Rok 1993, Bill Clinton ještě nezahlcuje veřejnost obhajobným glosováním o svých sexuálních úletech a hlavu má plnou mnohem důležitějších starostí. Nepokoje v Somálsku se začaly vymykat kontrole, rebelové převzali kontrolu nad veškerými děním v zemi a jedinou šancí na znovuzískání vlivu ve světě, kde vládne pouze hrubá síla, je vyslání jednotek Delta Force.
Z herní stránky je však až překvapivě vše v pořádku.
Inu příliš originální to sice není, ale příběh, který napsal sám život, by bylo kacířstvím upravovat potřebám zmlsaného hráče. Ne, že by byl Delta Force Black Hawk Down (dále jen DFBHD) v jakémkoliv smyslu oduševnělá hra, to v žádném případě. O tom, že i FPS dokáže zaujmout svým příběhem, potažmo existenciálním poselstvím nás sice přesvědčil už herními masami odvržený a hardcore hráči zbožňovaný Breakdown, ale DFBHD je opravdu jiné kafe. Označit ho za klasickou střílečku přitom není v jeho případě žádná urážka. Ba naopak, je to jeho největší klad.
Pokud jste si nepořídili DFBHD společně s Xboxem jako vaší první hru a herní průmysl a herní žánry vám něco říkají, tak v něm
budete jako doma. Již po několika vteřinách vám bude jasné, o co ve hře jde. Hra je natolik intuitivní, že ovládání nemusíte absolutně zkoumat a instinktivně víte, které tlačítko je přiřazeno té či oné funkci. Interface je opravdu bezchybný a svojí až geniální jednoduchostí dokáže dokonale podpořit ničím nerušenou hratelnost. Ta je též největším lákadlem pro všechny milovníky FPS.
DFBHD obsahuje úctyhodných 17 misí včetně jedné bonusové a tutoriálu. Některé z nich jsou dvojnásobně delší, něž ostatní, ale ani jednu z misí nelze označit za krátkou. Každá z nich obsahuje též vždy několik specifických úkolů ke splnění. Byť se samozřejmě jedná náplní o jednoduché úkony typu znič tohle či ochraň támhleto, tak přesto nemáte překvapivě pocit repetitivního obsahu. Nemalou část na překvapivé herní rozmanitosti (byť samozřejmě v možnostech daného žánru) má i střídání jednotlivých lokací, v nichž se pohybujete.
V době nástupu generace nových konzolí si již nikdo neodpustí zamyšlení nad grafikou současných her.
Kromě somálské metropole Mogadišo se podíváte i do daleko menších měst a vesniček. Projdete se také zaminovanou pouští, několika přístavy a zavítáte dokonce do bažiny obývané smrtícími krokodýly. Je jasné, že větším impulsem pro vytvoření DFBHD byl film Ridleyho Scotta Černý Jestřáb Sestřelen, nežli reálný konflikt. Největším plusem filmu byla dokonalá atmosféra komplikovaného konfliktu znepřátelených klanů, všudypřítomná bezradnost, bezmocnost a vize těžko dosažitelného míru. DFBHD sice nemá tak detailně propracované charaktery vojáků (vlastně vůbec) jako Scottův Oscarový počin, ale atmosféru se podařilo převést na jedničku. Polorozpadlé chatrče, bezradně pobíhající civilisté a neustále se ozývající střelba. Všechny herní kulisy jsou přesně na svém místě, a vytvářejí tak správný základ pro klasickou FPS. Jediné co mě totálně ubíjelo, byl naprosto neoriginální soundtrack, který vykrádá všechny použité motivy z filmového BHD.
Z herní stránky je však až překvapivě vše v pořádku. Dostatečný počet přítomných zbraní zajišťuje dostatek variací na téma „Jak se vypořádat s početnou převahou z řad nepřátel“ a šikovně rozmístěná munice zase dodává hře občasnou
přítomnost taktických prvků. Dokonalá je i neustále se zvyšující pomyslná křivka obtížnosti. Ke konci hry se mění hra v holý boj o život. Nemalou míru na tom má i geniálně navržený systém ukládání. Možnost hru uložit kdykoliv, by z celého DFBHD udělala směšnou frašku, která by připadala i svátečním hráčům jako procházka pěkně nudným růžovým sadem. Naštěstí se tvůrci podobné chyby vyvarovali tím, že do hry implementovali ten nejvíce sadomasochistický systém ukládání, jaký byl kdy vytvořen. Ke každé misi dostanete vždy určitý počet možných uložení hry a je jen a jen na vás, jak se s touto situací vypořádáte. V praxi to (alespoň u mě) fungovalo tak, že jsem si vždy říkal ještě kousek, ještě vybojuji další strategickou pozici a najednou bum, jeden výstřel, který následoval nadávkami doprovázený restart mise. Přesto však hodnotím ideu tohoto systému ukládání jako v současnosti nejdokonalejší vůbec. Posuďte sami – není nádherné při hraní nadávat sami na sobě? :-)
Bohužel není BHD jenom o kladech. Jako naprostou zbytečnost musím označit přítomnost týmových prvků. Postupem času se na bitevním poli objeví i nějaký ten spřátelený voják a s ním i položky v menu týmových rozkazů. Bohužel na devět z deseti rozkazů
nereagují spřátelené jednotky vůbec a na poslední z nich reagují velmi nespolehlivě, a tím pádem se efektivnost daného úkonu blíží nule. Vzhledem k tomu, že si stejně dělají ostatní vojáci co chtějí, byla by absence týmových prvků tím nejrozumnějším, co by mohli tvůrci udělat. Nikdo by si na jejich nefunkčnost nemohl stěžovat a hra by u hráčů neevokovala pocit nevyužitého potencionálu. Upřímně řečeno složitější taktické prvky by hře typu BHD ubíraly na svižnosti a nekomplikované hratelnosti, která je největším plusem celé hry.
|

Největší chybou při hraní DFBHD by bylo opomenutí perfektního multiplayeru, kterým hra disponuje. Na jedné konzoli si můžete
|
DFBHD se tedy stal pro mě velkým překvapením. Jistě to není aspirant na ocenění hra roku, ale i tak obsahuje dost kladů, aby vyšel z této recenze s nadprůměrným hodnocením.
Delta Force: Black Hawk Down | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|