Osmnáctiletá Karolína Trnková z Liberce právě na monoski, ve které má nohy pevně upnuty vedle sebe, přijíždí k dolní stanici šestisedačkové lanovky ve špindlerovském Svatém Petru. Odpichuje se stabilizátory, speciálně upravenými francouzskými holemi zakončenými krátkými lyžemi. Doprovází ji matka a instruktor.
Přestože je odkázaná na invalidní vozík, ve Špindlerově Mlýně lyžuje odmala. Na speciální lyži, na níž je konstrukce se skořepinou pro sezení, seděla poprvé ve třech letech. Tehdy na doporučení fyzioterapeutky z Janských Lázní poprvé navštívila kurz Centra handicapovaných lyžařů.
„Velmi mě to baví, ale začátky někdy byly těžké. Když některé části těla nefungují, je obtížné pohyb správně provést. Je to hodně v hlavě,“ vypráví na dojezdu svatopetrské sjezdovky a popíjí čaj. K lyžování přivedla celou rodinu.
„Nebyli jsme lyžařskou rodinou, začali jsme až s Kájou. Hledala jsem pro dceru dostupnou sportovní činnost, aby jen neseděla na vozíku. Šli jsme na první kurz a hodně se nám to líbilo. Od té doby lyžujeme,“ říká matka Veronika Trnková. Pravidelně se vydávají na sjezdovky v Čechách a několikrát byly i v Rakousku.
Podle předsedy Centra handicapovaných lyžařů Marka Duška se drtivá většina postižených za týdenní kurz naučí na monoski obstojně lyžovat. „Pokud mají funkční břišní svaly, je pravděpodobnost, že se naučí, velmi vysoká. Někdo to zvládne i za víkend. Výhodou samozřejmě je, pokud už před úrazem lyžoval a má k tomu pozitivní vztah.“
Hledáme si vlastní cestu
S výukou handicapovaných lyžařů začala jeho matka Kateřina Dušková v Janských Lázních v devadesátých letech. Marek na vyšší odborné škole studoval speciální pedagogiku a tělesnou výchovu, takže k tomu měl blízko.
Centrum handicapovaných lyžařůPrvní kurzy začala Kateřina Dušková pořádat v roce 1996 v Janských Lázních. O pět let později vzniklo centrum. Věnuje se výuce úplných začátečníků i přípravě českých reprezentantů na vrcholné lyžařské akce, jako jsou mistrovství světa a paralympijské hry. Mezi kurzisty patří zejména mladí lidé a děti po těžkých úrazech páteře, s vrozenými vadami a lidé po onemocnění pohybového aparátu. Centrum od roku 2007 pořádá jediné domácí i mezinárodní závody u nás. Jeho činnost podporuje kraj i soukromé firmy a nadace. |
„Přišel jsem s modelem výukových kurzů, které jsme rozvíjeli. I když v devadesátých letech sportování handicapovaných zažívalo boom a dostávaly se k nám ze zahraničí kompenzační pomůcky, informací nebylo příliš. Učili jsme se to za pochodu. Když jsme se začali účastnit světových a evropských pohárů, spoustu věcí jsme okoukali, ale dodnes si hledáme cestu sami,“ říká.
Centrum handicapovaných lyžařů založil v roce 2001.
„Kurzy se rozrůstaly, za sezonu jimi ze začátku prošlo na deset handicapovaných. Navázali jsme spolupráci s Fakultou tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Snažíme se handicapovaným nabídnout volnočasovou aktivitu, a pokud to přeroste třeba ve výkonnostní sport, je to jen dobře,“ uvádí Dušek.
V prvních letech pořádali pouze víkendové kurzy, se zvyšujícím se zájmem začali nabízet také týdenní. Dnes mají kalendář plný celou sezonu, která začíná v polovině prosince a končí v půlce dubna.
Kurzy v malých skupinách absolvuje každou zimu stovka handicapovaných z celé republiky, od tříletých až po seniory. Pod hlavičkou centra působí pětadvacet instruktorů.
Důvěra k instruktorovi
Podle instruktora Tomáše Kothery platí při lyžování handicapovaných podobná pravidla jako u zdravých. „Základem je naučit se na monoski rovně sedět. Na rovině se učí posunovat dopředu, otáčet se a na mírném svahu zatáčet. Celý pohyb je víceméně v pánvi,“ popisuje.
Za velmi důležitou považuje instruktor vzájemnou důvěru. „Největší nepříjemnost je, že lyžař je totálně odkázaný na vás a musí ve vás mít velkou důvěru, protože se z kopce kolikrát řítíte stejnou rychlostí jako standardní lyžaři. Musíte být hodně obezřetní a sledovat, co se na svahu děje. Konstrukce se skořepinou váží pětadvacet kilogramů. Pokud byste do někoho narazil, je to průšvih.“
Handicapovaní lyžaři i díky janskolázeňskému centru nejsou na krkonošských svazích už výjimkou jako v devadesátých letech. Přestože se stále najdou lidé, kteří na ně koukají se zdviženým obočím, vnímání lyžařské veřejnosti se podle Marka Duška hodně proměnilo.
„Tehdy to bylo trochu tabu. Museli jsme lidi naučit pozitivně vnímat, že sice mají handicap a mají kompenzační pomůcky, ale stále to jsou lyžaři a jsou součástí běžné lyžařské populace.“
Ne všude jsou vlekaři vstřícní
Centrum sídlí v Janských Lázních, hlavní tréninkovou základnou je však špindlerovský Svatý Petr. Největší krkonošské středisko postiženým lyžařům dlouhodobě vychází vstříc.
„Umožňujeme jim parkovat přímo u sjezdovky, máme pro ně přednostní boční vstup na lanovou dráhu a vyrobili jsme sedáky, díky kterým mohou v monoski nastupovat na sedačku lanovky,“ říká ředitel skiareálu René Hroneš.
Handicapovaní reprezentanti trénují na svatopetrské sjezdovce Stoh s parametry závodního svahu. Centru vyhovují zdejší široké sjezdovky i zázemí.
„Vlekaři jsou na nás zvyklí, zpomalí lanovku tak, jak je potřeba,“ pochvaluje si Marek Dušek.
Zdaleka ne ve všech krkonošských areálech jsou přitom handicapovaní vítáni. To potvrzuje i Veronika Trnková. „Mají obavy, abychom jim nezničili sedačky, ne všude se dá parkovat u sjezdovky a nebo vás tam prostě nechtějí. V cizině s tím nikdo nemá problém, v Čechách na to narážíme docela často.“
První záznamy o lyžování na monoski pocházejí už ze šedesátých let. První lyžařské školy a kempy vznikly v severských a alpských zemích. Lyžování na monoski bylo do programu zimních paralympijských her poprvé zařazeno v roce 1988 v Innsbrucku. Ve stejném roce se ve Špindlerově Mlýně konal premiérový republikový šampionát tělesně postižených.
Mezi prvními, kdo si zkraje devadesátých let v České republice vyzkoušeli monoski, byli herec Jan Potměšil nebo čtyřnásobný paralympijský vítěz v paraplavání Martin Kovář. Od roku 1992 se lyžování vozíčkářů rozvíjí na Univerzitě Palackého v Olomouci a od roku 1994 i na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze.
