Sega, jak známo, těží z her, které předtím vydala na automatu, a je to její hlavní výhoda oproti Sony a Nintendu. Nejen, že díky tomu může svižně vydat celou řadu skvělých titulů (Soul Calibur, House of the Dead 2, Virtua Tennis), ale především jde vesměs o hry se skvělou grafikou a s tzv. „arkádovou“ hratelností. Tedy hry, ke kterým si sednete a okamžitě vás baví. A to je i případ Crazy Taxi.
V Crazy Taxi usedáte v roli bláznivého amerického taxikáře za volant žlutého kabrioletu. Jezdíte po městě, sbíráte zákazníky a převážíte je, kam si přejí. Zákazníci ovšem mají naspěch a za své peníze chtějí rychlý převoz. Velmi rychlý převoz. Abyste jejich šibeniční časový limit zmákli, bude třeba zapomenout na pravidla silničního provozu a jezdit nejkratší možnou cestou (a tím myslím opravdu nejkratší, tedy vzít to skrz obchoďák, přes trávu nebo tunelem pro podzemku), co možná nejrychleji a pokud možno bez kolizí z ostatními vozy. Vaše taxi je sice nezničitelné, ale čelní náraz s nákladním vozem vás pochopitelně zpomalí. A to není dobré.
Cílem je samozřejmě vydělat peníze a také čas. Čím rychleji zákazníka dovezete, tím větší je finanční i časový bonus. Kromě časového limitu na dovoz zákazníka, který sedí na zadním sedadle, totiž existuje i časový limit, po jehož vypršení hra končí. Tolik k základním pravidlům hry – možná si říkáte, že je ideální pro coin-up verzi, která se z vás snaží dostat 
další a další mince, ale nemáte pravdu. Hratelnost Crazy Taxi se nedá přirovnat k žádné jiné hře – je neuvěřitelně svižná, jednoduchá, adrenalinová a jaksi rozjařená. A navíc je trochu jako vaše oblíbené jídlo nebo hudební nahrávka, takže vás nikdy neomrzí. Ale to už zní skoro jako závěrečný verdikt a já vám přitom zdaleka neřekl všechno...
Celá zábava tkví právě v jedinečném systému hry. Zákazníci se neobjevují náhodně, ale podle několika různých přednastavených modelů, přičemž prakticky pokaždé chtějí dopravit na stejné místo. Díky tomu se vlastně postupem času učíte nejen ovládat vůz a využívat zkratek, ale rovněž si ukládáte do paměti mapu zákazníků a jejich cílů a postupně tvoříte stále dokonalejší „ideální“ postup. Je totiž naprosto nutné omezit na minimum prodlevu mezi zkasírováním zákazníka a naložením dalšího a protože se neobjevují noví zákazníci a ti stávající postupně mizí tak, jak je „odbavujete“, hra je tak vlastně postupem času přirozeně těžší a těžší. Nejprve mi toto řešení přišlo trochu hloupé a nechápal jsem, proč nejsou místa a cíle zakázek tvořeny náhodně, nicméně právě to modelování ideální cesty a série zákazníků je na hře to nejzábavnější a udrží vás u sebe podstatně déle než jakákoliv jiná závodní hra.
Pokud jde o životnost, kromě města, které je převzaté z coin-up verze, Sega exkluzivně pro Dreamcast vytvořila město další. Dvě města na jednu hru, to možná nezní moc velkoryse, ale věřte, že nejde o levely, ale o opravdová města s dálnicí, pláží a velkým náměstím. Navrch 
je tu ještě režim Crazy Box, což je série miniher. A když už jsme u bilancování, na výběr máte ze čtyř řidičů/taxíků, přičemž každý má trochu odlišné jízdní vlastnosti (rychlost, odolnost proti nárazům atd.). Řízení je samozřejmě arkádové, ale zároveň nepostrádá hloubku – na začátku budete s obtížemi používat plyn, brzdu a zpátečku, časem si však zvyknete na další vychytávky jako turbo, rychlý rozjezd, smyk či prudké zabrždění s využitím ruční brzdy. Po pár hodinách se se svým vozem dokonale sžijete a budete moci vydělávat další penízky za dlouhé výskoky (tzv. crazy jump) a těsnou jízdu kolem ostatních vozů (crazy through). Tyto bonusy jsou zpočátku zanedbatelné, ale pokud si to těsně střihnete vedle třiceti auty za sebou a ani jednou nenarazíte, získáte stovky dolarů, a to už stojí za námahu.
Jak vidíte, Crazy Taxi, ač se jinak jedná o velmi jednoduchou a arkádovou hra, nechybí hloubka a životnost na dlouhé měsíce. Autoři skutečně věnovali pozornost i těm nejmenším detailům a totéž platí i pro grafiku, která ve srovnání s podobnými hrami na PC (Midtown Madness) i PS2 (Midnight Club) vítězí na celé čáře. Města jsou přeplněná obchody, nejrůznějšími stavbami a památkami, přičemž narozdíl od výše zmíněných her nehrozí stereotyp (jen tak pro představu, v jednom městě najdete stadión, nemocnici, kostel, obchod Levi’s, heliport, obchodní dům, hotel, maják, tenisový kurt, autobusové nádraží, parkoviště, dálnici, KFC atd. atd.) a vůbec si nevšimnete absence mapy –jedete prostě po paměti. Detailní jsou i auta (dopravní ruch si můžete nastavit, ale už na standardní nastavení máte v každém 
okamžiku před sebou mnoho aut a nespočet chodců) a obyvatelé města, vše je neuvěřitelně propracované. Na několika málo místech lze pozorovat mírné zpomalení a trhání obrazu, ale v té šílené honičce si toho všimnou možná okolo stojící diváci, rozhodně však ne samotný hráč.
Aby toho nebylo málo, do zběsilé jízdy vám hrají skvělí Offspring a Bad Religion, a když vám po nějaké době polezou na nervy, hudbu vypnete a budete si moci vychutnat skvělé zvuky a dokonalé hlasy taxikářů a zákazníků („You’re one hell of a driver...). Jedete špatným směrem? Těhotná žena vám začne spílat a nepřestane, dokud neobrátíte zpět k nemocnici, přičemž šofér samozřejmě nezůstane pozadu.
Crazy Taxi je nejzábavnější hra, kterou jsem za poslední léta hrál. Má nádhernou grafiku, návykovou hratelnost a je neuvěřitelně detailní, takže bych skoro doporučil koupit si kvůli ní Dreamcast. Ač je to závodní hra, vydrží vám dlouhé týdny či měsíce a kvůli honbě za rekordy si budete kreslit mapky a plánky zákazníků. Budu se opakovat, ale musím to říct znovu - hratelnost Crazy Taxi se nedá přirovnat k žádné jiné hře – je neuvěřitelně svižná, jednoduchá, adrenalinová a jedinečně rozjařená.
| A co dál? | |
|
| Crazy Taxi | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
