Tím, kdo tady 6. července 1908 marně čekal na svou milou, byl i spisovatel Jaroslav Hašek. Historikové o tom mají písemný důkaz, a to psaníčko, které po místním klukovi poslal Jarmile Mayerové, své budoucí první ženě. Tu její otec, pražský štukatér Josef Mayer, ukrýval každé léto před mladým redaktorem a bohémem u příbuzných v Libáni.
"Miláčku, právě jsem přibyl do Libáně. Buď tak laskava a řekni doručiteli tohoto lístku, kam mám přijít políbit Ti ruku. Tvůj Miťuška," píše Jaroslav Hašek vzkaz z hospody, kde prý při čekání pil jedno pivo za druhým.
Dopis z Prahy, kterým oznamoval svůj příjezd do Libáně, však poslal pozdě a Jarmila Mayerová o jeho příjezdu nevěděla. Slavnou historku z hostince vyprávěl v pořadu Potomci slavných o Jaroslavu Haškovi literární historik Radko Pytlík.
Spisovatel svou libáňskou lásku propil, na stěně visí 3D Petrovští
O dva roky později Jaroslav Hašek podnikatele Josefa Mayera udolal a ten mu dceru dal. Haškovi měli syna, ale spisovatel žil před první světovou válkou hodně bouřlivý život. "Tradovalo se o něm, že utíkal bez placení," říká provozovatel hostince U Koruny Jan Řezníček.
V dokumentu Potomci slavných dokonce zaznělo, že Hašek při bohémské cestě po pražských hospodách ponechal v jednom podniku několikaměsíčního syna a až po třech dnech jej začal shánět. Hostinský jej samozřejmě dávno předal matce.
V roce 1915 odešel Jaroslav Hašek do světové války, padl do zajetí rudoarmejců a dal se k nim. Z Ruska si pak v roce 1920 přivezl druhou ženu Šuru.
Historik Radko Pytlík v dokumentu seděl v hostinci U Koruny v salonku, který má stejně jako lokál stěny poseté starými obrazy, kresbami a fotografiemi staré Libáně. Jedním z velmi zajímavých exponátů je starý trojrozměrný obraz postav loupežníků z filmu Jiřího Trnky Zvířátka a Petrovští, který přivezli hostinskému štamgasti z Plzně.
V salonku jsou i fotky loutek, neboť provozovatel hostince U Koruny Jan Řezníček starší je významnou loutkářskou osobností ve městě, loutkové divadlo dosud hraje a také letos pořádá už 12. ročník přehlídky. Loutkové divadlo ho nepřestalo bavit od pěti let.
Salonek hostince dříve sloužil jako zázemí loutkářům
A libáňské loutkové divadlo začínalo v roce 1919 právě v hostinci U Koruny. Založil ho tehdy hodinářský mistr pan Martínek, podle kterého se divadlo jmenuje.
Ve zdi mezi salonkem a lokálem bylo okno s oponou, v salonku byli herci a vodiči loutek.
"V okně byl směrem do velkého lokálu portál divadla, zvaného Alšova, které mělo různé scény od slavných malířů, třeba peklo od Josefa Váchala. Scény byly od Oty Bubeníčka nebo Adolfa Kašpara a měly až osmdesát loutek," vzpomíná principál a dodává, že v roce 1923 muselo divadlo ustoupit záměru hostinského vybudovat místnost pro schůze.
Kamenné sklepy pocházejí z roku 1750. Hostinec tam mohl stát i dříve, ale dřevěný. Patřil mezi zájezdní, jeho součástí bývala už zbouraná konírna. V prvním patře pak bývalo šest, dnes už zdevastovaných, pokojíků pro formany, kteří tu na cestě se zbožím mohli přespat. V minulém století vlastnili lokál Říbalovi, poté Mackovi.
V 50. letech ho znárodnil stát. Do roku 1975 v něm družstvo Jednota nechalo obsluhovat bývalé majitele a pak se v něm střídali různí hostinští. Roku 1990 tam nastoupil Jam Řezníček starší, kterého nyní vystřídal jeho syn.
Hostincem prošli Vrchlický i Voskovec s Werichem
Jaroslav Hašek není sám, o jehož "pobytu" v hostinci svědčí historické záznamy. V Památníku národního písemnictví se v záznamech Jaroslava Vrchlického dochovalo, že v hospodě seděl, když jel jako jeden z osmi cestujících v poštovním voze.
V hostinci U koruny čekal, až kočí vymění unavené koně za čerstvější. "Když prý se díval z okna hospody, prohlásil: Libáň je poklidné městečko, za tu dobu, co jsem v libáňské hospodě seděl, tak kolem přešel jen pasák s husami a děda s fajfkou," směje se principál Jan Řezníček.
U Koruny se zastavili i Jiří Voskovec s Janem Werichem, když jeli vystupovat do Jabkenic na Mladoboleslavsku. "Dávali si prý špekáčky, přečetli si tady noviny a dali si každý pivko. Pak pokračovali do Jabkenic," vypráví loutkář.
V 50. letech povečeřel v hostinci i Vlasta Burian. "Bylo to v době, kdy ho komunisti odstavili a kdy chudák jezdil po vesnických estrádách. Ale návštěvy měl obrovské, protože národ ho pořád miloval," říká Řezníček. Hostinec U Koruny měl dlouhou dobu vlastní specialitu, takzvanou štelu.
Ta dostala název po místním provozovateli autodopravy, autoopravny, sběrny papíru, hadrů, železa, kostí a různých kožek. "Ten chodil do hostince U Koruny a rád si dával rozkrojeného buřta, do něhož byl nasypaný pepř. Potřené to bylo hořčicí a na tom cibule na plátky. Když zemřel, tak si tady štamgasti léta letoucí objednávali štelu. Byla to taková chuťovka," vzpomíná principál, vyučený kuchař. Dělal například v nádražní hospodě ve Staré Pace.
Věčný Mikuláš vynechal jen jednou. Když se ženil
U Koruny se ale dobře vařilo i v minulosti. V malé publikaci vydané u příležitosti výstavy živnostensko obchodní v roce 1931 v Libáni je dobová reklama. Na ní stojí, že podnik nabízí plzeňský prazdroj dvanáctku a dětenickou desítku, polévky, obědy, snídaně, večeře. "Vedle byla už kdysi stáčírna svijanského piva, tam byl dlouhý stůl. Před válkou to všechno zbourali," vzpomíná Řezníček, který proslul i tím, že už desítky let dělá před Vánocemi Mikuláše. Od mladých let.
"Někdy od osmé třídy. Dokonce i z vojny, kdy jsem sloužil v Jičíně, mě pustili vždy na Mikuláše domů. Vynechal jsem, jen když jsem měl svatbu, protože tu jsme měli se ženou 6. prosince. Tehdy jediný rok dělal v mém kostýmu Mikuláše kamarád," vzpomíná. V některých letech stihl obejít s čertem a andělem i třicet, čtyřicet rodin.
Čert s Mikulášem platí na děti dodnes. "Bály se kdysi, bojí se i dneska. Jednou byla sranda, když jsme byli v rodině, kde byla malá holčička a neuměla pořádně vyslovit hlásku r. Když jsme odcházeli, tak na nás volala: Mikuláši s čeltem, ještě nechoďte. Ještě tam máte dva felnety," směje se muž, který Mikuláše dělal i vloni.
Jak mně bylo v Libáni, píše pozdější autor Švejka
Potrpí si i na Vánoce. V hospodě vždy vystaví betlém Mikoláše Alše, k němuž vyrobil schůdky pro figurky. Postaví stromeček a se synem celou hospodu vánočně vyzdobí. "Časem už byly figurky tak začouzené, že jsem si zjistil výrobce, kde mají tyhle betlémy na skladě. A tak loni před Vánocemi pomáhaly dámy stříhat figurky a měl jsem ho zase jako nový," vypráví.
Rázovitá výzdoba a přívětivá atmosféra staré hospody láká i dnes známé kumštýře. Občas si v hostinci U Koruny dá pivo producent Čestmír Kopecký, který má nedaleko chatu a jehož seriál Bigbít se Janu Řezníčkovi líbí.
Několikrát do roka si tam dá pivo i herec Pavel Liška, jehož rodina má rovněž poblíž chalupu. "Ten se rád nabaští. Dá si oběd a pak třeba ještě tlačenku," usmívá se Řezníček.
Není divu, že se jim v Libáni líbí. Sám Jaroslav Hašek v dopise své první ženě v roce 1909 vzpomínal na Libáň rád. "Jak mně bylo, můj miláčku Jarmilo, když jsme spolu chodívali v Libáni. Tak Ti krásně - zlatíčko, že pořád vidím, jak jsme se objímali," píše něžně bohém, který za několik let propadne alkoholu, bude mít incidenty s policisty a zajímat se o něho budou i psychiatři. Ale díky svým zážitkům napíše nesmrtelnou knihu. O Josefu Švejkovi.
