Když Jan Mrázek, provozovatel bufetu U Vlka uprostřed městských lesů v Hradci Králové viděl košíky plné hub, které lidi z lesů v posledních dnech nosili, rozhodl se, že pro houbaře, kteří se cestou z lesa v jeho občerstvení stavují, uspořádá houbařské klání, ve kterém si budou moct své úlovky porovnat.
„S kamarádem jsme se podívali na internet, jestli se nějaké takové soutěže v republice konají, a zjistili jsme, že ne. Proto jsme se rozhodli, že z našeho klání uděláme rovnou mistrovství republiky,“ říká Mrázek.
Každý houbař, který se chtěl zúčastnit, musel do 9.30 dorazit na prezenci do stanu pořadatelů. Tam si zapsali jeho přezdívku, čas startu a především mu zvážili košík.
Na startu se sešla pestrá paleta soutěžících, od seniorů, přes mladé houbaře až po rodiny s dětmi. „Přišel jsem, abych se krásně prošel po lese. Beru to jako výbornou akci. Jsem ze Sloupna a navrhnu lidem tam, aby také něco podobného uspořádali, protože se mi ten nápad moc líbí,“ říká Jiří Vantura, který je mezi prvními soutěžícími.
Největší houbou byl hřib s dvaceticentimetrovým kloboukem
Vzhledem k tomu, že v posledních dnech člověk houby v lese nehledá, ale opravdu jen sbírá, jsem si doma vzala ten největší košík. Houbaři se postupně chodí registrovat a hned mizí do okolních lesů, dá se jít všemi směry. Já vyrážím ve skupině s kolegyní Annou a její kamarádkou Marií.
Soupeřit o nalezené houby mezi sebou nemusíme, protože už kousek od startu jdeme všechny do dřepu. Hub je tolik, že už od počátku klademe důraz i na jejich estetickou stránku. Ty, které mají klobouky příliš ožrané od slimáků, necháváme jejich osudu.
Anička, která je znalkyní místních lesů, nás ale žene dál a doporučuje, ať podoubníky a babky necháme tam, kde jsou, že zná místo, kde si košíky naplníme něčím lepším. Ujdeme necelý kilometra dáme se doleva do krásného listnatého lesa. Člověk by se až zastavil a kochal se barevným listím, kterým procházejí slulneční paprsky, kdyby po pár krocích nenarazil na výstavního hřiba. A za ním je další, a další.
Rozprchneme se po lesíku a skáčeme jak kamzíci. „Holky, pojďte sem, to musíte vidět,“ mává Marie obřím hřibem, jehož klobouk má dobrých 20 centimetrů v průměru. To ještě neví, že jí tenhle výstavní kus přinese první místo v soutěži o nejtěžší nalezenou houbu.
Šest a půl kilogramu stačilo na pouhé sedmé místo
A pokračujeme dál. Cestou míjíme doslova desítky hřibů žlutomasých, kterým většina houbařů neřekne jinak, než babky. V horší sezóně bychom byly za každou babku rády, teď je překračujeme, protože kousek od nich si v jehličí hoví další hříbek a nedaleko od něj i párek kozáků.
Všichni soutěžící mají na nasbírání svého úlovku dvě a půl hodiny. Těsně před polednem, kdy závod končí, se lavice před stanem pořadatelů plní podepsanými košíky.
Vzhledem k tomu, že s kolegyněmi táhneme plné košíky a k nim ještě dvě plátěné tašky, děláme si velké naděje na umístění „na bedně“. Dokud nevidíme připravenou výstavku.
Mně mých zhruba šest a půl kila stačí až na sedmé místo. Vítěz nasbíral skoro o devět kilogramů víc, přesně 14,95 kilo hub. Soutěžící na druhém a třetím místě mají 12 a 11 kilogramů. Ovšem zklamaný není nikdo, každý spíš přemýšlí, co s takovým úlovkem udělá.
„Já jsem chtěl sbírat hlavně ty malé na naložení do octa. Bohužel jsem ale nacházel spíš ty větší. Šel jsem na místa, kde to trochu znám a kam chodím pravidelně,“ říká vítěz Vladimír Suchan, který velkou část úlovku plánuje rozdat. „Manželka mi říkala, ať kromě těch malých už nic domů nenosím.“
Hned po rozdání cen vítězům jednotlivých kategorií už pořadatelé přemýšlejí nad dalším ročníkem. „Letos je hub opravdu extrémně hodně. Další ročníky by mohly být zajímavější, kdyby jich rostlo méně. Ty by ukázaly, kdo umí houby opravdu hledat, ne jen sbírat,“ uzavírá Mrázek.
