Rychle vstát, sbalit si do uzlíčku chleba, nasoukat se do širokých a těžkých šatů, upravit si vlasy a za svítání vyrazit na cestu, protože do Hradce Králové spoj z vesnic neexistuje. Tohle dnešní studentky neznají.
Typický školní den v 19. století na hospodyňské "knedlíkárně" lze prožít na výstavě Cesta dívek za vzděláním v hradeckém Muzeu východních Čech.
Hradeckou "knedlíkárnou" se rozumí dnešní Střední škola veřejnosprávní Stěžery, kde se vedle šití, vyšívání a žehlení dívky učily i němčinu nebo francouzštinu.
Nechyběly ani čety, v nichž jedna měla na starost kuchyň, další ruční práce nebo hospodářská zvířata.
Mezi typické předměty patřily ruční práce, vaření, ošetřovatelství a péče o dítě. Učily se tu i dějiny odívání, psaní na stroji, dekorativní kreslení, tvoření návrhů na šaty či vyšívání, kde měly předepsané požadavky na značku, metráž a materiál.
Co si uvařily, to také snědly
Pro vaření byly v obrovských sklepech dnešní Hotelové školy tři typy sporáků. "Když se jim buchta nepovedla, zabavily paní profesorku, vyvětraly a ona si ničeho nevšimla," připomíná příběh jedné pamětnice kurátorka výstavy Pavla Koritenská.
Co dívky navařily, to také snědly. Ráno dostaly recepty a seznam, s nímž chodily na trh. Vařily omáčky, upravovaly maso, dělaly polévky. "Běžně vařily tři chody," říká Koritenská.
Všechny předměty musely dívky zvládat v ne zrovna pohodlné róbě. "Děvčata musela mít předepsané oblečení, podle pamětnic chodily v šatech, kalhoty byly záležitostí až koncem 40. let minulého století," potvrzuje přísná pravidla Koritenská.
Kdo se chtěl seznamovat, mohl každý den do Čelakovského ulice, kde odpoledne bylo korzo, kam se bohatší chlapci jezdili předvádět v kočárech.
Vyfotily se. Průšvih!
"Dnes by žádnou studentku kvůli fotce nikdo nepotrestal. Dříve to možné bylo, vyfotili jste se na autobusu, jak se hihňáte se spolužačkami, někdo vás udal ve škole a hned hrozila snížená známka z chování. To bylo za Protektorátu," říká autorka výstavy.
Do školy se chodilo každý den pěšky, a to až ze Svobodných Dvorů. Školní rozhlas také hlásil poslední vlak, který přespolní studentky musely stihnout, takže výuka končila dříve a dívky spěchaly na nádraží. "Výuka sice trvala stejně dlouho jako dnes, ale někdy byla v rukou učitele, který rozhodl, zda bude přestávka, nebo bude pokračovat hodina," poznamenává Koritenská.
Škola dbala na to, aby se při výročích a svátcích připravovaly koncerty pěveckých sborů. Dívky se učily zpívat a hrát na piano či flétnu. Po roce 1918 měly i tělocvik, jezdily na lyžařské kurzy, na výlety nebo delší cesty do zahraničí.
Velké rozdíly byly na dívčích a chlapeckých školách. Na ty mohly dívky až počátkem 20. století po zažádání na ministerstvu. Chodila jich tam jen hrstka. "Měly statut privatistek nebo hospitantek, chodily na všechny předměty, ale nesměly do třídy před panem profesorem," poznamenává Koritenská.
Neexistovalo, aby o přestávkách chodily na chodbu, musely se držet ve vyhrazené místnosti. Při hodinách nesměly být zkoušené, a tudíž dělaly semestrální zkoušky, aby mohly postoupit do dalšího pololetí. Po sloučení tříd seděli chlapci odděleni od dívek. Pamětnice vzpomínají, jak chlapci o sebe dbali, chodili upravení, oholení a na slavnostní příležitosti v saku.
Naučit se základy a vdát se
Před 20. stoletím to dívky neměly jednoduché. Na obecné škole se naučily základy a pak už jen čekaly na vdavky. Nemohly se učit ani řemesla. Hradec jim vyšel vstříc, až když se bouraly hradby. "Díky starostovi Ulrichovi tu vyrůstaly různé typy středních škol, takže Hradec byl dívčímu vzdělání opravdu otevřený, což nebývalo všude," dodává historička.
Když prababičky navštěvovaly lyceum, pravděpodobně nastoupily na vysokou školu. Z hospodářských škol vycházely administrativní pracovnice. Absolventky středních se stávaly vychovatelkami. Do 2. světové války však škola vedla dívky spíše k tomu, aby byly matkami, hospodyněmi a manželkami.
Hradecká výstava připomíná sto let Městské vyšší školy pro ženská povolání hospodářská. A je členěna chronologicky podle městských škol.
"Máme tu část věnovanou soukromým dívčím školám, státním školám, cestě dívek na čistě chlapecké školy, také tu jsou čtyři sekce předmětů, které se vyučovaly," popisuje výstavu její autorka, která napsala i publikaci, kde je více z historie škol i fotografií a příběhů, které vyslechla od pamětnic.
Výstava dýchá dávno ztraceným časem, umocňují ji i černobílé snímky studentek. "Zachovalo se mnoho fotografií se studentkami, které jsme tu vystavily, na internetu jsou u některých i příběhy, jež se budou doplňovat," slibuje Koritenská.
Návštěvník si může sednout do dobových lavic, napsat si text na stroji, zalistovat v učebnici Rostlinopisu či ve vysvědčeních. Dotkne se i dochovaných elegantních úborů studentek a porovná dnešní plavky s komickými z roku 1932. Výstava trvá do konce listopadu.
