Když se EPO1 v květnu 2023 otevíralo, mělo ambici uspořádat v turbínové hale jednu velkou výstavu ročně. Už ve druhé sezoně však udělalo výjimku. V téměř sedmdesátimetrovém sále, který před rekonstrukcí někdejší elektrárny sloužil jako sklad tlakových nádob, nedávno skončila výstava Jízda mapující fenomén kola a cyklistiky v českém výtvarném umění.
Nyní má v obří galerii premiéru nejnovější projekt Matyáše Chocholy Ctnosti a neřesti naší doby / 300 let poté. Dvanáct rozměrných soch je volně inspirováno ikonickým dílem Matyáše Bernarda Brauna na Kuksu.
Totemické sochy váží kolem tuny, nejvyšší měří víc než čtyři metry. Připomínají africký baobab, sloup z pneumatik nebo indiánský totem. Reflektují chaos a rozpolcenost naší doby.
„Žijeme v současnosti, ale zároveň nás provázejí hluboká témata minulosti. Dílo Matyáše Bernarda Brauna mě odmala inspiruje. Moje sochy nemají pevně dané charaktery, jsou to spíš volné inspirační zdroje poskládané z různých kultur a tvarosloví. Ctnosti a neřesti jsou v nich namíchané tak jako v naší době. To, co je pro jednoho ctnost, může být pro druhého neřest a naopak,“ vysvětluje Matyáš Chochola.
Jednotlivé betonové segmenty vytiskla 3D tiskárna, fixuje je kovová konstrukce. Výtvarník výlisky doplnil pigmentovým probarvením a různými elementy. Sochy kompletoval dva týdny, stěhoval je a kotvil portálový jeřáb.
„Projekt jsem začal designovat na začátku letošního roku a věnoval se tomu v podstatě celý rok. Některé sochy jsme sestavili přímo ve výrobně v Brně, ale finální kompletaci jsme dělali až tady. Sám jsem byl zvědavý, jak to bude fungovat. Instalaci jsem přizpůsobil prostoru a architektuře místa. Kontext je naprosto perfektní,“ uvádí výtvarník v souvislosti s historií centra současného umění, které vzniklo rekonstrukcí elektrárny z roku 1912. Je přitom součástí výrobního areálu strojírenské firmy Kasper Kovo.
Nové sochy hradeckého rodáka měly mít původně premiéru přímo na Kuksu, tam to však památkáři nedovolili.
„Jsem nadšený, že se projekt Matyáše Chocholy povedlo poprvé uvést právě v EPO1. Myslím si, že tohle je přesně ta výstava, která do turbínové haly dokonale pasuje. Jsem přesvědčen, že sochy se stanou stejně ikonickými jako Braunovy Ctnosti a Neřesti,“ tvrdí ředitel centra současného umění Jan Kunze.
Vidím zbytky roztrhaného zvířete
Podestu turbínové haly zaplnily rozměrné dřevoryty a linoryty grafika Jana Vičara, nad podlahou levitují dřevěné matrice, které se tak stávají svébytným uměleckým dílem. Pro sedmapadesátiletého výtvarníka je výstava Supi a srna dosud největší v České republice.
Jan Vičar, solitér na tuzemské umělecké scéně, ve svých monumentálních dílech často kombinuje realitu se surreálným světem, tiskne na vlastnoručně vyrobeném velkoformátovém lisu. Grafické tisky jsou deníkovými záznamy, autor zachycuje emoce a minipříběhy z cest do Afriky, Francie nebo Španělska.
„Jeho díla vytvářejí nejednoznačnou a specifickou atmosféru, která zanechává diváka ve stavu určitého napětí a nejistoty. Jsou záhadná a zároveň emocionálně působivá,“ říká Jan Kunze, který je kurátorem výstavy.
Jan Vičar například zvěčnil scénu ze severu Španělska, v níž hejno supů požírá mršinu srny.
„Vidím zbytky roztrhaného zvířete a krev vsakující se do půdy. Kusy masa z těla srny trhají supi, hlava je oddělená, měkké části z trupu byly sežrány. Jsem ve vzdálenosti asi osmi metrů od tohoto jeviště. Několik supů klidně vzhlédne, nehýbou se. Myslím, že si jsou jisti jasnou převahou, a tak čekají, co udělám. Pomalu ustupuji k autu a odjíždím do Burgosu,“ napsal ke grafice výtvarník.
Klíč k obrazům je v dětství
Obrazový cyklus Ztracený ráj v Rozvodně spojil čtveřici malířů různých generací. Plátna Anny Neborové, Jonáše Czesaného, Jakuba Janovského a Samuela Kollárika reflektují změnu vnímání času v návaznosti na předmětnost a figuraci.
Zachycují všednost, stereotypnost, ale také melancholii a skepsi, kterou si každý z nás prochází, když na základě žité současnosti reviduje své vzpomínky.
„Podstatnou roli zde hraje dětství, v němž se formují základy dospělé osobnosti. Něco je nenávratně ztraceno a obětováno, aby naopak něco jiného mohlo vzniknout a dál se vyvíjet,“ uvádí kurátor výstavy Petr Vaňous.
