Hezká holka, krátké vlasy, zelené rty. Její jméno je Jade. Bydlí na souostroví, nacházejícím se kdesi na planetě Hyllis, a bydlí tam společně s prasetem jménem Pey’j. Tedy, aby nedošlo k omylu, jde o „prase moudré“, čili asi takové prase, jako lidé (označovaní jako „člověk moudrý“, jak víte ze školy) jsou opicemi. No ale vypadá jako prase (není ani zrovna štíhlý), čili mu tak můžu říkat. Mimo jiné je to technický génius, který kdeco opraví či vylepší a sem tam i něco zajímavého vymyslí a zkonstruuje. Tihle dva tedy žijí v budově, která je součástí místního majáku, společně s několika sirotky… ostatně, i Jade je sirotek, už od malička, kdy se jí ujal Pey’j, který je vlastně jejím adoptivním strýčkem. No a tahle milá holka jménem Jade je excelentní fotografkou, skvěle ovládá bojové umění s tyčí Dai-Jo, a má dluhy, kam jen se podívá. Jednoho dne po běžném útoku vesmírných příšer, s nimiž vede Hyllis dlouhou a nelítostnou válku, se v jejím životě stanou hned dvě podstatné změny. Jednak dostane velmi dobře placenou práci od přírodovědného centra – fotograficky dokumentovat všechny živočišné druhy na planetě – a za druhé ji kontaktuje neoficiální, médii pronásledovaná síť IRIS. Ta nejen rozšiřuje zvěsti o tom, že elitní vojenské jednotky Alfa, mohutně propagované a cvičené speciálně pro boj s vesmírnými vetřelci, svou úlohu nezvládají, ale dokonce naznačuje, že by sekce Alfa mohla být i přímo zodpovědná
za pravidelné únosy civilistů. Od vás chce jediné – infiltrovat ostře střežené komplexy Alfa sekce a pořídit fotografické důkazy o její nekalé činnosti.
Zatímco fotografování živočichů je způsob, jak relativně snadno přijít k penězům, okolo IRISu a jeho působení na vaší planetě se brzy rozvine velice silná příběhová linie, jíž nechybí emotivní zvraty ani úsměvné momenty. Pěkný je způsob, jakým se autoři Beyond Good and Evil vypořádali s tradičně bezednými „mimoprostorovými kapsami“. Na opasku máte zařízení s instalovaným počítačem, který má svou osobnost (legrační) a ten vám každičký předmět naskenuje a převede do digitální podoby, řekl bych „dematerializuje“. Proti tomu se nedá nic rozumného namítnout, co říkáte? Sluší se připomenout, že na Hyllisu jsou rozlišovány dvě platební jednotky. Oficiálně se dá většina věcí koupit všude možně (včetně automatů rozmístěných i na těch nejnepravděpodobnějších místech) za takzvané kredity, které máte uložené na speciální kartě. Na černém trhu ovšem platí docela jiné platidlo – vzácné perly. Dají se získat různě. Poražením nekteré větší příšery, vypleněním hnízda velkých létajících potvor zvaných Crochax, plněním různých vedlejších úkolů (k těm se dostanu později), prostým zakoupením v běžném
obchodě a tak dále. Celkem je ve hře osmaosmdesát perel, a když získáte všechny, můžete si zahrát speciální minihru. Jiná minihra se vám zpřístupní po navštívení oficiálních stránek hry, kde zadáte „internetový kód“ napsaný u vaší uložené pozice a pokud jde o pozici z dostatečně pokročilé fáze hry, dostane se vám po menších obstrukcích hesla, odemykajícího v baru disk s překvapením. Disky jsou další zvláštností téhle hry, jelikož po světě Hyllis jsou všude rozmístěna čtecí/nahrávací zařízení, v nichž je možno číst si zprávy od přátel, všelijaké reportáže, ale za pomoci Save Disku rovněž ukládat pozici.
Beyond Good and Evil se v zásadě hraje podobně jako Zelda – prvky vypůjčené z této série jsou na první pohled evidentní. Nedá se spadnout kamsi do hlubin a zemřít, skoky jsou prováděny prostým pohybem k okraji plošinky (neboli k místu, odkud chcete skákat), velice podobně jsou řešené mapy, mise v „dungeonech“, různé předměty vylepšující schopnosti vaší postavy, srdíčka představující vaši životní energii (rozdělená nikoliv na čtvrtiny, ale na poloviny) a dokonce způsob cestování, jelikož stejně jako ve Wind Wakerovi se většinou přesouváte po vodě (zdejší svět je ovšem o dost menší a
kompaktnější). Přes tyhle zjevné podobnosti ale Beyond Good and Evil přináší do herního principu Zeldy, přítomného skutečně jen v takovéto základní podobě, velké množství nových prvků a osvěžujících detailů, a kromě toho bych řekl, že takhle výborných her je příliš málo na to, aby bylo možné nad nimi ohrnovat nos kvůli prkotinám. Co dalšího zde tedy najdete?
Především máte po většinu herního času s sebou nějakého společníka. Ten chodí s vámi všude tam, kde je to možné, a pokud to možné není (Jade je velice štíhlá, takže se protáhne všelijakými škvírami), počká, až nějak vykoumáte přístupovou cestu pro něj, případně jde jinudy a někde se s vámi potká. Spolusouputníci se vyznačují výraznými osobnostními znaky, ať jde o starého ležérního vtipálka Pey’Je nebo o karikaturu akčního hrdiny, vojáka ve službách IRISu s přezdívkou Double-H. Ke každé události nebo situaci mají nějakou hlášku či komentář, někdy dokonce přispějí cennou radou a je možné jim dávat příkazy, takže místo abyste zkoušeli rychlost svých nohou na cestě od otevíracího tlačítka k rychle se zabuchujícím dveřím, prostě si stoupnete k nim a kolega je otevře za vás. To je samozřejmě jen jedna z možných situací, v nichž své kolegy využijete. Mimo jiné jsou rovněž velice použitelní v boji
a když jim řeknete, jsou schopni udeřit do země takovou silou, až všichni nepřátelé nadskočí – to se hodí, protože takového ve vzduchu dlícího nepřítele můžete odpálit (ve zpomaleném režimu, nejen efektním, ale i účelném, jelikož je možné v klidu určit směr odpalu) na místo, kde je potřeba cosi srazit k zemi (třeba most nevhodně postavený do vertikální polohy).
Další věcí jsou nepovinné úkoly. Většina z nich, přestože naprosto není nutné je absolvovat pro dokončení hry, obsahuje velice solidní samostatnou herní součást. Může to být standardní plížení mezi strážnými v některé z budov sekce Alfa, ale je toho tu mnohem víc. Například závody na vznášedlech, a tím myslím vážně docela regulérní závodění na čtyřech tratích, přičemž pokud někde zajedete rekord, bude informace o tom zobrazena na světelné tabuli v místní hospodě. Jízda se ovládá velmi precizně a tratě jsou na to, že tu jde vlastně o zcela podružnou záležitost, celkem solidně navrženy. Podobně lze pohlížet i na honičky s jakýmisi piráty budoucnosti. Opět jsou zde čtyři různé, abych tak řekl, jeskyně, v nichž mají tito piráti ukryté své poklady a zároveň nějakou tu sofistikovanou technologii – když do jeskyně vjedete, objeví se jejich vozidlo, násilně vám odčerpá z vašeho kreditového účtu rovné kilo čili stovku, a dá se před vámi na útěk nesnadno sjízdnou chodbou. Po cestě
za sebou zavře několikera vrata a pokud jimi nestihnete projet včas, máte smůlu, ale můžete to zkoušet znovu. Další pěkná věc, o níž je dobré se zmínit, je vlastně další minihrou. Přijdete k hernímu stolu, který je uprostřed přepažen deskou s jediným otvorem. Skrz tento otvor se pak každý z obou hráčů snaží propasírovat své čtyři herní kameny jeden po druhém na druhou stranu a komu se to podaří, vyhrává.
Grafika téhle hry je doslova úchvatná. Nedá se říci, že by šlo čistě technicky vzato o špičku, ani efekty jen tak nějakého pozlátkomila na zadek neposadí. Krása je spíše ve všudypřítomném uměleckém výrazu, silně inspirovaném komiksy a poznamenaném snahou o vytvoření iluze fungujícího světa. Když uvážíme, na jak malé ploše je příběh vyprávěn, je nutno přiznat, že záměr se docela zdařil. Zvuková stránka hry je výborná po všech stránkách. Zejména dabing je na velice vysoké úrovni, a to v různých jazykových verzích, z nichž já jsem viděl jen anglickou a španělskou, ale podle ohlasů na jiné mutace hry odvedli lokalizátoři UBI Softu vynikající práci. Perfektní hudba prostupující mnoha žánry od klasiky přes hardrock až po reggae podtrhuje výborný dojem z prezentace. Chyb tahle hra tak nějak všeobecně moc nemá. Ty nejzávažnější, to jsou prkotiny technického rázu. Jednak můžete narazit na
problémy s detekcí, který ovladač se má použít, je-li jich zapojeno víc (navíc pak při vaší smrti vibrují všecky naráz), pak se mi jednou podařilo vypadnout zcela mimo polygony a dokonce jsem narazil na jedno místo, kde je po určitém nestandardním postupu nemožné ve hře pokračovat (alespoň se tak domnívám). Ještě je tu poněkud diskutabilní délka hry – při snaze splnit opravdu úplně všechno jsem došel na konec za nějakých patnáct hodin, a počítám, že by bylo bývalo stačilo tak deset. Ovšem pozor, ten čas, to je čas strávený s téměř esenciální podobou hratelnosti, se hrou, která vás bude konstantně bavit a překvapovat, na kterou jen tak nezapomenete a nejspíš se k ní moc rádi znovu vrátíte.
Abych konečně sklapnul, řeknu už jenom tolik, že si nedovedu představit nikoho, kdo má tenhle žánr rád a Beyond Good and Evil by se mu nelíbilo. Dokonce si troufám tvrdit, že se bude líbit úplně každému. A kdyby se náhodou tahle hra někomu nelíbila, tak mu vyřiďte, že je exot a že se na něj přijdu podívat do muzea. To je vše, logout.
| Beyond Good and Evil | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
