Ve Sklenářovicích, neboli Glasendorfu, žilo ještě na počátku 20. století ve 42 domech 220 převážně německy hovořících obyvatel. Starobylá obec na úpatí Rýchor, tři kilometry od Mladých Buků, měla vlastní samosprávu, školu, mlýn a dva hostince. Dnes po pulsující horské zemědělské obci nezbylo téměř nic.
„Bylo to rozhodnutí úředníků, nic hlubšího za tím nehledejte. V Krkonoších bylo po válce ohromné množství prázdných domů. Do Sklenářovic nikdo moc nechtěl, vyřešili si tím problém. Divím se jen tomu, že údolí nezalesnili,“ říká krkonošský badatel a vydavatel časopisu Veselý výlet Pavel Klimeš.
Osada je prvně připomínána roku 1515, vznikla však mnohem dříve kolem sklářské pece. Největší rozkvět zažívala při zlaté horečce v 16. století. Dodnes jsou v Bartově lese patrné pozůstatky důlní činnosti. Brzy se ale naleziště vyčerpala, horníci odešli a pro horaly zbyl těžký život krkonošských hospodářů.
„Po 12. srpnu 1946 zůstala v nejhořejším baráku ve vsi jediná rodina antifašisty Aloise Hofera. Stavení postupně chátrala a brigádníci ve službách pastvinářského družstva z Mnichova Hradiště tomu rozhodně nebránili,“ uvádí v časopise Veselý výlet Pavel Klimeš, který historii Sklenářovic zmapoval.
Po odsunu zůstaly domky ve Sklenářovicích dlouho opuštěné, noví osadníci se tam nehrnuli. Sklenářovice po válce navíc nedostaly šanci na záchranu prodejem chalupářům. Ženijní jednotka československé armády během 50. let v několika vlnách při akci nazvané Demolice srovnala Sklenářovice pomocí trhavin a vojenské techniky se zemí. Málokdo ale ví, že v mezidobí - od konce války po samotný zánik většiny domů - se v opuštěných Sklenářovicích odehrál příběh, který i po letech bere dech.
Poslední obyvatel Sklenářovic
Hlavním aktérem je dnes šestaosmdesátiletý Ladislav Kareš. Na rozdíl od většiny lidí si po válce vysídlené Sklenářovice natolik zamiloval, že po absolvování školy v roce 1947 nastoupil do České státní spořitelny a záložny v Hostinném, požádal si o úvěr a za 1 200 korun koupil jednu z chalup, aby měl s kamarády kam jezdit. Byla to chalupa číslo popisné 16 a on se nakrátko stal jediným oficiálním obyvatelem Sklenářovic.
„Sklenářovice, to byla divočina, kde nebyla elektřina, žili jsme tam jako zálesáci,“ vzpomíná Kareš, který nakrátko přitáhl do Sklenářovic život.
„Na šestnáctku nás jezdilo tolik, že jsme museli postavit patrové postele, abychom se tam všichni vešli. A také novou latrínu,“ říká Kareš, který byl v té době známý pod přezdívkou Karhan. Psal se rok 1951 a komunistický režim v tehdejším Československu upevnil pozice.
„Byl jsem jediným obyvatelem Sklenářovic, takže jako předseda a starosta jsem přestřihl slavnostní pásku a zahájil provoz nové latríny. V té době bylo zvykem pojmenovávat nové stavby Závody Vítězného února a podobně, a tak jsem i nový záchod nazval Latrína Vítězného února. A tím započala zkáza celého mého života. Jeden z mých kamarádů mě prásknul. Kdo to byl, to jsem se dozvěděl až docela nedávno,“ říká Kareš.
Na podzim roku 1951 - v pouhých dvaceti letech – byl zařazen jako pétépák do tábora nucených prací (o jeho příběhu čtěte více zde).
Problémy se začaly nabalovat a v lágru později skončili i jeho rodiče. Měl cejch nepřítele státu a na dřívější práci ve spořitelně mohl po propuštění zapomenout. Vystřídal řadu dělnických profesí, až nakonec před čtyřiašedesáti lety dostal místo skladníka ve Špindlerově Mlýně, kde se usadil. Později byl v plném rozsahu rehabilitován a před třemi lety obdržel od ministra obrany za své rodiče pamětní odznak pro pozůstalého po účastníkovi odboje a odporu proti komunismu.
Sklenářovické údolí nabízí pozorným návštěvníkům nejen pozůstatky zaniklé vesnice v podobě například obnoveného mostu s jedním obloukem, pomníku padlým v první světové válce na bývalé návsi, zbytků vodního mlýna a jiných staveb či agrárních kamenných valů, ale i čarokrásnou přírodu s pozůstatky kulturní krajiny v podobě starých jabloní, třešní nebo mohutných lip, které kdysi stávaly u domů.
Snad nejkrásněji je v hluboce zaříznutém údolí kdysi zlatonosného potoka na jaře, když louky rozkvetou. Lze tudy dojít do Rýchorského pralesa, který je na horském hřebenu na sever od zaniklé obce (čtěte o něm zde).
Mapy poskytuje freytag & berndt. © freytag & berndt, SHOCart, přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost také vytváří knižní sérii Toulavá kamera s tipy na výlety po celém Česku, která je ideálním dárkem pro obdivovatele krás naší vlasti.
