Výstava Listopad 89 v jičínském muzeu.

Výstava Listopad 89 v jičínském muzeu. | foto: Martin Veselý, MAFRA

Letáky ve spacáku a všude agenti. Jičín si výstavou připomíná Listopad 89

  • 1
Nikdo nevěřil, že se to děje. Sametovou revoluci v Jičíně mapuje v Regionálním muzeu a galerii výstava Listopad 89. Pamětníci i historici vzpomínají, jak těžko se přes všudypřítomné agenty informace o událostech v Praze dostávaly na venkov.

„Dodnes si vybavuji první dny, přímo ten pocit. Seděli jsme s manželkou na gauči, nevěřícně sledovali televizi, že je to tady. To byly okamžiky neuvěřitelného štěstí,“ vzpomíná na listopadové dny tehdejší učitel Střední ekonomické školy v Jičíně Josef Novotný.

Pocity pamětníků připomínají na výstavě Listopad 89 v Jičíně panely a desítky dobových fotografií. Jičínské muzeum vystavilo i záznamy agentů Státní bezpečnosti (StB) a Sboru národní bezpečnosti (SNB), které se dochovaly. 

„Přímo z Jičína se sice nedochovalo nic, protože jičínské StB a SNB na rozkaz náměstka ministra vnitra Aloize Lorence, který protiprávně rozhodl, aby zmizel všechen kompromitující materiál, všechno skartovala, ale naštěstí se mi podařilo sehnat hlášení z jiných míst. V nich je detailně popsáno, co se připravovalo nebo co se v Jičíně dělo,“ říká autorka výstavy historička Hana Fajstauerová.

Výstava mapuje dění v celém přelomovém roce. „Máme tady fotografie, jak na začátku Lipové aleje ještě byl srp a kladivo. Tehdy místní říkali, že se sejdou u nářadí. V zámeckém parku stála busta Josefa Hakena, významného východočeského komunisty, a valdickou bránu zdobila pěticípá hvězda. Všechno zmizelo až v 90. letech,“ vypráví historička.

Dostat se k událostem v Praze bylo pro Jičínské složité. „Informace se k nám dostávaly pomaleji. Sdělovací prostředky nebyly objektivní. Z Prahy přiváželi zprávy hlavně studenti,“ popisuje historička. Jeden z nich je dnes archeologem v turnovském muzeu: 

„V té době byl ve třetím ročníku archeologie. Vyprávěl mi, že spali na univerzitách, připravovali materiál a pak se ho snažili dostat na venkov. Na nádražích čekali agenti a tipovali, kdo by mohl být vysokoškolák. Kdo se jim nezdál, byl okamžitě prohledán, jestli u sebe nemá nějaké dokumenty.“

Jeden přijel na jičínské nádraží přímo z výzkumu, ale jako vysokoškolák nevypadal. Novinky z Prahy měl schované ve spacáku.

„Než dorazil, sešel se na nádraží v Kolíně na toaletách se svým spolužákem. Rozdělili si natištěné letáky. Kdyby jednoho chytli, aby je měl druhý. V Jičíně to věšeli po ulicích. Ale říkali, že to byl boj s větrnými mlýny. Leták vyvěsili, a když se po chvíli na místo vrátili, už tam nebyl. Agenti to hned sundávali,“ pokračuje historička.

„Kolemjdoucí se ani nezastavili“

Studenti se snažili letáky dostat i do škol. „Třeba do jičínského gymnázia je nechtěli pustit. Nakonec se tam dostali zadním vchodem. Ředitel zdejší ekonomky údajně pronesl, že pokud kteréhokoliv studenta uvidí na manifestaci, třídní ho vyhodí. Bylo velmi těžké dostávat informace mezi lidi,“ popisuje Fajstauerová. 

První, kdo promluvil o pražských událostech k lidem v Jičíně, byl zdejší rodák Josef Kodydek. Po třiceti letech na to vzpomíná: „Hned v pondělí jsem vylezl na kašnu, ještě tam nebyl žádný valník. Mluvil jsem jen pro hrstku studentů. Kolemjdoucí se ani nezastavili. Křikl na mě známý, ať neblbnu a slezu dolů, že to bude průser. Párkrát kolem prošel policajt. V prvních dnech jsem také dostal kazetu s nahrávkou pražských událostí. Promítal jsem to jako smyčku v elektře na Žižkově náměstí. U televize byl přimontovaný reproduktor. Na výtky, ať to vypnu, jsem nereagoval.“

S dalšími projevy vystoupili místní herci přezdívaní Bareťáci. Přitáhli na náměstí valník, ze kterého informovali o demonstracích v Praze. „Všechno směřovalo ke generální stávce. Ta odstartovala 27. listopadu 1989. K Bareťákům se tehdy přidalo i Občanské fórum. V té době všude v ulicích visely letáky, které už nikdo nestrhával. Díky tomu se lidi dozvěděli, co se děje. K tomu byla každý den na náměstí manifestace. Nejdůležitější bylo, aby byly svobodné volby,“ říká autorka výstavy.

Všude byli agenti

Při generální stávce však stále panoval strach. „Hlavně mezi staršími, kteří pamatovali rok 1968. Někteří pamětníci říkali, že byli schovaní a čekali, co se bude dít. Teprve, když se Valdickou bránou valili lidé z různých fabrik, řekli: Jo, už to praskne! a přidali se. Nakonec na náměstí přišlo na tři tisíce lidí,“ pokračuje historička, „agenti si o stávce vedli podrobná hlášení. Psali si, kdo mluví a co říká. Zkreslili počet stávkujících. Psali, že jich tu je pouze šest set, ale to nebyla pravda.“

K žádnému potlačení stávky v Jičíně nedošlo. „Mezi lidmi se říkalo, že Lidové milice jsou připraveny. Ale nic se nestalo, i když každý věděl, že se po městě pohybuje StB,“ připomíná.

V Jičíně panoval chaos. To se změnilo 4. prosince 1989. „Už dlouho byl naplánován koncert Michala Penka a Sagvana Tofiho ve sportovní hale. Sešlo se tam obrovské množství lidí, někteří museli sedět na zemi. Na setkání všichni sršeli emocemi a silou. Všichni říkali, že nevěřili, že se něco takového děje. Teď to mladším generacím přijde, že se nic nestalo. Avšak v té době, kdy už komunistická strana nebyla jedinou stranou, to bylo neskutečné,“ říká historička. Výstava potrvá do 1. prosince.