Jednoduché melodie Jaroslava Celby provázejí několikátou generaci dětských diváků. Maková panenka, Křemílek, Vochomůrka nebo Štaflík se Špagetkou patří k těm nejznámějším hrdinům. Život hudebníka však nebyl žádná pohádka. Než se vypracoval, trvalo to roky.
Lékař Jan Bělobrádek při představení knihy o skladateli Jaroslavu Celbovi "Melodie, které zná každý". Na manžela v Náchodě vzpomínala lékařka Anna Celbová, připomínal ho i jeho klobouk na stole.
Musel se vypořádat s překážkami za protektorátu i s komunistickým vězněním v uranových dolech. Uvolněná 60. léta mu unikla a prosadil se až na jejich konci.
Kniha o CelboviČtivě napsaná kniha vyšla pod názvem Melodie, které zná každý v nakladatelství Lenicon a vypravila ji náchodská tiskárna Integraf.  Její křest se odehrál v prosinci v Celbově domovské obci Myšlíně u středočeských Mnichovic a poté autor představil knížku na literárním večeru v náchodském Beránku. Děti z tamní základní umělecké školy hrály na akordeony a zpívaly Celbovy melodie, zaznělo například Gloria z jeho Náchodské mše vánoční inspirované Janem Jakubem Rybou. |
„Skoro každý rozhovor s pamětníky začínal slovy, že Jaroslav Celba byl úžasný člověk, skvělý hudebník a skladatel, ale... Tím jsme se dostali k věcem ne úplně ideálním. Životopis se dá psát různě, já jsem si vybral nejtrnitější cestu, tedy co nejpoctivěji. Dalo to velkou dřinu, ale výsledek se podařil,“ hodnotí autor Jan Bělobrádek, který připravil část knihy ještě za skladatelova života.
Autor tvrdí, že se chtěl vyhnout klišé o vztahu mezi spisovatelem Josefem Škvoreckým a Celbou, který byl po pravdě spíš problematický. Spisovatel si ho vypůjčil do Zbabělců jako Harýka. Cestu si k sobě našli až na konci života. I když společně prožili mládí i okouzlení swingem, Celba se nikdy nedostal jako tvůrce k žádné z adaptací Škvoreckého literatury, což ho mrzelo.
Uhranuli ho muzikanti i hospodský orchestrion
Jaroslav „Jaryk“ Celba pocházel sice z Kramolny, ale pokládal se za Náchoďáka. Jeho prarodiče měli na Kramolně hostinec, kde ho uhranuli venkovští muzikanti i starý orchestrion. Jakmile se jeho tatínkovi začalo dařit lépe v podnikání, rodina s třemi syny se přestěhovala do Náchoda. Za protektorátu však nedostudoval náchodské gymnázium, opustil ho v sextě.
Hrál na kytaru v náchodském orchestru Miloslava Zachovala, podobně jako jeho starší bratr Vladimír. Za války se scházeli v hostinci Port Artur, a když už to tam nešlo, zkoušeli ve Strassově vile nad řekou Metují. Právě tam žil další z muzikantů, Pavel „Pápen“ Bayerle.
Mirek a Jaryk Celbovi.
„Bylo to v domě našeho dědečka a babičky, které odtáhli v roce 1942 nejdříve do Terezína. My jsme tam bydleli celá rodina. V nevelké hale hrál celý orchestr nejméně s osmi muzikanty. To si asi dovedete představit, jak to tam dunělo,“ vzpomíná Bayerlova sestra Věra Tomanová.
Všichni hoši byli prý nesmírně nadaní a zaujatí jazzem. Přes zákaz poslouchali rádio a rozepisovali si americké skladby. Kamuflovali to všelijak, místo Duka Ellingtona připsali, že jde o Kosteleckou polku, a vše jim kupodivu prošlo. Pavlu Bayerlemu se podařilo válku přežít, i když měl maminku židovku, a podle autora knížky se stal Celbovým andělem na celý život. Podporoval totiž později jeho hudební kariéru.
Jaroslav Celba* Narodil se 26. prosince 1924 na Kramolně u Náchoda. Hudební zkušenosti sbíral v Náchodě se Zachovalovým orchestrem. Za protektorátu musel opustit gymnázium kvůli nevalným výsledkům v němčině a snižování počtu studentů. * V 50. letech byl odsouzen k dvouletému vězení, podobně jeho bratr, rehabilitace se dočkal až po roce 1989. Hudební vzdělání si začal doplňovat až koncem 50. let. * Prosadil se zejména jako tvůrce hudby k animovaným večerníčkům, zabýval se filmovou hudbou. * Rozvedl se s Hanou kvůli její závislosti, v roce 1973 se podruhé oženil s Annou mladší o téměř třicet let. Zemřel v nedožitých 88 letech 27. února 2013, pohřben je v Mnichovicích. |
Jaroslav Celba se po válce dostal na vysokou školu, jenže roku 1949 neprošel kádrovými prověrkami a musel opustit studium chemického inženýrství. Oženil se s krásnou dívkou z náchodské dobré rodiny Hanou „Hánií“ Hartmanovou, ale záhy po nástupu na vojnu byl 8. listopadu 1949 zatčen, krutě vyslýchán v Domečku na Hradčanech a po vynuceném doznání odsouzen za údajnou velezrádnou činnost k dvouletému trestu na Borech a dole Barbora u Jáchymova.
Nechtěl o věznění mluvit hodně dlouho. Později příkře hodnotil „sametovou revoluci“ jako příliš smířlivou.
„Začínal ve třiceti letech úplně znovu, jako politický vězeň. Vrátil se z kriminálu, ale musel hned nastoupit ještě na vojnu. Dalo mu to téměř pět let, než se vrátil. Měl podlomené zdraví, neměl perspektivu ani žádné vzdělání. Právě tady se ukázal jeho nezlomný charakter, že se dokázal zvednout. Zejména muzika ho držela nad vodou a rozhodl se shodou šťastných náhod dál vzdělávat,“ tvrdí Jan Bělobrádek.
Spolupracoval s animátory a filmaři
Prošel Lidovou konzervatoří, studoval také u profesora Emila Hradeckého a samostatně komponoval. Celbovi zakotvili načas na pražském Žižkově a právě tam se hudebník docela prozaicky potkal se svým sousedem animátorem Zdeňkem Smetanou.
Spolupracoval pak i s dalšími filmaři, například s Václavem Bedřichem, Ladislavem Čapkem nebo od roku 1982 se zdomácnělým Američanem Genem Deitchem. Muziku skládal ponejvíc doma v Myšlíně.
Jaroslav Celba zůstal přes své úspěchy velmi obyčejným člověkem. V červnu 2012 však dostal od Ochranného svazu autorského příznačnou cenu - byla pro nejhranějšího českého autora v zahraničí za předešlý rok.
Vlastní znělka z večerníčku Pohádky z mechu a kapradí ho doprovodila i na konci života. Když před necelými dvěma lety zemřel vpodvečer v benešovské nemocnici a manželka otevřela podle zvyku okno, aby duše mohla ven, z vedlejšího pokoje právě zněly počáteční takty televizní pohádky.
