V dílně tráví každý den včetně víkendů několik hodin a díky jejich úsilí „rachotiny“ vypadají, jako kdyby právě sjely z výrobní linky. Na podzim spolek otevřel novou expozici youngtimetrů v železničním depu.
V nevelké dílně v Dolním Starém Městě to vypadá jako ve skutečné autoopravně. Škodováci tu mají pískovnu, klempírnu, kancelář i šatnu s kuchyňkou, sprchovým koutem i pračkou. V horním patře je pečlivě uspořádaný sklad s náhradními díly. V dalším traktu bývalé mlékárny je načančaná expozice nejstarších škodovek včetně modelů, jako jsou Rapid nebo Popular. Na ochozu se nacházejí desítky zrenovovaných československých motocyklů.
Jindřich Říha, bývalý manažer, dnes penzista, chodí do dílny obvykle ráno a odchází večer. Na otázku, kolik dní v roce zde tráví, odpovídá jednoznačně: „Tři sta šedesát pět.“ Pro něj a pětici jeho kamarádů – kolegů je opravování starých aut nefalšovanou vášní, které obětují téměř vše.
Jako originál. Autentické jsou i šroubky
Reincars má ve sbírce 45 historických vozidel, za osm let se jim povedlo zrestaurovat třicítku modelů, které jsou dnes vystavené ve dvou expozicích. Další čekají na opravu.
„Každý rok začínáme dělat jedno auto, kompletní renovace trvá zhruba tři roky,“ poznamenává Říha. Auta kupují přes inzeráty a za vlastní peníze.
„Nemáme žádné sponzory. Nikomu nic nedlužíme, od nikoho nic nepotřebujeme a děláme si, co nás baví,“ dodává.
Vozidla vybírají pečlivě, podle Říhy se vyhýbají automobilům v hodně špatném technickém stavu. Rekonstrukce takových strojů je totiž příliš drahá.
Zásadou spolku je opravit veterány autenticky. Přestože používají soudobé technologie a opravárenské postupy, dávají si pozor, aby na vozidle nebyly žádné moderní prvky. Aby se co nejvíc blížilo originálu. Jejich práce jde i do těch nejmenších detailů.
„Pokud tam byly použité osmičky šrouby se čtrnáctkou hlavou, tak tam jsou,“ potvrzuje Jindřich Říha.
O každém vozidle vedou podrobnou evidenci s údaji o motoru, karoserii, uvedením do provozu i předchozích majitelích. Každý veterán má technický průkaz i vlastní státní poznávací značku. Se všemi se tedy dá jezdit.
„Téměř každé z nich se alespoň jednou za rok podívá ven,“ upozorňuje Říha.
Jindřich Říha se v dílně téměř každý den potkává se svým synem Danielem, který se živí jako servisní technik. Práce na starých škodovkách je pro něj relaxem.
„Od novodobých aut si sem chodím odpočinout, protože tohle je ve srovnání s dnešními automobily vybavenými elektronikou o opravdové poctivé mechanické práci,“ vysvětluje.
Na dvoudvéřové tisícovce, kterou má právě rozdělanou, pracuje už více než dva roky. „Nesmíte u toho spěchat, protože na práci se to projeví. Nejhorší je překlenout ty nejtěžší operace, kdy se auto jenom rozdělává a třídí se zrezivělé součástky. Pak, když už se strojí do olakovaného, je to hezká práce,“ dodává Daniel Říha.
Stejně jako ostatní starobylé škodovky nejen opravuje, ale také na nich o víkendech objíždí srazy a další akce.
Celodenní dobrovolná šichta
Denní program Zdeňka Hradeckého vypadá stejně jako itinerář pracujícího člověka. Každý den po obědě přijde do dílny, z odpolední „směny“ odchází navečer. Sedm dní v týdnu, v létě, v zimě. Jen s tím rozdílem, že už je v penzi.
„Manželka mi říká, že bych se sem měl odstěhovat. Musela se s tím smířit,“ odpovídá na otázku, jak jeho koníček snáší rodina. O auta se zajímá odmala. Vyučil se seřizovačem textilních strojů, hned po škole ale nastoupil do automobilky, kde vydržel 20 let.
Spolek Reincars dosud opravená auta vystavoval v prostorách bývalé mlékárny, modelů škodovek už ale má tolik, že se jim sem nevejdou. V září proto otevřeli druhou část muzea v železničním depu, kde vystavují mladší vozidla, takzvané youngtimery. V mlékárně jsou vozy vyrobené mezi lety 1935 až 1969 včetně starých motocyklů. V depu se nacházejí škodovky zkonstruované po roce 1969.
„Modelů a podmodelů je strašně mnoho, z těch základních předválečných a těsně poválečných škodovek nám chybí pouze Favorit a Superb,“ podotýká Jindřich Říha.
Nejstarším kouskem ve sbírce je Škoda Rapid z roku 1935, mezi největší krasavce patří nablýskaný Popular z roku 1938 nebo bílý Tudor, který se začal vyrábět na konci 40. let. V kolekci mají několik modelů legendárních embéček. Všechny vystavené modely si může po předchozí dohodě prohlédnout i veřejnost.
