Protektorát opustil Čestmír Novotný v necelých pětadvaceti letech, aby proti nacistům bojoval za Československo v západní armádě. Jako sokol a vlastenec neviděl jinou cestu. Doma nechal slečnu i blízké, našel silná přátelství a řadu druhů ztratil.
Pevný zůstal, ale i velmi uzavřený. I pro vnučku – autorku to byl příběh léta neznámý. V lednu uplynulo třicet let od jeho smrti, v červnu to bude sto deset let od jeho narození.
Otce neměl už dlouho. A když na Vánoce 1939 zemřela i jeho matka Anna, známá spiritistickými seancemi, byl to prý klíčový moment, kdy se Čestmír rozhodl k útěku ze země. Tak to zmiňovala jeho pozdější manželka.
Čestmír Novotný (1915–1995)Pocházel z Mříčné, měl tři sourozence. V roce 1934 absolvoval reálné gymnázium v Jilemnici, působil jako finanční elév na finančním úřadě v Nové Pace. Sportoval, byl členem Sokola.  V únoru 1940 uprchl s Jaroslavem Bucharem z protektorátu přes Jugoslávii a Cařihrad do Francie, kde Čestmír krátce bojoval. Po kapitulaci Francie se českoslovenští vojáci přesunuli do Velké Británie. Působil u 1. československé smíšené brigády, později reorganizované na Československou samostatnou brigádu a poté Československou samostatnou obrněnou brigádu. Po náročném výcviku splňoval přísnou britskou normu pro Total Soldier, tedy absolutního vojáka. Absolvoval školu důstojníků v záloze a řadu speciálních kurzů. Jako náčelník vedl u brigády družstvo Sokola. Od podzimu 1944 se účastnil obléhání francouzského přístavu Dunkerque. Velel průzkumné četě jedenácti lehkých tanků Stuart M5A1. V květnu 1945 se vrátil. Nechal se demobilizovat, v březnu 1946 se oženil s Marií Bucharovou, vychovali dvě dcery. Pracoval na Okresním národním výboru v Jilemnici a v Semilech. Při uvolnění na konci šedesátých let se angažoval pro obnovu Sokola. Po revoluci se s veterány podíval do západní Evropy. Byl podplukovníkem armády Západ. Na pohřeb mu přijel jeho přítel, brigádní generál Tomáš Sedláček i další veteráni. |
Už na britské půdě si na silvestra 1940 zapsal do svého deníku: „Dnes rok žila moje zlatá máma poslední hodiny svého těžkého života, budu však konati jen dobro ve prospěch všech. Bůh rozhodl jinak, kolo života se mnou zatočilo tento rok. Jarko, co se stalo s tebou? Slávo, sestry, Antoníne, kamarádi, všichni ze Sokola, celý národe. Buďte silni, prosím Boha. Mařeno, děvče mé, věřím, že čekáš. Věř, věřím i já. A sejdeme se, děkuji Bohu předem.“
Cesta z protektorátu byla dramatická. V únoru 1940 se na Pustevnách v Beskydech konaly běžecké závody, kam Čestmír i jeho přítel stavitel Jaroslav Buchar každý zvlášť vyrazili a odkud si plánovali útěk. Oba závodili a Jaroslav i s chřipkou a horečkami dojel jako pátý závod na osmnáct kilometrů. Protektorát opouštěli 27. února, několik dnů pobyli u příbuzných v Bratislavě a v noci přešli hranici Slovenského štátu do Maďarska.
Maďarská policie je vrátila zpět, na druhý den se jim přechod zdařil. Přes Budapešť, Subotici a Bělehrad se dostali až do Cařihradu, nalodili se na francouzskou obchodní loď a přes Neapol dopluli do Marseille. Po měsíci na útěku se oba se zápalem plic 27. března dostali k 3. pěšímu pluku 1. československé pěší divize v jihofrancouzském Agde. Skončili na ošetřovně. Čestmír se ocitl v bezvědomí v kritickém stavu v nemocnici, ale po třech dnech se jeho stav začal zlepšovat. Zato u kamaráda propukla tuberkulóza a v dubnu ho odvezli do sanatoria v Montpellieru. Slíbili si, že se setkají, ale Jaroslav zemřel v září 1942, což Čestmír zjistil po víc než roce.
Po napadení Francie Německem byla divize vyzvána vybrat jednotku, která by bojovala na severní frontě. Čestmír se 12. června 1940 účastnil prvních bojů s odřadem wehrmachtu v La Ferté-sous-Jouarre na předmostí řeky Marny. V půli června však Francie neslavně kapitulovala a českoslovenští vojáci se většinou evakuovali do Velké Británie.
Čestmír odplul ze Sete s kontingentem asi tisíce vojáků na spojenecké lodi Rod el Farag a 13. července byli v Anglii. V Liverpoolu rozdávali autogramy, mávali jim dospělí i děti. Vojáci mířili do stanového tábora v zámeckém parku Cholmondeley, kde se formovala 1. československá smíšená brigáda. Shromáždilo se tam na tři tisíce mužů, učili se, cvičili. Byla mezi nimi řada sokolů, kteří uchvacovali gymnastikou i na civilních akademiích. Fyzická kondice se jim při výcviku hodila, podle obtížného cviku na hrazdě měl Čestmír přezdívku Křižák.
Na čaji s prezidentem
Většina sokolů z jeho šestičlenného družstva však zahynula ve válce. „Vladimír Krčmář padl v roce 1944 při obléhání u francouzského přístavu Dunkerque. František Pavelka byl v říjnu 1941 vysazen do protektorátu jako jediný člen desantu Percentage a dopaden, popraven v lednu 1943 v Berlíně. Libor Zapletal byl vysazen v protektorátu v desantu Bivouac, zrazen a zadržen v létě 1942, popraven 1944 v koncentračním táboře Mauthausen. Jan Prager válku přežil, v 50. letech ho však StB při vyšetřování málem utloukla k smrti. Ignác „Nanda“ Syrovátka na vlastní žádost odešel v druhé polovině roku 1944 do SSSR, byl vysazen ve druhé paradesantní brigádě na pomoc Slovenskému národnímu povstání, válku přežil jako partyzán v Nízkých Tatrách a kariéru vojáka ukončil v hodnosti generála,“ připomíná Čestmírův synovec a Jaroslavův prasynovec Jiří Buchar z Mříčné. Právě on připravil pořad o vojenské kariéře Čestmíra Novotného pro Český rozhlas v roce 2017, z něj čerpá i tento text.
Vznikající jednotku v červenci 1940 navštívil prezident Edvard Beneš, 8. srpna vojáci prvně oblékli battledress s domovenkou Czechoslovakia. Čestmír v lednu 1941 nastoupil do školy důstojníků v záloze, v půli ledna se pak s dalšími nejlepšími poddůstojníky mohl znovu potkat na čaji s prezidentem. Školu končil v polovině března jako nejlepší.
Na Churchillův pokyn vznikl ve Velké Británii výbor pro zvláštní operace. Absolventi speciálních kurzů pak byli vysazování do protektorátu. Na třicetidenní kurz útočného boje se dostalo celkem asi sto lidí včetně Čestmíra. Absolvoval ho na základně SAS Commandos v Lochailort ve Skotsku. Cvičení obnášelo přežití v přírodě, pochody terénem, slaňování mostů, překonávání řeky, střelby, nácvik obojživelného útoku z moře na útočných člunech a podobně. „TĚŽKÝ, HEZKÝ, UŽITEČNÝ KURS...,“ stojí v deníku.
„Měl jsem štěstí“
Očekávaným zlomem byla invaze. Spojenci zahájili 6. června 1944 operaci Overlord, kdy se vylodili na Německem okupovaná území v Normandii. Československá samostatná obrněná brigáda neměla dost sil a byla nasazena na obléhání přístavu Dunkerque později. Na přelomu září a října přepluli. Obléhatelé pak měli držet německou posádku v obklíčení, ale nezničit přístav. Čestmír byl těžce raněn 13. října, když vedl průzkumnou hlídku do německých linií u Ghyvelde.
„Průzkum linie 700 metrů před vlastními liniemi. Počet 1 + 8, ve 22 hodin první boj s Němci, od nich jeden mrtvý, dva ranění, ode mne dva granáty, jsem raněn německým granátem, levá paže a brada, neumím zabíjet, měl jsem štěstí,“ zapsal si.
Na státní svátek 28. října obrněná brigáda zaútočila na Němce při velké symbolické akci, tehdy Čestmír velel pěší četě. Přes 370 Němců zajali, kolem stovky padlo, obrněná divize měla devatenáct mrtvých. Před Vánocemi 1944 v Novotného četě zahynuli tři muži poté, co některý z nich šlápl na minu. To poznamenalo i vánoční besídku, během níž proslov podporučíka Novotného natočila česká redakce BBC.
Brigádní generál Alois Liška přijal na zámku Wormhout 9. května kapitulaci viceadmirála Friedricha Frisiuse, velitele německé posádky města. Čestmír byl povýšen na poručíka a dostal na starost přesun tanků do Československa. Cestu si ještě zpestřili závodem tanků na rovné šestikilometrové silnici, ti nejrychlejší z nich vytáhli i stovku. Kanadská dopravní jednotka převezla tanky do Čech, 30. května na přehlídce obrněné brigády v Praze jel Čestmír v čele v křižníkovém tanku Cromwell ve velitelském poklopu. Liška byl záhy povýšen na divizního generála a stal se velitelem Vysoké školy válečné v Praze. Čestmírovi nabídl místo pobočníka, ten to však odmítl.
Bertu si nevzal
Bývalý voják po válce přijal místo na zemském finančním ředitelství v Praze jako vrchní berní tajemník prezidia. Vrátil se do Mříčné a oženil se s dávnou láskou. V rodině se přitom traduje, že se mohl ženit už v Anglii s učitelkou Bertou.
„Ostatní už tam randili, jen táta byl single a Berta na něj zbyla. Řekl jí, že s ní nemůže nic mít, protože má doma děvče. Po válce dokonce Berta přijela, na památku tu nechala vyšívané ubrousky,“ vzpomíná jednasedmdesátiletá dcera Blanka, zdravotní sestra.
Po válce Čestmír dovezl domů hodně cigaret, žena s nimi pak chodila za lékaři. Přivezl také whisky, kterou ochutnali až na Mariině svatbě v roce 1970. Na půdě měl schovanou pušku, děti chodily čichat k patronám se slzotvorným plynem.
„Věděly jsme, že byl v zahraniční armádě na Západě, a byly jsme pyšné, ale detaily jsme neznaly. Nikdo nám nic raději neřekl. Víc vzpomínal, když jsme byly dospělejší,“ vypráví pětasedmdesátiletá dcera, učitelka Marie.
Pracoval jako ekonom, za penězi se nehnal. Dcerám se věnoval, rodiče s nimi sportovali. Shodují se, že velká legrace s ním nebyla, což si odnesla i jeho vnučka. „Byl ohromně vážný. Jak stárl, myslím, že se u něj projevil posttraumatický syndrom,“ míní Blanka.
Bez výsledku ho komunisté lákali do strany. Byl pod dohledem Státní bezpečnosti, manželka vzpomínala, že se ho v Semilech snažili i získat pro spolupráci. Jednou za čas jezdil do Prahy tajně za spolubojovníky. Synovec Jiří tvrdí, že odchod do civilu strýce uchránil od perzekucí.
„Chápu, proč uvedl do dotazníků a do vojenské knížky do kolonky cizí jazyky – nezná. Chápu, proč do seznamu vyznamenání vůbec neuvedl Defense Medal a také France and Germany Star. Tohle byly tikající bomby,“ vypráví Jiří Buchar.
V pětapadesáti Čestmír odešel do důchodu, ve vsi melouchařil jako zedník u chalupářů, se zetěm stavěli dům. V kondici zůstal. Synovec vzpomíná, že když se u něj chtěl připravovat na přijímací zkoušky, osmapadesátiletý veterán před ním vystřihl na hrazdě gymnastickou sestavu. Sundal zednickou halenu, rukou si předem všechny cviky pospojoval, poprášil si je a předvedl dokonalý výkon.
„Byl to šok. To jsem tehdy už tušil, že na životě tohoto člověka je něco zvláštního,“ říká.
