Již za měsíc vychází pátá hra z vynikající arkádové série Burnout, ale pátý díl to není. A člověk ani nemusí být Chytrá Horákyně, aby věděl, že je řeč o Burnout Dominator, hře která symbolicky zakončí svou pouť na PlayStation 2, kde před lety svou pouť začala. Jasně, nakonec vyjde i pro PSP, ale dnes bude řeč rozhodně o PS2.
O ukrutné rychlosti celé hry asi nemá smysl se příliš rozepisovat.
Že jde o rozlučku se stávající generací konzolí, je určitě potřeba si uvědomit, jinak by se totiž mohlo stát, že by se vám Dominator mohl zdát poněkud nedovařený. Nebo spíše převařený. Proto je taky poměrně pochopitelné, že pokud jste hráli již třetí nebo čtvrtý díl, asi vás Dominator nijak zvlášť neuchvátí, ale to rozhodně neznamená, že by se jednalo o nějaký odpad a to ani přesto, že je na hře od prvních chvil patrný tvůrci již dříve anoncovaný trend návratu ke kořenům série.
Věřte tedy nebo ne, ale Dominator již rozhodně není až tak živelný jako předchozí dva díly. To je dáno do značné míry tím, že již není možné beztrestně bourat do vozidel, která jedou stejným směrem jako vy. To je sice pro mnoho hráčů plusem,
ale věřte, že ať už patříte k příznivcům nebo odpůrcům tohoto aspektu, stejně vám bude nějaký čas trvat než si na tuto změnu zvyknete. My jsme se návyku bourat do aut v našem směru zbavili až někdy uprostřed třetí zdejší výkonnostní třídy, a to ještě rozhodně ne stoprocentně.
Na druhou stranu to ale plně koresponduje s dalším dřívějším prohlášením autorů, v němž nás upozorňovali, že tentokrát vstoupí do hry i faktor strachu. To můžeme rozhodně jen a jen potvrdit, protože za těchto okolností skutečně trnete hrůzou, abyste to v ukrutné rychlosti, kterou jsou přinejmenším poslední dva Burnouty pověstné, do něčeho nenapálili. Vaším směrem jedoucí auta již totiž nejsou zárukou „pohodové vyjížďky“, na níž si ještě v podstatě zadarmo dobijete boost.
Jednoznačnou pochvalu si zaslouží grafika.
A když už jsme u toho boostu, ten byl pro potřeby Dominatoru opět poněkud přepracován. Základní myšlenka je sice stále stejná (provádíte smyky, skoky, těsné průjezdy, takedowny a další vylomeniny), ale tentokrát má boost, v kostce řečeno, více úrovní, které se dají řetězit. Ve výsledku tedy musíte dávat na silnici mnohem větší pozor než posledně, ale zároveň je vhodné jet pokud možno neustále pod boostem, abyste získali ještě lepší boost a mohli jet ještě rychleji a riskantněji.
O ukrutné rychlosti celé hry asi nemá smysl se příliš rozepisovat, jelikož o ní nemůže být po Takedownu a Revenge nejmenších pochyb, a tak se podívejme třeba na zdejší režimy. Vedle klasik jako závod, eliminace nebo Road Rage se zde
objevuje i jeden režim nový. Jmenuje se Maniac, a jak již samotný název napovídá, jeho hlavním cílem je jet jako naprostý
šílenec. Hra vám přiděluje body právě za různé skoky, smyky, těsné míjení aut, ale třeba taky za jízdu v protisměru, a účelem je v daném časovém limitu těchto Maniac bodíků nasbírat co nejvíce, nebo alespoň tolik, aby to stačilo na bronzovou medaili, čím se
snažíme elegantně naznačit, že hodnocení závodů zůstalo beze změn.
Co se ale změnilo, je systém odemykání nových vozů. Ty jsou samozřejmě opětovně plně smyšlené, což ale nic nemění na tom, že vypadají velmi dobře, ostatně stejně jako celá hra. Podle nejnovějších trendů se ale rozšířil záběr vozového parku, takže se tu můžeme setkat i s nejrůznějšími americkými muscle rachotinami či lowridery. Samozřejmě netvrdíme, že takovéto modely nebyly již v předchozích dílech, ale v Dominatoru je toto členění na jednotlivé kasty o dost zřetelnější. A jak si tedy nové auto odemknout? No, zase až tak jednoduché to není. Nové vozy je totiž možné odemknout pouze v určitých konkrétních
závodech, kde je potřeba splnit nejen podmínky pro udělení medaile plynoucí z typu samotného závodu, ale pro zpřístupnění
nového vozu je navíc nutné splnit „odemykací“ podmínku, která má se samotným závodem, respektive jeho
typem, vcelku jen málo společného. Konkrétně tak jde třeba o to, že v Road Rage závodě musíte pro další postup hrou
zaskórovat dejme tomu osmi takedowny, ale abyste si odemkli novou káru, musíte v tom samém závodě třeba nasmykovat 3000 stop.
To je jistě velmi zajímavé zpestření, ale upřímně řečeno, v našich očích to z Dominatoru dělá až tak nějak zbytečně překombinovanou záležitost. Pomineme-li skutečnost, že našim hrami zdegenerovaným mozkům nějaký čas trvalo než jsme bez manuálu zjistili, jak vlastně funguje onen systém provázání boostů, pak nám ani moc nesedí, že se v mnoha závodech musíme soustředit na více než jednu věc. Rozhodně netvrdíme, že je to špatně, spíše naopak, již třeba jen proto, že člověk má po úspěšném dokončení nějakého takového „kombo“ závodu přinejmenším opravdu velmi dobrý pocit z dobře
|
Jednoznačnou pochvalu si ale zaslouží grafika. V současnosti to sice již zní jako dost velké klišé, ale nedá se svítit,
Burnout Dominator je další z her poslední doby, které dokazují, že PS2 dokáže zvládnout ještě dost velké věci. To, že auta vypadají skvěle, je u Burnoutu dnes již samozřejmostí, ale tentokrát se grafici vytáhli i při tvorbě tratí a jejich okolí. V městských
lokacích to zase až tak patrné není, ale hned v úvodu vás hra rafinovaně hodí na trať vinoucí se podzimní přírodou, která je
bohatá jak na barvy, tak i na nejrůznější stromy či keře, které vytvářejí skutečně velmi pohlednou kulisu. Při replayích nebo jiných bližších náhledech se sice dá vypozorovat, že stromy jsou povětšinou tvořeny dvěma zkříženými plochami, což ale
skvělému vizuálnímu dojmu při jízdě pranic neubírá.
Přestože tedy máme k některým aspektům hry nějaké ty výhrady, můžeme s klidným svědomím říci, že zatím na nás Dominator působí jako velmi důstojné rozloučení série s PlayStation 2. Novinky nám sice až tak super nepřipadají, ale duch Burnoutu je zcela evidentně nezlomný, a tak i Dominator představuje v prvé řadě elitní závodní arkádu. A zároveň i tu nejhezčí závodní arkádu, na kterou si v tuto chvíli na PS2 vzpomeneme.
Index očekávání: 85%?
