Trojice výsadkářů před sedmdesáti lety ovlivnila životy stovkám lidí. Patřili mezi ně i Vachkovi, kteří parašutisty u sebe ubytovali, za což později někteří členové rodiny krutě zaplatili.
Byť bylo dceři manželů Vachkových v roce 1944 teprve pět let, vzpomínky na válečné roky má Věra Nývltová stále živé. Zažila totiž zatčení gestapem, věznici i pokus o převýchovu německou rodinou, aby nakonec jako dítě zachránila život svůj i své matky a bratra.
Rodinu Věry Nývltové z Hradce Králové pronásledovalo gestapo kvůli pomoci parašutistům ze skupiny Barium.
Pietní akt u příležitosti 70. výročí výsadku parašutistům ze skupiny Barium ve Vysoké nad Labem. (3. 4. 2014)
"Můj tatínek byl strojmistr ve vlakovém depu na hradeckém nádraží a občas k nám vodil tři pány, o kterých říkal, že jsou adepty na strojvedoucí, že jsou z jiného města a občas u nás budou přespávat," vzpomíná na setkání s parašutisty.
Zatkli celou rodinu, ji čekala převýchova
Ve vzpomínkách jí utkvěly momenty, kdy u nich trojice večeřela, nebo chodila na návštěvy. Nejsilnější vzpomínky má však na dobu, kdy byli parašutisté odhaleni a gestapo tvrdě šlo po jejich spolupracovnících.
"3. října 1944 ve dvě nebo tři hodiny v noci k nám domů vlítlo gestapo a děly se strašlivé věci. Jako dítě jsem byla vyděšená k nepříčetnosti," vzpomíná seniorka. Celou rodinu včetně malé Věry a jejího třináctiletého bratra gestapáci zatkli a v noci převezli do budovy hradeckého krajského soudu.
Výsadkáři s krycím názvem Barium z východních ČechSkupina parašutistů s krycím názvem Barium seskočila u Vysoké nad Labem v noci ze 3. na 4. dubna 1944. Vojáci Josef Šandera, Josef Žižka a Tomáš Býček operovali na Královéhradecku, Rychnovsku a Žamberecku, kde měli za úkol provádět zpravodajskou službu, ale také aktivizovat odbojovou činnost a připravit ozbrojené povstání. „Věděli, že jdou do velice riskantní akce a že pravděpodobnost návratu není nijak velká. Měli jednoduše pocit, že jejich práce je potřeba. Chtěli pomáhat lidem, byli vlastenci,“ vzpomínal ve čtvrtek starosta Vysoké nad Labem Jiří Horák při pietním aktu u příležitosti 70. výročí výsadku. Skupina měla kolem 380 spolupracovníků a Němci ji zlikvidovali 16. ledna 1945 v osadě Polsko u Žamberka, a to díky zradě konfidenta gestapa. Tomáši Býčkovi se podařilo utéct a později emigrovat do Londýna, oba Josefové se rozhodli pro sebevraždu. Šanderovi se sebevražda nepodařila, zemřel až o několik dnů později v hradecké nemocnici na zánět mozkových blan, neboť si ještě sám stačil infikovat ránu na hlavě. |
"Seděli jsme na lavici za mřížemi asi od čtyř. K ránu pak přišel člověk, který měl v koši vonící pečivo a nabízel nám ho. Bratr, který měl tehdy už rozum, do mě šťouchl a zakázal mi, abych si ho brala. Pak už si jen pamatuju, jak za mnou přišli paní s pánem, kteří mě odvedli do vily někde za soudem," vypráví.
Byl to šéf hradeckého gestapa Albert Hardtke s ženou, ti nemohli mít děti.
"Počítali, že rodiče zlikvidují. Já jsem byla světlovlasá a malá, tedy schopná převýchovy, takže si mě chtěli nechat," vypráví Nývltová. V rodině gestapáka zůstala půl roku, neměla však jedinou zprávu, co se stalo s rodiči a bratrem.
Otce gestapo utlouklo
"Maminku jsem strašně milovala a stýskalo se mi po ní. Nesměla jsem ale vůbec brečet, protože mě hodně hubovali. Pak ale 3. března 1945 si pro mě najednou maminka přišla s tím, že musíme do nemocnice. Byla strašně hubená," líčí.
Matka Věry Nývltové strávila půl roku v hradeckém kriminále, kde Němci čekali, až parašutisty dopadnou, aby ji mohli usvědčit ze spolupráce a popravit. Od českých dozorců se dozvěděla, že jejího manžela tři dny po zatčení gestapo při výslechu utlouklo: "Otci bylo čtyřicet, byl to zdravý, silný chlap. Do dnešního dne nemáme jeho tělo, nevíme, co s ním udělali."
Věřin třináctiletý bratr, když mu zabili otce, zavřeli matku a sestru odvedli na převýchovu, zůstal v bytě celých šest měsíců sám.
Mlčením zachránila matku i bratra
Události, které následovaly poté, co si ji matka vyzvedla v německé rodině, má před očima jako živý film. S mámou a bratrem musela jít do nemocnice identifikovat šéfa skupiny Josefa Šanderu, který tam ležel s těžkým zraněním po pokusu o sebevraždu.
"Před hlavním vchodem stáli dva psi, s nimi dva nebo tři esesáci v černých uniformách. Ti nás odvedli k pokoji, v němž na posteli ležel zafačovaný Šandera," vzpomíná.
"Když jsme šli k nemocnici alejí, tak maminka povídala bratrovi: Jestli ho ta holka pozná, tak nás na místě zastřelí. Já jak jsem vším tím neštěstím byla už v pěti letech zkušená, tak jsem nechtěla maminku zase ztratit a v duchu jsem se zařekla, že budu mlčet," vypráví.
Gestapo zraněnému parašutistovi nařídilo, aby malou Věru oslovil a zeptal se jí, jestli pamatuje, jak k nim domů chodil a nosil jí čokoládu.
"Máma mi stiskla ruku a já nic. Za chvíli proto říká vojákům, že jsme toho člověka opravdu v životě neviděli. Popadla nás a odvezla domů," popisuje Nývltová, jak své matce a bratrovi tehdy zachránila život.
