Zanedlouho třiasedmdesátiletý Zdeněk Formánek z Janských Lázní na zdejší svahy poprvé vyrazil před více než 60 lety. Od té doby Černou horu v zimě sjíždí v podstatě každý den a už desetiletí si nenechá ujít zahájení lyžařské sezony.
Jeho mottem je nikdy nebýt druhý. V Janských Lázních po revoluci jako první provozoval vlek na louce za hotelem Lesní dům a jako jeden z prvních otevřel lyžařskou půjčovnu. Zdeněk Formánek pochází z lyžařské rodiny. Na lyže se postavil hned, jak se naučil chodit. Prvním tréninkovým terénem byla stráň v Janských Lázních, které místní říkali podle vyhlášené kavárny Sansák.
 |
„Žádné vleky tehdy nebyly, na kopec jsme šlapali pěšky. Rodiny se sdružovaly, tátové a mámy si dole vyprávěli. Už jako kluci jsme si stavěli můstky, skákali na nich a měřili si skoky. Tím jsme získávali obratnost,“ vzpomíná janskolázeňský patriot, který k lyžování odmala vedl také své děti.
Začínal na obyčejných dřevěných lyžích. „Svátek pro nás byl, když nám táta natřel skluznici červenou acetonovou barvou. To už bylo něco,“ pokračuje.
Na Černou horu pustili rodiče Zdeňka Formánka poprvé v osmi letech. „Vybavuju si to jako dneska. Tenkrát byla mlha a museli jsme se ptát lidí, kudy se dostaneme k lanovce. Maminka dole trnula, jestli se nepřizabiju,“ vypráví.
Už od mládí lyžoval závodně, zaznamenal dílčí úspěchy na regionálních i celorepublikových soutěžích. V polovině 60. let na republikovém šampionátu na slovenském Chopku dojel třetí ve slalomu.
Sjezdovky na Černé hoře zná jako málokdo. V zimě na ně vyráží v průměru čtyřikrát týdně, vždy brzo ráno, kdy je na svazích minimum lyžařů.
„Jako někdo rád chodí, pro mě je přirozeným pohybem jízda na lyžích. Pokaždé když ráno vyrazím na lyže a venku je krásně, je to pro mě strašně zajímavé a uklidňující. Někdy se mi nechce, ale vždycky si řeknu, že musím překonat lenost. Vůči rodičům, kteří mě naučili lyžovat a podporovali mě v tom, by to bylo nefér. Takže musím jít,“ vysvětluje.
Lyžoval i v zahraničí, nejraději to ale má na „své“ Černé hoře. Když na jaře sleze sníh, vymění lyže za kolo, v posledních letech už za elektrokolo, a jezdí s manželkou na výlety po Česku i do zahraničí, do Rakouska nebo Chorvatska.
Vystudovaný instalatér po vojně v 70. letech nastoupil do státních lázní, kde až do sametové revoluce pracoval jako údržbář. Zkraje 90. let se rozhodl podnikat. Za Lesním domem, kde žili jeho prarodiče a kde se narodil, nejprve pro horskou službu provozoval 150 metrů dlouhý provázkový vlek. Tehdy pod Černou horou žádný jiný vlek na takto mírném svahu nebyl. Zájem veřejnosti byl obrovský.
„V té době málokdo uměl lyžovat, takže polovinu návštěvníků tvořili dospělí. Tenkrát sem hodně jezdili východní Němci a u nás se všechno učili,“ vzpomíná Zdeněk Formánek.
Vlek od horské služby koupil a začal pracovat na sebe. Po první sezoně za vydělané peníze koupil tyčový vlek a v následující zimě už nad Lesním domem byly otevřeny sjezdovky dvě.
„Někdy to bylo utrpení“
„Byly tady fronty jako hrom, po cestě se nedalo projít. Lidé z Janských Lázní se chodili dívat, co se tady děje. Kolikrát jsem slyšel, že jsem blázen, když stavím vleky na rovině. Pak všichni začali litovat, že ten nápad neměli taky,“ poznamenává.
Za Lesním domem se lyžovalo pouze na přírodním sněhu. Ušlapávat sjezdovku pomáhali vlekaři rodiče, později si pro úpravu svahu pořídil skútr ruské výroby a válec. Když silně sněžilo, kolikrát uprostřed noci musel vstát a lopatou odhazovat závěje z výstupiště vleku. První roky neměl Zdeněk Formánek žádné zázemí, až po osmi letech postavil u horní stanice vleku jednoduchý srub. Stojí tam dodnes.
Úspěchy měl rodák z Janských Lázní na regionálních i republikových soutěžích. „Někdy to bylo utrpení. Venku jsem stál od rána do večera, na dešti, ve vánici, v mrazech minus osmnáct. Bez rukavic, protože jsem měl tašku a lidem prodával lístky. Někdy jsem měl na sobě troje kalhoty a dvě čepice, jaká byla zima,“ říká.
Kolem roku 2000 přibyl třetí a nejdelší vlek měřící 450 metrů. Lyžařskému byznysu se Zdeněk Formánek věnoval ještě deset let, pak vleky prodal společnosti Mega Plus, která je dnes ve východních Krkonoších největším hráčem. Vleky však dodnes nesou jméno Formánek.
Zná příběh téměř každého domu
V té době podnikatel už bydlel v domě, který si mezi silnicí a sjezdovkami postavil. V přízemí zřídil půjčovnu lyžařského vybavení a prodejnu suvenýrů. Tu provozoval souběžně s vleky od roku 1992 v bývalé ševcovské dílně svého dědy Josefa Vlčka, jenž v dřevěné boudě půjčoval lyže a prodával suvenýry už po druhé světové válce. V roce 2000 šla ševcovna k zemi.
Zdeněk Formánek je podle všeho nejstarším rodákem z Janských Lázní. O místní historii má dokonalý přehled a zná příběh téměř každého domu. Do obchůdku u silnice za ním jezdí vzpomínat lidé, kteří se v krkonošském středisku rekreovali před desítkami lety. Pamatuje si éru zotavoven a podnikových chat.
„Janské Lázně se hodně posunuly dopředu. Špatné je, že stará generace vymírá a mladí lidé už tady nechtějí žít. Dřív ve městě byly obchody všeho druhu: řezník, zelenina, sportovní potřeby, drogerie, mlékárna a tak dále. Dneska tady je jeden obchod s potravinami. Služby zmizely, život je v Janských Lázních drahý, ale rodí se tu apartmány,“ porovnává pamětník.
