo jsme Final Fantasy VII přijali do svého srdce, jen s úžasem lapeme po emocích, které se okolo nás při shlédnutí Advent Children řítí. Emocích vyvolaných obrazy, nikoliv dialogy, krásou, ne slovem, jednoduše ryzím dojmem, tou úžasnou směsicí scén, o nichž se kterémukoliv filmu historie může jen zdát. Advent Children je něžná kráska, neznající posměch a zlomyslnost, kdyby se do její vznešenosti dostaly, mohla by se nad čímkoliv, co dosud spatřilo oko diváka, jen usmívat.
Ano, Tetsuya Sane, rozumíme ti. A děkujeme za to, že jsi nepodlehl touze, která musela vábit jako lampa noční můru. Touze vytvořit příběh. Zní to možná paradoxně, ale právě absencí jakéhokoliv příběhu je Advent Children tak nádherná. Je to řítící se rychlovlak, který sviští na magnetické koleji rychlostí 500 km/h, je to střela s plochou dráhou letu, je to raketoplán vracející se do
atmosféry. Snažíme se seč můžeme, abychom zachytili scény, které letí okolo rychlostí blesku, ale nemáme šanci. A přesně o to
mistru Nomurovi šlo.
Pamatujte na to celou dobu, kdy vaše oči budou vpity do obrazovky. Protože jste právě viděli zhmotnělý sen.
V Japonsku evidentně znají svoji verzi o chytré horákyni, která šla/nešla, oblečená/neoblečená (atd.). Advent Children se nesnaží nám něco ukázat. Naopak. Snaží se co nejvíce vzbudit v nás pocit, že něco ukazuje. Ve skutečnosti se máme dívat, abychom neviděli. V tom je její bezchybnost a dokonalost. Je tu Aeris a přitom není, je tu Jenova a přitom není, je tu dokonce i Sephirot a také vlastně není. A o to v případě FF VII: Advent Children jde.
|
Nikde se nevytvářel žádný křečovitý spoj, žádné skutečné oživování a přesto jsme mohli své milované zahlédnout. V uších zaslechnout hudbu, která nám okamžitě vyvolala asociace na množství scén ze hry, kdy jsme s otevřenýma očima zírali, jak se děj mění, jak to, co se před chvílí zdálo jasné, se rozplývá. Slyšíme hudbu, charakteristickou pro vítězné ukončení souboje ve FF
7. A najednou to vidíme. Zvoní mobilní telefon jedné z postav. Je to hra s city, hra s námi, kteří pro FF 7 vystavěli ve svém srdci chrám. Hra krásná a vznešená. Je to pocit poutníka ke svatému místu, který sice neviděl zázrak sám, ale je na místě, na kterém se stal.
Tak je to s celými Advent Children. Ocitáte se na místech tak dobře známých a přesto o tolik jiných. Ale jsou vlastně jiná? Je Tifa jiná jen proto, že její tvář vyzařuje jemné asijské rysy, které známe z tváří krásných japonských studentek? Je jiný Barett se svojí střílející paží? Red XIII? Cid? Změnili se vlastně nebo ne?
Prožíváte si Advent Children, když tu se dostanete k místu, kde mezi stromy prolétává oblak rudé krve. Řítí se obrovskou
rychlostí sem a tam. Pak náhle spatříte, že zdánlivá tekutina je rudým pláštěm Vincenta Valentina. A právě tato scéna tak krásně
charakterizuje Advent Children. Zdají se vypadat nějak, co čekáme, ale není tomu tak. Ano, já jsem snílek. Ne však takový, abych si neuvědomoval, že Square-Enix si pomocí Advent Children vyzkoušel technologie, které bude nyní dávat do her pro PlayStation 3. Vím, že mnozí namítnou, že Advent Children jsou vlastně jeden obrovský videoklip.
Takoví lidé jsou mi ale k smíchu stejně jako ti, kdo pátrají nad tím, jaké chemické látky se to uvolňují v mozku při milování namísto toho, aby si ho prožívali naplno. Advent Children musíte vzít naplno. Buď je berte jaké jsou nebo je nechte ležet. Jsou jednou velkou obrazovou a hudební básní, jsou vyznáním, jsou voláním, jsou materializovanou emocí. Až budou Cloud a Sephiroth létat
|
Jedna velká nádhera
Žádný není
Hodnocení: 100%
