Rubikon spočívá v propojení školního prostředí a počítačové simulace světa, v němž má každý žák svou postavičku - takzvaného avatara - a domek na ostrově třídy.
Avatar má jeden život. Musí si ho chránit. Stejně jako v reálném životě musí jíst a spát, může se ale i bavit. Proto si ve světě Rubikonu buduje zázemí, nakupuje a prodává.
Za dobré známky mají žáci v Rubikonu víc peněz
Na situacích, do nichž se postavičky ve hře dostanou, pak učitel vysvětluje principy fungování a uspořádání společnosti, zákonů či byznysu. Prostředky na život v Rubikonu získávají žáci od svých učitelů za plnění školních úkolů a povinností.
O věcech týkajících se všech obyvatel Rubikonu, třeba o názvu obce, rozhodují žáci společně a hlasují o nich. Peníze na společné projekty pak skládají na radnici.
"Učitelé pak hodnotí chování žáků jak ve virtuálním světě, tak ve škole. Pomocí Rubikonu se tak děti učí spolupráci s kolegy, ohleduplnosti, pomoci druhým, převzetí odpovědnosti nebo domlouvání obecných pravidel a zákonů," představuje projekt Groh.
"Každý žák může v programu žít život na zkoušku. V krátkém časovém období prožije různé situace i etická dilemata a zjistí důsledky svých rozhodnutí," líčí Groh a dodává, že ve hře lze simulovat i velmi dramatické situace, například povodeň.
Žáci pak musí zvážit, jak jednat. "Už se stalo, že někdo chtěl víc chránit majetek než sebe. Jeho postavička ve hře přišla o život, protože kvůli zachraňování majetku z ohroženého příbytku nestihla odejít do bezpečí," říká Groh.
V programu nejsou příšery a násilí se v něm nevyplácí
Systém Rubikon vede školáky k zodpovědnému jednání. "Učí je, co vede člověka k úspěchu a spokojenosti, ale také, že špatné chování a nemorální rozhodování s sebou přinášejí důsledky, které znepříjemní život nejen jim, ale mohou negativně ovlivnit i vývoj v celém okolí," sděluje tvůrce projektu.
Systém Rubikon podle něj využívá toho, že dnešní děti jsou jako doma na internetu, často používají počítače a hrají počítačové hry: "My se zájem dětí o počítače a internet snažíme vložit do rukou učitele jako nástroj výchovy."
Projekt může trvat i několik let a končí předáním prstenů rytířů Rubikonu. "V Rubikonu by měli žáci jednat a učit se ve smyslu ctností, mezi něž patří čest, pravda a soucit. Dnes už si málokdo uvědomuje, že rytířem se v minulosti mohl stát pouze ten, kdo se podle rytířských zásad také choval," říká Groh.
Upozorňuje ale, že Rubikon není obvyklá počítačová hra. "Nikdo v ní nepostřílí desítky nepřátel za hodinu, na nikoho tam nevyskočí žádné nereálné příšery. Vše, co tam člověk udělá a prožije, může prožít nebo zcela jistě prožije stejně jako v životě skutečném."
Systém Rubikon testovali autoři v letech 2009 až 2010. Testování se zúčastnilo 991 žáků ve 47 třídách z 19 škol. Někteří učitelé prý zpočátku pozorovali, že se virtuální postavičky v Rubikonu na potkání mlátily a vzájemně soupeřily. Až po dvou hodinách vysvětlování se prý žáci začali k sobě chovat ohleduplněji.
Žáci si vytvářejí zákony virtuálních obcí včetně sankcí, jimiž trestají útoky na zdraví virtuálních postav. "Ovšem našel se jedinec, který nelenil a postavičky, které spaly na volném prostranství, naházel do vody. Aby zakryl svůj čin, spáchal pak virtuální sebevraždu. Vyřadil se však ze třídy nejen virtuálně, ale i skutečně. Ostatní žáci na něj hledí s nepochopením a odsuzují ho," hodnotí projekt jeden z učitelů.
Žáky baví potopa, místo rabování si pomáhají
Žáky baví i simulace potopy, ač někteří reptají, že je při ní málo vody a nepostihne všechny. Některým vadí, že jim způsobí příliš velké škody, které nezvládají odstranit, i finanční problémy.
Učitelům se naopak líbí, že se nikdo nepokouší okrádat postižené a mnozí si pomáhají. Někteří učitelé uvedli, že díky Rubikonu se chování žáků velmi zlepšilo. Soudí tak podle menšího počtu kázeňských přestupků.
