Nejprve trocha víkendového pokání. Ano, skutečně je ostuda, že k připomenutí jedné z nejzásadnějších her své doby a jedné z nejzábavnějších her všech dob v sobotonedělní rubrice Klasika dochází až teď. Je ale zřejmé, že osud nikdy nespí, a tak mě poněkud nevybíravým způsobem sám upozornil, že je nejvyšší čas tento prohřešek napravit. Poté, co jsem uzavřel poněkud sebemrskačskou sázku, že se celý víkend (včetně pátečního odpoledne) nedotknu své milované ... PS2, jsem ji pro jistotu sbalil (tu PS2) do krabice, abych ani myšlenkou nezhřešil a nepojal touhu, dát si třeba pár okruhů v Gran Turismu. Sázka byla vysoká.
Jenže ouha, víkend je doba dlouhá. A netřeba asi ani psát, jak našince začínají svrbět prsty hned po prvním sázkovém odpoledni. Nu což, v pátek se zašlo do baru (podrobnější informace podává kolega Julek, t.č. na dovolené, pokud se mu tedy na druhý den ráno podařilo vstát), ovšem sobota již byla krutá. A to zdaleka nejen proto, že bych nesměl hrát :-). Ale i Dalibora přece naučila nouze housti, takže jsem se jako správný český člověk zamyslel, kterak a kudy bych to nebo ono obešel. Opětovně mě tak zachránil odložený SNES se zaprášenými cartridgemi. Pro jistotu jsem se dvakrát ještě ujistil, že SNES skutečně není PS2 a po těchto prověrkách bylo otázkou asi dvou a půl vteřiny, než byl připojen k televizoru. A víte, která hra se uhnízdila ve slotu? Contra 3? Jak to víte? Já nehraju, vy určitě švindlujete.
Celá série Contra je jednou z nejpopulárnějších a vsadím pivo, že z hráčů starších dvaceti let se s nějakou její inkarnací setkala většina. Mám ještě v živé paměti den, kdy jsem Contru poprvé viděl já. V době bezvýhradného atarismu na základní škole dostal kamarád odněkud k něčemu něco, co se jmenovalo Family Game a byla to s největší pravděpodobností variace na populární Famicom od Nintenda. Někde na oné konzoli snad i logo Nintenda bylo, ale proč řešit něco tak malicherného, když se na obrazovce dějí pyrotechnické Contraorgie, že? Tahle hra od Konami se stala zcela jednoznačně císařovnou všeho tehdy dostupného a to zdaleka nejen z důvodu grafiky, která byla v té době na takové úrovni, že se k prvním několika desítkám minut hraní doporučovalo uvázat si bryndáček a pro jistotu mít po ruce i nočník.
V každém dílu šlo o jedno a to samé. Nějakým způsobem, respektive velmi konkrétním a hlučným způsobem, se vypořádat s partou zlounů. Ve "trojce" to byli pochopitelně vesmírní vetřelci, v tom druhém si už nevzpomínám, ale určitě to nebyli důchodci ani mateřská školka a v dalším z předchozích dílů tuším zase nějaká vojenská junta. Těm, kdož Contru hráli a těm, kteří jsou schopni kouknout se na okolní obrázky, asi netřeba připomínat, že jde o ryzí a neklasičtější z klasických 2D scrollovacích stříleček. Předchozí věta ovšem zdaleka naznamená, že by šlo o střílečku tuctovou. Právě naopak.
Z dnešního pohledu se zdá naprosto neuvěřitelné, jak vynikajícím způsobem se tvůrcům v takhle staré hře podařilo skloubit pekelnou rychlost s nutností - řekněme - taktizování a plánování. Ano, zní to možná trochu směšně, ale ruku na srdce: vzpomínáte na ty sáhodlouhé diskuse s kamarády o tom, jak blízko ke kterému kulometu se přiblížit, jak dlouho tam ležet, aby vás nikdo netrefil, ale abyste zase ještě zvládli sebrat tamhleten power-up? No, tak vidíte. V "dávných" dobách ještě nebylo možné vyrábět kdovíjaké modely umělé inteligence a navíc to ve hrách tohoto typu ani nikdo nevyžadoval. Proč taky? Takže nepřátelé zde chodili víceméně pořád stejně a vy jste měli možnost naučit se jeden postup a každým dalším pokusem dojít dál a doučit se další kousek. V dnešních hrách bychom se tomu už určitě vysmáli. A nebo možná taky ne. Pokud by dnešní hry byly stejně zábavné, hratelné a živelné jako právě Contra.
Celá série navíc oplývala velmi vysokou rozmanitostí a pestrostí. Nejednalo se pouze o to, že byste hrou prostě prošli zleva doprava a šmytec, ale klasické levely se střídaly s méně standardními, kde jste museli vyskákat zdola nahoru, nebo s takovými, kde jste své(ho) bijce viděli shora. Dalším zpestřením byly například úrovně na motorkách, jízda v tanku a samozřejmě nesmí chybět bossové. Nejen oni, ale i celá hra je docela obtížná, i když je jasné, že rozjezd je v naprosté pohodičce. Časem ale docela mocně přituhuje, což je ovšem dobře, protože hra tak dokáže hráče motivovat jako máloco. K vynikající hratelnosti navíc přispívá jednoduché, v podstatě dvoutlačítkové (střelba plus skok), ovládání.
Power-upů je tady velmi slušná řádka, takže dávají prostor k dalšímu "taktizování", kdy co sebrat a kdy co nebrat, protože různé zbraně nejenže mají jinak graficky znázorněnou střelbu, ale jsou i různě vhodné na různé potvoráky. Kapitolkou samou pro sebe je pak multiplayer, kdy levely procházíte ve dvou, a kdy je naprosto nezbytná vcelku vysoká dávka vzájemné kooperace. Musíte totiž chodit pokud možno co nejblíže u sebe, abyste byli oba stále uprostřed obrazovky. Zůstane-li totiž jeden pozadu, scrollování se "zasekne" a oba hráči se tak ocitnou na okrajích obrazovky, kde je to ke smrti kontaktem s vybíhajícími padouchy opravdu jen kousek.
Závěrem si opět neodpustím mé konstatování, že některé žánry jsou v dnešní době zaprvé téměř vyhynulé a za druhé, a to zejména, neduplikovatelné a do moderního kabátu v podstatě nepřeveditelné. Buďme proto rádi, že nová Contra pro PS2 bude opět klasická 2D střílečka, a že se s ní nikdo nebude pokoušet provádět naprosto zbytečné kejkle, které se bohužel nevyhnuly mnohým jiným klasikám (a podle toho to taky dopadlo). Až vyjde, rozhodně už nebudu uzavírat žádné pitomé sázky, protože pak budu PS2ku určitě potřebovat. Děkuji za pozornost.
