„Odešel v plné mentální síle a velké milosti. V Hradci v tu chvíli mohutně zapršelo, lehounce to s námi zhouplo a pak se zase rozsvítilo. Ať vás dál provází jeho energie, humor a jemně filosofický nadhled. Ať si jej uchováte v srdci jako šťastnýho chlapa, stejně jako my, jeho milující rodina,“ uvedla dcera Martina Součková, zakladatelka festivalu Na jednom břehu.
Vstup Václava Součka na scénu české trampské a folkové hudby byl zjevením, aniž by v úřednickém saku s aktovkou mezi UStorny, celty a šátky zapadl. O to více však vynikal slovem. Konferenciér ze staré školy, žádný dnešní „bavič“, patřil k Lokálce, královéhradeckým parodikům okolo Ladislava Straky.
V někdejším vždycky vyprodaném Dřeváku v hradecké Střelnici se měsíc co měsíc čekalo na kapelníkovy nové parodie countryových hitů a pohádky z cyklu Straka na vrbě, ale bez průvodce Václava Součka by byl večer poloviční.
Vládl hravou češtinou, pohotovou břitkostí a ironií, však také pro domovskou kapelu vymyslel styl „tragedy country“. Rád si s nimi notoval nejen v refrénech, s gustem si užíval sólo třeba v sebeironické Zazpívej, Véno, everybody Véno!
Pamětníci dodnes vzpomínají na jeho úvahy, o něž se dělil třeba s Dušanem Vančurou, nejen na legendárních festivalech Svojšický Slunovrat či Letorost, v těžkých časech socialismu se snažil mluvil přímo, aby každému bylo jasno.
Velký znalec folkové scény, hlavně díla Zuzany Navarové, Kantorů či bratří Ryvolů, proslul i jako redaktor regionálního studia Českého rozhlasu v Hradci Králové, kde více než 25 let uváděl Glosu Václava Součka, což mu v roce 2005 vyneslo novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.
Mnohokrát se s publikem loučil slovy: „Mějte se dobře a něco pro to dělejte.“
