I kdyby se nyní smiřoval s hořkým koncem sezony a tedy porážkou svého Mountfieldu již v předkole play-off, měl by Radek Smoleňák plnou hlavu hokeje.
Místo toho si už v polovině března z Hradce odvezl po střechu naložené auto, rozloučil se na zimním stadionu a vyrazil směr Kladno, kde žije. A hlavně, na hokej nemá ani pomyšlení.
Sezonu, na niž mohl třeba díky finále Ligy mistrů vzpomínat ještě s vnoučaty, hradeckému útočníkovi ukradl koronavirus.
„Jakýkoli sport je nyní naprosto bezpředmětný. Je to situace, se kterou se musíme jako národ všichni společně poprat a snad to zvládneme, pokud možno, bez úhony. Jasně, mám za sebou sezonu, která mi opravdu dala zabrat, musím vyléčit nějaké ty normální hokejové bolístky, ale to je teď úplně vedlejší. Prvořadá je rodina, až pak začnu řešit takové prkotiny, jako je nyní hokej,“ říká nejproduktivnější hráč Mountfieldu.
Jeden z mála extraligových hráčů, kteří nevynechali ani jeden z 52 zápasů základní části soutěže, netají obavy.
„Ale nikoli o sebe jako spíš o rodinu a všechny blízké. Musíme se zaměřit na to, aby koronavirus dostalo pokud možno co nejméně lidí,“ zdůrazňuje otec devítiměsíčního Samuela.
Roušky dlouho nebyly, sehnal je až na benzince
Také třiatřicetiletý útočník v předchozích dnech marně sháněl patrně nejméně dostupný sortiment - roušky. „Dlouho jsem nebyl schopný se k ničemu dostat. Až se na mě usmálo štěstí na benzince. Paní, ke které jezdím už roky tankovat, mi dala tři, takže mám aspoň pro rodinu. Ta je mnohem důležitější než já,“ přemýšlí Smoleňák.
Také on se jen těžko smiřoval s tím, když na druhý zápas předkola play-off proti Karlovým Varům zůstala aréna zamčená pro diváky. Od té doby se však opatření proti riziku nákazy znásobila.
„Jen za jeden týden se odehrálo tolik věcí jako jindy za celý rok. Před několika dny si nikdo z nás nedovedl představit, že to dojde tak daleko. Teď si však myslím, že karanténa měla začít ještě dřív,“ konstatuje.
Věnuje se synkovi, ale i rodinné firmě na zařizování pokojíčků
Přemýšlet o podivném konci sezony teď ale Smoleňák určitě nebude moc dlouho. Rozptýlí jej nejen Samuel, ale i rodinné podnikání.
Spolu s manželkou Hanou rozjeli byznys, který má k hokeji na míle daleko: internetový obchod Maybe Baby s nepřeberným množstvím nábytku, dekorací i hraček.
„Vlastně děláme dětské pokojíčky přímo na míru. Věnujeme se tomu teprve druhý rok, ale má paní se velmi rychle zorientovala, hodně ji to baví a pro mě je to určitý ventil od hokejových stresů. Má žena je kapitán firmy, já jen pomáhám, když můžu,“ popisuje útočník.
Pro něj je e-shop zatím spíš jen koníčkem. „Najít si pozici na trhu není jednoduché. My na tom naštěstí nejsme finančně závislí, takže se nám lépe dýchá. Určitě nejsme v pozici, že bychom od rána do večera jeli na kvantitu a snažili se vydělat každou korunu. Přestože je to spíš příjemné odreagování, do budoucna je to otevřená cesta,“ říká Smoleňák.
Má další plány na podstatné rozšíření rodinné firmy. Počkat však zřejmě budou muset až na dobu po hokejové kariéře.
„Naším velkým snem je dětská školka. Když jsme byli v cizině, začali jsme to dávat dohromady, ale protože bych musel být na jednom místě, zatím je to jen písnička budoucnosti. Ale děti milujeme a cokoli kolem nich je moc fajn,“ neskrývá nadšení hradecký střelec.
Pád mateřského Kladna ho mrzí. Jednou se třeba vrátí
Na definitivní usazení však zatím útočník nemyslí. Sám doufá, že má před sebou ještě pár sezon v dresu Mountfieldu. Nemůže si vynachválit místní fanoušky a zapáleně tvrdí, že má v klubu rozdělanou práci, kterou letos kvůli koronaviru se spoluhráči nemohli dokončit.
Stejně smutně jako nákazu mohl Smoleňák jen pozorovat pád svého mateřského Kladna do Chance ligy.
„Hodně mě to se... V Kladně jsem vyrostl, na zimáku znám všechny lidi, jsem s nimi v kontaktu a Kladno mi podalo pomocnou ruku, když mi umožnilo trénovat na svém stadionu,“ upozorňuje Smoleňák, podle kterého rozhodla kladenská série 11 porážek trvající od 19. ledna až do 23. února.
„Nedokážu pochopit, jak se to mohlo stát. Mrzí mě to, protože vedení, trenéři i kluci do toho dali spoustu úsilí. Kdyby byli od začátku do konce špatní, tolik by mě to nebolelo. Za Hradec jsem proti Kladnu letos odehrál čtyři zápasy, všechny byly hodně těžké a rozhodně jsme je nepřehrávali,“ zdůrazňuje.
S návratem do Kladna zatím nepospíchá, přestože tu myšlenku v hlavě nosí od sezony 2004/2005, kdy Kladno vyměnil za kanadskou juniorskou ligu a angažmá v týmu Kingston Frontenacs:
„Někde vzadu v hlavě ten návrat mám. Bylo by hezké přiložit ruku k dílu a na oplátku, že mě vychovali, jim pomoct zpět. Kladno si extraligu zaslouží,“ říká.
Stále působí jako prostředník mezi vedením klubu a hráčskou kabinou, ale to je momentálně vedlejší: „Teď však hokej vůbec neřešíme. Nejdůležitější je nyní postarat se o naše blízké. Až potom můžeme myslet zase na hokej a další sezonu.“
