Takže tady máme další pokus o oslovení hráčů, kterým se líbí "survival horor". Nintendo "second party tým" jménem Silicon Knights (který má na triku povedené izometrické RPG Blood Omen z 32 bitů) se zde možná pouští na nejistou půdu, neboť současní králové obhospodařující citovaný žánr mají skvělý rodokmen - Silent Hill a Resident Evil. Ale tvůrci se nezalekli silné konkurence a exkluzivně pro GameCube přináší velice zajímavý titul, který nabízí řadu nových věcí a nápadů, díky nimž je bojování (v tomto případě nejenom o váš vlastní osud) mnohem příjemnější.
Podobně jako některé jiné projekty nedávné minulosti, kam patří kupř. Star Fox Adventures, Too Human či Onimusha, byl i Eternal Darkness prvotně připravován na výkonnostně slabší hardware, konkrétně N64. Revize plánů však vývojáře přinutila počkat a mohu říci, že se tahle prodleva určitě vyplatila.
Eternal Darkness přichází s hodně zajímavým příběhem o věčné temnotě, proti níž bude ve finále bojovat hlavní hrdinka zdejší story - Alexandra Roivas, jež je v prologu hry konfrontována se záhadnou a velice brutální smrtí svého děda, se kterou si místní policie neví rady. Alex se tedy pouští do pátrání na vlastní pěst a pokud prozradím, že toto se bude odvíjet v opuštěných chodbách staré usedlosti, v níž její dědeček skonal, asi vám bude jasná paralela s Resident Evil. Nicméně zdejší schéma v mnoha ohledech překročilo zažité a nutno poznamenat, že i do značné míry zkostnatělé standardy. Už první krůčky v "mansion" jasně
naznačí, že se tvůrci chtěli vyvarovat obvyklých klišé a také často kritizovaného systému statických kamer. Výsledkem čehož je dynamická práce kameramana, která vám povětšinou dává jasné povědomí o situaci vůkol vaší osoby. Do pozitiv lze taktéž zahrnout akceptovatelné pohybové dovednosti, dávající zapomenout na neobratné kreace hrdinů z Resident Evil. Svět kolem vás je plně polygonový a tudíž nenabízí ani zdaleka takové vizuální hody, co v případě nedávno recenzovaného remaku Residenta, nicméně svou vysokou jakost bezesporu má a v některých úsecích pak budí neuvěřitelný dojem opravdovosti. Co dále zasluhuje vyzdvihnout je audio složka (podpora Dolby Pro Logic II), se kterou si autoři skutečně vyhráli. Po celou dobu vašeho snažení vás doprovází strašidelná hudební kulisa sestávající se z podivných hlasů, zvuků a tónů, nepočítaje sem tradičně lekavé momenty, při kterých by se ve vás krve nedořezal. Např. jestliže vstoupíte do prázdné místnosti a vzápětí někdo prudce zabuší na její dveře je jasné, že pokud tohle dobrodružství hrajete v pozdních večerních hodinách, asi nezůstanete zrovna dvakrát klidní. Aby toho nebylo málo, je sem implementován tzv. Sanity ukazatel zohledňující stupeň vaší příčetnosti a pakliže jste často konfrontováni se zástupci temnoty anebo zvláštními jevy, můžete začít blouznit. Vaše halucinace mají mnoho podob, od zmenšování vaší postavy, přes náhlé krvavé upadnutí hlavy až po momenty, které doslova vyrazí dech. Jistě si mnozí z vás vzpomínají na šokující zážitek, jímž se bez diskuse stalo setkání s Psycho Mantisem ve hře Metal Gear Solid na PSX. Určitě se upomenete na mrazení v zádech, když tento charakter náhle četl záznamy uložených dat na vaší paměťové kartě, smazávajíc tak rozdíly mezi tím, co je hra a co realita - a podobné okamžiky vás v Eternal Darkness v halucinogením statusu čekají taktéž.
Ač jsem zkraje povídání označil za ústřední hrdinku našeho vyprávění Alex Roivas, musím zde některé věci uvést na pravou míru. Eternal Darkness je totiž hra rozčleněná na několik kapitol, které se odehrávají v různých časových rovinách minulosti (a na různých místech) a skrze tyto kapitoly se snažíte pochopit celý příběh. Jde o to, že v "mansion" jakožto Alex hledáte schované útržky staré knihy jménem Eternal Darkness, jejíž stránky vyprávějí dávno zapomenutý příběh o návratu dávno zapomenuté civilizace, jejíž příslušníci kráčeli po zemi ještě před lidským pokolením. Každopádně v každé herní kapitole (úrovni) vystupuje jiná postava, která se ve finále střetne s osudovým odkazem a skrzevá každý příběh se Alex dostává blíže v odpovědi na otázku, co se vlastně stalo jejímu dědovi, resp. cože hrozí lidstvu. Každý hlavní charakter každé příběhové vložky je pak něčím specifický, nicméně pro všechny platí stejná pravidla (co se týče ovládání apod.). Jednotlivá dobrodružství jsou však příliš krátká na to, abyste si je pořádně vychutnali a potažmo se s hlavním hrdinou (hrdinkou) nějak více ztotožnili. Jedná se spíše o jakýsi běh na krátkou vzdálenost, v němž jste navíc až na neměnné a smutné finále něco jako bozi, proti kterým zdejší nohsledi temnoty nemají příliš šancí obstát. Každá klíčová postava totiž vedle nějaké destruktivní zbraně (dle doby, v němž se odehrává dané dobrodružství) disponuje i magickými schopnostmi, kde bych zejména připomenul možnost de facto neustálého fyzického ozdravování, takže ač mají nepřátelé stylově odpudivý rámec, není proč se jich bát. Což značně narušuje ono klasické survival horor pravidlo, kde obvykle každá konfrontace s oponenty je jedno veliké dilema - raději utéci či bojovat? Tady nikoliv. Za zmínku pak stojí alternativa vytváření si vlastních
kouzel (ve skutečnosti možnosti nejsou až tak bohaté, jak to zprvu vypadá) a jejich možná provázanost s drženými zbraněmi, což je pozoruhodný nápad. Kouzelná je taktéž skutečnost, že se lze kdykoliv uložit na paměťovou kartu a v neposlední řadě přítomnost hodně vstřícného soubojového režimu, díky němuž to pěkně odsejpá. Při ataku vybraného nepřítele tu je alternativa útoku na vámi preferovanou část jeho těla, přičemž takový rychlý sek na hlavu jej zpravidla zbaví povědomí o tom, kde se vaše maličkost právě vyskytuje a tudíž máte vyhráno. Problém sice nastává, když bojujete proti několika oponentům najednou, anžto manuální korekce, resp. cyklování mezi zacílenými subjekty není právě ideální, ale to bych viděl asi jako jedinou podstatnou nevýhodu bojového systému. Vlastně, ještě o jednom nedostatku bych věděl. Jedná se o to, že z nějakého pro mne záhadného důvodu není daná herní úroveň homogenní, neboli je dále rozdělena na několik lokací jakožto nezávislých celků, mezi nimiž pak protivníci nemohou probíhat. Pokud tak z jednoho obrazu utečete před přesilou nepřátel do jiného a poté se chcete vrátit, máte je nakumulované hned u vstupu a pak nastávají nepříjemné těžkosti.
Těžkosti však mohou přijít i při řešení rozličných puzzlů, jež však kvituji s povděkem, přičemž interakce s okolním prostředím je příkladná. Když se přiblížíte k místu či objektu, kde lze něco sebrat, aktivovat, použít anebo se na věc blíže podívat, objeví se zřejmá indikační ikona, takže během vašeho krátkého putování nikdy nebudete příliš tápat. Spousta interaktivních motivů - jako jsou třebas různé pohledy na obrazy na stěnách apod. - jsou pravda tak trochu zbytečným oživením a neprozradí vám nic důležitého a stěžejního, nicméně celkově to vidím jako podařený prvek, díky němuž je znovu odstraněno ono pasivní schéma vlastní sérii Resident Evil.
Jsme ve finále, takže si pojďme shrnout, co Eternal Darkness nabízí. Podařenou hororovou kulisu s výtečným hudebním pozadím. Několik příběhů, majících důležitou vazbu na hlavní hrdinku naší story, která posléze musí udělat ten rozhodující krok pro zastavení Temnoty. Bohužel, všechny příběhové vstupy jsou velice krátké, striktně lineární a potřebný hororový podtext se díky nekompromisnosti všech protagonistů v hlavních rolích brzy vytrácí, pročež nám tady zůstává toliko stylová akční adventura s nepřáteli jak vystřiženými z filmového snímku Mumie, s pěknými pastmi a hádankami a obvykle krátkou dobou pro dohrání. Pěkně se na to dívá, stejně dobře hraje, ale abych byl upřímný a mám-li si vybrat, Resident Evil je přeci jenom a přese všechno vyřčené o něco lepší volba. Eternal Darkness není ani náhodou špatný, ale zdaleka vás nechytne způsobem jako přitom tolikrát provařený Resi. Možná je resumé takové i proto, že je zde od všeho jenom něco a ačkoli první ochutnávka asi zachutná každému hráči, tento poté uzná, že k úplné spokojenosti ještě nějaká klíčová ingredience chybí.
| Eternal Darkness | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
