"Tajně jsme vlezli za sokolovnu k potoku a vleže pozorovali, co se bude dít. Nikdo o nás nevěděl," vzpomíná poslední svědek poválečné popravy.

"Tajně jsme vlezli za sokolovnu k potoku a vleže pozorovali, co se bude dít. Nikdo o nás nevěděl," vzpomíná poslední svědek poválečné popravy. | foto: Tomáš Plecháč, 5plus2.cz

Do Němců stříleli civilisté, vzpomíná poslední svědek rudnické popravy

  • 30
Byla to vražda? Nebo pomsta? Dvaaosmdesátiletý Vladimír Srna je posledním žijícím svědkem popravy pěti německých civilistů v Rudníku na Trutnovsku. V červnu 1945 mu bylo dvanáct. Na osudový den však nikdy nezapomene.

Popravu pěti sudetských Němců jako kluk tajně pozoroval. Trest smrti bez soudu nad nimi lidé vynesli za to, že po válce doma schovávali zbraně. Podle všeho právě jejich kosterní ostatky nedaleko obecního úřadu na konci dubna odkryli policisté.

Svědek popravy Vladimír Srna

Případ vyšetřují jako mnohonásobnou vraždu a jistě využijí i unikátní svědectví Vladimíra Srny. Jeho dva kamarádi, s nimiž události přihlížel, už nežijí.

"Dozvěděli jsme se, že se u sokolovny bude střílet a šli se na to ze zvědavosti podívat. Byla to pro nás akce," vzpomíná na ten den královédvorský rodák, jenž se do Rudníka s rodiči přistěhoval těsně po konci 2. světové války.

Podle něj do Němců stříleli civilisté, nikoli armáda, jak uvádějí některé historické prameny.

Co se stalo, když jste dorazili k sokolovně?
Všechny lidi odtamtud vyhnali pryč, až do míst, kde je dnes obecní úřad. My jsme si tajně vlezli za sokolovnu k potoku a vleže pozorovali, co se bude dít. Nikdo o nás nevěděl. Asi je nenapadlo, že by se v těch místech mohl někdo skrývat.

To znamená, že samotná poprava nebyla veřejná...
To rozhodně ne. Lidé tam byli po tu dobu, kdy si odsouzení kopali hrob. Ale pak vpředu už nikdo být nesměl. Pokud někdo říká, že tam byli diváci, tak tomu nevěřím. To bychom se ani my nemuseli schovávat.

Mohl událost kromě vás vidět ještě někdo jiný?
Myslím si, že ne. Měli to obšancované. Je možné, že se z okna díval sokolník, ale to jsou jen mé úvahy.

Pamatujete si, kolik lidí popravu vykonalo?
Mluví se o pěti, ale nemůžu říct, kolik jich přesně bylo. Stáli v řadě, viděl jsem minimálně čtyři. Podle mě jich určitě bylo víc. Řekl bych, že odsouzení nedostali jen jednu kulku. Zdálo se mi, že po dvou stříleli na jednoho.

Podle zápisů v české kronice stříleli partyzáni, podle německé kroniky armáda. Co o tom soudíte?
Byli to určitě civilisti. Vím, že žádné uniformy neměli. Neznal jsem ty lidi, koukali jsme na to z docela velké dálky, řekl bych tak ze šedesáti metrů. Navíc k nám stáli zády.

Myslíte si, že to mohla být msta?
Nesměli schovávat zbraně, proto je zastřelili. Že by ze msty zastřelili zrovna pět lidí, se mi nezdá. Jsou to jen dohady.

Mluvili jste později s někým o tom, co jste za sokolovnou viděli?
Jako kluci vůbec, ani rodiče o tom nevěděli. Nezajímali jsme se o to, byla to politika. Ani se mě na to nikdo neptal. Až teď. Když se začala bourat stará sokolovna, přišel jsem na obec s tím, že vím, kde zastřelení Němci leží. Po válce byly hroby označeny kolem dokola prkny, vznikla tam taková zahrádka. Vydržela řadu let, než dřevo shnilo.

Nepřekvapuje vás, že ani Němci po osudech svých krajanů nepátrali?
Jestli se báli… Těžko říct. Po válce tady samozřejmě Němci nebyli vítaní a ani sem nejezdili. Do sokolovny, která byla kousek od hrobů, jsem chodil téměř denně. Hrávali jsme tam fotbal, bylo tam také hokejové hřiště, později jsem po dědovi dělal i sokolníka. Za celé ty roky jsem na hrobech neviděl křížek, kytku nebo nějakou vzpomínku. Vůbec nic.