Je tři čtvrtě na osm a šestiletý Max a sedmiletý Marek vcházejí do třídy. Připravují se na první hodinu. V osm hodin jeden zazvoní na malý keramický zvoneček. Po pozdravu a denním rozvrhu odejdou s paní učitelkou do herny, kde už na ně čeká další pohádka z knihy Rumcajs od Václava Čtvrtka.
„Mají rádi, když jim čtu. Hlavně se jim líbí, jak čtu rychle,“ usmívá se učitelka a ředitelka v jedné osobě, Jana Vávrová. V 8:15 se jde do lavic a oběma začíná český jazyk a po přestávce matematika. Jsou na to jen oni dva a třídní. Běžný den v nejmenší malotřídce v republice.
Soukromá miniškola v obci, která má 300 obyvatel, sousedí se školkou a obecním úřadem. Učebna je v horním patře a zabírá dvě místnosti. V jedné je třída, ve druhé herna.
Ve třídě jsou lavice, katedra, piáno a tabule, kterou našli na půdě. V herně mají stolní fotbal, hračky či pytle na sezení. Každý den na Marka a Maxe čekají čtyři vyučovací hodiny s desetiminutovými a jednou dvacetiminutovou přestávkou.
„Výhodou malého počtu žáků ve třídě je individuální přístup. Na velkých školách na to není čas, to je tady asi to nejlepší. Také máme úžasnou polohu, je to tu takové vesnické a zároveň rodinné, klidné prostředí,“ říká Vávrová.
V matematice se chlapci přesouvají na zem, kde mají velký papír s fixami. Jako první úkol mají spočítat, kolik stuh vidí na obrázku. Na řadě jsou slovní úlohy.
První vymýšlí učitelka: „V zoologické zahradě byly tři žirafy a tři k nim přibyly. Kolik je v zahradě žiraf?“ ptá se. Po krátké odmlce Max i Marek vykřiknou: „Šest!“ Teď mají vymýšlet úlohu oni: „Byla dvě piána a dvě kytary, kolik bylo dohromady hudebních nástrojů?“ ptá se jeden z prvňáků.
Když si prvňáci znovu sednou do lavic, pustí se do samostatného úkolu. Za každé splněné cvičení si sami vyberou razítko se smajlíkem. Další v herně jsou matematické domino a piškvorky. „Hru nám vyrobil tatínek jednoho z žáků na 3D tiskárně. Kluci ji mají opravdu rádi. Hrají si a zároveň se učí,“ líčí Vávrová.
O přestávce si kluci zabírají místa na sedacích pytlích a vypráví o tom, co je baví. „Já hraju hokej, už jsem hrál tři zápasy,“ říká Max, kterého ve škole baví nejvíc hudební výchova. „Já hraju fotbal za Lužany,“ říká Marek, který má nejraději tělocvik.
Starosta: Vyjádřil jsem nesouhlas s postupem ministerstva
Myšlenku na soukromou základní školu dostala Jana Vávrová po otevření mateřské školky, kterou také vede. Co zprvu vypadalo jako dobrý nápad, se nakonec zvrtlo ve strastiplnou cestu.
První problém nastal, když pedagožka loni na konci října podala všechny dokumenty potřebné k otevření na ministerstvo. „Čekala jsem, že se vyjádření dostaví v zákonné devadesátidenní lhůtě, ale to se nestalo. Tím pro nás začal boj s časem i úřady,“ vzpomíná.
Když to vypadalo, že ministerstvo Vávrové školu otevřít nepovolí, mohla se opřít alespoň o podporu obce, což se později ukázalo jako stěžejní.
„Od počátku její aktivity podporujeme. I proto jsem se osobně zúčastnil jako starosta jednání, protože jsem chtěl vyjádřit svůj nesouhlas s postupem ministerstva a upozornit na zbytečné administrativní překážky při žádosti o zřízení školy,“ říká starosta Úlibic Michal Kovář.
Ministerstvo školství zprvu nevidělo důvod školu v obci otevřít. Nakonec však žádost schválilo. „Na základě tohoto jednání doplnili k žádosti další podstatné skutečnosti, zdokladovali špatnou dostupnost okolních základních škol a problematické dojíždění. Také doložili plán výstavby rodinných domů v obci, což přispěje k většímu zájmu obyvatel o školní docházku,“ vysvětluje tisková mluvčí ministerstva školství Jarmila Balážová, proč nakonec ustoupili a souhlasili s otevřením třídy už v tomto školním roce.
Učitelka: Novoty zákonodárců školství zabíjejí
„Mám 20 let praxe a myslím, že jsem na státní škole pobyla dost dlouho. Osobně si myslím, že jsme měli vzdělávání na vysoké úrovni, ale novoty dnešních zákonodárců vlastně trochu školství zabíjejí. Například inkluze. Ta mě utvrdila v tom, abych šla vlastní cestou,“ míní Vávrová.
Když chlapcům skončí vyučování, jdou na oběd, který je společný se školkou. Z oběda se vracejí zpět do třídy. „V této místnosti máme družinu, kluci si tu mohou relaxovat nebo si hrát,“ podotýká učitelka.
Za největší nevýhodu považuje tělocvik. „Ve dvou si fotbal zahrajete těžko, proto se tělocviku účastním já a občas i předškolní děti ze školky,“ říká.
S financováním školy pomáhá obec. „První rok mohou soukromé školy počítat s šedesátiprocentním rozpočtem od státu vypočítaným z normativu na jednoho žáka. V případě zřízení školy státní by byl rozpočet stoprocentní ihned. Přijde mi to docela diskriminační,“ přiznává ředitelka.
V prvním roce čeká školu návštěva České školní inspekce: „Musí zhlédnout všechny dokumenty. Musí zjistit, že opravdu fungujeme a na základě inspekční zprávy můžeme žádat o stoprocentní rozpočet pro další školní rok.“
Snaha starosty i učitelky se nakonec vyplatila. Obec zajistila úpravy budovy, aby vše vyhovovalo předpisům, a nechala udělat rekolaudaci části na mateřskou a základní školu.
„V současné době je vydané platné povolení na obsazenost školy celkem 18 žáků, a to je pro potřeby obce dostatečné. O dalším rozšíření neuvažujeme, spíše chceme naplnit tuto kapacitu. Úlibická radnice pronajala škole prostory bezúplatně a podporujeme i mateřskou školu a základní školu v podobě příspěvku na energie ve výši sto tisíc korun ročně,“ dodává starosta Kovář.
