U kruhového objezdu uvnitř Nového Města nad Metují bylo ve výroční den okupace živo. Místní lidi sem lákal zmenšený model tanku, s nímž se ve městě objevili polští vojáci 21. srpna 1968. Aktivista Petr Hromádko s přáteli slepili věž tanku v dílně a na zahradě ho pak poskládali.
Natřeli ho bílými „invazními pruhy“, kterými se vstupující vojska Varšavské smlouvy odlišila od shodné československé výzbroje. Nakonec přidali i palivové nádrže. Všechno drží pohromadě pomocí vnitřního lešení a zevnitř se linou archivní zvukové nahrávky z přelomových srpnových dnů.
„Když tátovi bylo šest let, tak jeho rodiče i celé Československo plakalo. Plakali dlouhých 22 let... V roce 1990 konečně odjeli... Po 28 letech někteří vrcholní politici opět vzhlíží k Rusku. Nemáme se čeho bát? Koukněte na Ukrajinu... bez Krymu, válka!“ vysvětlila na sociální síti Zuzana Hromádková pohnutky svého otce. Tedy, že projekt vznikl, aby se nezapomínalo na minulost. On sám s redaktorkou MF DNES mluvit nechtěl.
„Měl jsem jít do školky, ale všude hučela letadla“
Místním se při pohledu na tank a dobové fotografie vynořují zasuté, ale dost živé vzpomínky.
„Tehdy jsem viděl v Krčíně, kde jsme bydleli, jen auta Poláků. Mně bylo pět let, měl jsem jít do školky, ale všude hučela letadla. Do školky jsem ten den nešel, máti brečela. Táta pak složil funkci u komunistů, a oni ho vyhodili z pozice mistra ve Stavostroji, vlastně ho „vyhodili výš“. Poslali ho do konstrukce přípravků, potřebovali někoho zkušenějšího a on měl průmyslovku. Hodně chlapů tehdy v roce 1968 složilo stranickou knížku a pak zase tam šli zpátky, aby mohli zůstat na svých místech. To byli takoví ti „pomýlení“, kam vítr, tam plášť. Já beru vstup vojsk dodnes jako špatnou věc, protože se tu pak nadlouho usadili Rusáci,“ míní obyvatel Krčína, který přišel asi s dvanáctiletým synem.
Představit se ale nechce, mnoho vzpomínek prý na tu dobu nemá.
Seniorka zase vypráví, jak ji zastihl příjezd vojsk nedaleko od Prahy. S měsíčním synem v kočárku se bála kamkoli vyjít, aby ji vojáci nesmetli. „Tyhle události si ani nejde nepamatovat. Bylo to hrozné, se ségrou jsme brečely, že jsme okupovaní,“ řekla žena.
Další pamětník sledoval příjezd Poláků do Nového Města z oken v práci. „Bylo mi osmnáct let a pracoval jsem na Komenského ulici. Tam přijely tanky od Náchoda kolem 10. hodiny a zůstaly stát asi dvě hodiny, lidé tam s polskými vojáky diskutovali. Pak se u pomníku tanky otáčely a jely zpátky na Náchod,“ poznamenal penzista.
Co se dělo 21. srpna 1968 na NáchodskuPolské jednotky překročily kolem půlnoci hranici ve Starostíně, Otovicích a Náchodě-Bělovsi, v noci na 21. srpna tomu předcházelo tu hrubší, tu uměřenější odzbrojování sedmi pohraničních oddělení VB. Část kolony tanků se oddělila směrem do Nového Města nad Metují, kam dojela ráno. V novoměstských kasárnách se ale kvůli cvičení na Svitavsku nacházela jen asi čtvrtina stálé posádky. Týž den tak byly polské jednotky staženy. Vojska postupovala k Jaroměři, jejich cílem bylo využítí josefovské vojenské nemocnice. Barikády se objevily v Meziměstí či Náchodě, vstup vojsk odsoudil okresní výbor KSČ. Tank havaroval u Meziměstí, další skončil ve výloze drogerie u mostu v Hronově. (Jana Hofmanová: 21. srpen 1968 v náchodském okrese. Sborník Stopami dějin Náchodska 1, Náchod 1995) |
První snímky pořídil našikmo
Příjezd tanků tehdy zdokumentoval František Prouza (1925 - 1989), zaměstnaný jako reprodukční fotograf Severografie, která sídlila v dolní části Komenského ulice.
„První snímky táta pořídil našikmo, protože nejdřív jen vystrčil foťák z okének tiskárny. Nevěděl, jestli vojáci nebudou střílet. Když se kolona zastavila a po ulici chodili lidé, udělal další fotky, které už byly rovné,“ řekl syn zesnulého fotografa Martin Prouza.
Odpoledne pak z vlastní zahrady fotil silnici na Horském předměstí, kudy jely tanky dál. Tehdy kdosi odstranil směrové tabule u Sepského mostu, a tak kolona zamířila omylem do Orlických hor, ne na Dobrušku. Až do roku 2002 byly ještě v starém asfaltu na silnici u Ohnišova vidět zuby po tankových pásech.
Poslední fotka tanků z ulice Českých bratří na okraji města už ale byla máznutá. „Táta totiž odtamtud z té stráňky nakonec utíkal, protože tank se tam zastavil a začal otáčet hlaveň. Díky tomu, že dostali rozkaz jet dál, tak pokračovali, jinak nevím, jak bychom všichni dopadli. Na té zahradě jsem byl, díval jsem se na to jako šestiletý, to pak i formovalo můj vztah k normalizaci,“ poznamenal.
Jeho tatínek nikdy mnoho fotek nenazvětšoval, hlavně si nechával negativy v archivu. Tím také odbýval synovy otázky, kam se poděly snímky tanků. „Tím to upadlo v zapomenutí. Když jsem stěhoval sedm let po jeho smrti v roce 1996 jeho ateliér, pod deskou stolu za šupletem jsme našel přilepenou krabičku, kde byl vyvolaný negativ,“ přiblížil Martin Prouza.
