Žánr rytmických akcí a žánry od něj odvozené se mezi hráči celosvětově těší stále větší a větší oblibě, a tak není divu, že na tento trend pohotově zareagovalo i Nintendo, a to způsobem jemu vlastním (respektive proklamovaným): poměrně originálně. Za poměrně klasický přístup můžeme označit skutečnost, že tvůrci hru opět zasadili do světa svých dvorních postaviček, tentokráte konkrétně do džungle střežené Donkey Kongem, ale p opoměrně dlouhé době dodává ke hře i novou a relativně originální periférii. Myšleno samozřejmě ve vztahu k našemu trhu, jelikož třeba takoví Japonci dnes už ovládají videohry třeba samurajským mečem. Chlápci z Nintenda zmákli poměrně povedenou dvojici bubínků a nutno říci, že se s nimi Donkey Konga hraje velice příjemně a ke hraní této hry má tato periférie rozhodně smysl a to i přesto, že se dá hrát i klasicky pomocí ovladače, což velmi pravděpodobně, zejména v počátcích, připadne mnoha hráčům do značné míry zručnější.
Hra Donkey Konga má hned zpočátku jednu obrovskou výhodu. Zaprvé je její hraní opravdu skvělá švanda, zejména v případech, kdy si k bongům sedne někdo s mulovými zkušenostmi s touto hrou, ale zejména za druhé je pro širokou veřejnost o poznání přístupnější než kupříkladu karaoke hry nebo tituly využívající malou kamerku EyeToy, jelikož všichni tak nějak podvědomě cítí, že se nepřesným bušením do bubínků ani zdaleka neztrapní tak jako falešným skřehotáním nebo
retardovaným mácháním rukama před televizorem. Určitě to znáte sami, na žádné party se k SingStaru nikdo nežene jako první, ostych opadá až po několika prvních odvážlivcích kombinovaných s několika prvními drinky. Zde ale žádný stud prakticky nemá šanci, což je jistě velmi pozitivní.
Na první poslech asi moc odvázaní nebudete, většinu skladeb totiž lze označit jako střední proud.
Hra jako taková je ale koncipována jako ta nejklasičtější z nejklasičtějších rytmických akcí, což je určitě tak trochu škoda, jelikož zajímavá periférie by si nějaký ten zajímavější nápad zcela jistě zasloužila. Jedná se prakticky jen o to, bouchnout do bubínků ve správný moment. Po obrazovce za zvuků dané skladby plují barevné terčíky, přičemž v okamžiku kdy se překryjí s průhledným terčíkem pevně umístěném na okraji obrazovky je potřeba správně říznout do patřičného bubínku. Pohyblivé terčíky vám navíc nejen svými barvami napovídají, do kterého z bubínků (případně do obou najednou) máte právě bouchnout či kdy máte tlesknout. Koncept dnes již notně zažitý, ale přesto stále překvapivě funkční.
|
„Bicí soupravu“ jako takovou je potřeba rozhodně pochválit. Bubínky jsou dostatečně velké na to, abyste mohli
pohodlně svými dlaněmi vyťukávat požadované rytmy, ale na druhou stranu zase dost malé na to, aby se vám dobře vešly do
klína. Jejich provedení zdá se býti veskrze bytelným, takže nemusíte mít strach se k vašemu bubnovému sólu pořádně rozmáchnout, ovšem senzory jsou společně s horními blánami natolik citlivé, že na ně stačí i jen lehce klepat. Mezi oběma bubínky je navíc umístěn malý mikrofon, který zaznamenává vaše tleskání, které jde ale suplovat i tím, že do bubínků bouchnete z boku, což se nám v redakci zdálo přeci jen o něco pohodlnější a rychlejší, zejména ve skladbách, kde bylo potřeba rychle kombinovat různé typy úderů. Navíc jsme získali dojem, že mikrofon má poněkud proměnlivou citlivost a občas nezafungoval úplně přesně tak, jak bychom očekávali. Místy klidně zaregistroval i lehké plácnutí dlaní, jindy ale zase nereagoval ani na poměrně Velký Tlesk. Zcela jistě zde ale velkou roli hraje i intenzita okolních zvuků, jako jsou třeba tóny linoucí se z vašeho televizoru či nejrůpznější zvuky okolí. Ale zpět ke hře.
Ta sice nabízí poměrně pestrou škálu režimů (plus řádku odemykatelných) miniher inspirovaných jak jinak než hrami od Nintenda či jejich reáliemi) až pro čtyři hráče, ale v zásadě jde pořád o to samé. A jsme opět u onoho přesného bubnování. Zajímavě je ovšem řešena obtížnost. Neplatí zde totiž nijak striktně, že by rychlejší či „našlapanější“ skladba byla obtížnější. Může
vás tak nakonec docela nepříjemně zaskočit třeba i taková Back for Good od jisté dnes již neexistující chlapecké kapely, na jejíž název si momentálně opravdu nejsem schopen vzpomenout. Tím se dostáváme k písním, které budete mít tu čest doprovázet svým bubnováním.
Donkey Konga je veskrze příjemnou rytmickou akcí podporující nezvyklou periférii a vhodnou primárně opět na nejrůznější party dýchánky.
Na první poslech z nich asi moc odvázaní nebudete, většinu z nich totiž lze označit jako střední proud, nicméně musíme říci, že díky zábavné hratelnosti, jsme si některé z nich u nás v redakci dokonce i oblíbili (zejména titulní skladbu, která je opravdu hodně vtíravá a při jejím broukání se budete přistihovat i jen po krátkém seznámení s hrou). K dispozici je zde rovná třicítka písní povětšinou dnes už poněkud staršího data vydání, u nichž ale zamrzí, že ne vždy jsou zde v originální verzi. Většinou vám to sice vůbec nebude vadit, ale třeba taková Wild Thing by byla v originále rozhodně značně lepší. Nyní vám možná nelícuje spojitost posledně jmenované skladby se středním proudem, takže doplníme, že nejen středním proudem je bubnující Donkey Kong živ, a setkáme se zde tedy i s širším žánrovým záběrem. Dokonce tak širokým, že nás jímá podezření, že až takovou rozmanitost jsme zatím v žádné hudebně zábavné hře neviděli. Vedle klasického rocku je zde totiž možné narazit i na dosti tvrdou skladbu modernějšího střihu, latinsko-americké rytmy, poctivý house i klasiku reprezentovanou Maďarskými Tanci od Johannese Brahmse. Videoherní veterány pak jistě potěší i zařazení hudebních témat z her Legend of Zelda, Super Mario Bros.,
Donkey Kong a úvodní skladba ze Super Smah Bros. Melee.
Trošku horší už to je ale v některých momentech s tím, jak předepsaná bicí sekvence zapadá do právě hrajícího songu. V některých případech předepsaný part k dané písni sedne naprosto perfektně a i takoví hudební antitalenti jako jsme my v redakci sami cítí, jak se má daná sekvence zahrát a plynoucí symboly berou vlastně pouze jen jako informaci, jakým způsobem do toho vlastně praštit, a správné načasování je pak již jen dílem intuice. Mnohdy ale cítíte, že to není až tak úplně ono a v několika málo případech (asi tak ve dvou) nám připadlo, že se předepsané „noty“ do songu nijak zvlášť nehodí. Částečně to sice lze eliminovat v jamovacích seancích, kdy vám hra předepisuje jen kostru rytmu a vy si sami určíte, kterým úderem daný „tón“ provedete, případně můžete s klidem bubnovat čistě dle vlastní chuti, nicméně podivný dojem z nepatřičného návrhu to samozřejmě zase až tak nezakryje.
Technickou stránku asi nemá cenu nijak rozebírat, jelikož grafiku obstarávají víceméně statické obrazovky laděné přesně do toho stylu, jaký lze on Nintenda očekávat a zvuky jsou řešeny prakticky výhradně zde přítomným soundtrackem. Můžeme tedy směle přistoupit k závěrečnému resumé. Donkey Konga je tedy veskrze příjemnou rytmickou akcí podporující nezvyklou periférii a vhodnou primárně opět na nejrůznější party dýchánky, nicméně principiálně se v dnešní době rozmachu rytmických akcí nejedná až o takovou pecku, jako když přišly na svět první hry s konceptem rytmické akce. Pro lidi, kteří jsou ale majiteli pouze GameCube bude ale tato hra zcela jistě velmi příjemným zpestřením. Ti nechť si k výsledné známce s klidem přičtou ještě dobrých deset procent.
| Donkey Konga | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
