„Fascinuje mě už jen to, že dávám zpátky život něčemu, co ho ztratilo. Ve vysloužilých věcech, které nikdo nechce, vidím potenciál. Přetvořím je a použiji jinak. Každý kousek materiálu měl svoji duši,“ říká Petr Vaněk. První práce z oceli vytvořil už před osmi lety, intenzivně se tomu začal věnovat v roce 2013.
Jeho nevelká dílna v přízemí rodinného domu připomíná spíše sběrnu druhotných surovin. V krabicích se povalují opotřebované pružiny, matice, šrouby různých velikostí, ojnice, ložiska a další součástky z ocele.
Zakrývá je stůl, jehož konstrukci tvoří kliková hřídel z liazky. Opodál stojí otáčivá židle. Pro její výrobu Petr Vaněk použil hřídel z legendární Tatry 603, jako sedátko slouží setrvačník. Možná, že v minulosti byly součástí auta, které vozívalo komunistické ministry.
Materiál skupuje od firem, které se specializují na likvidaci autovraků. Nikdy ho není dost. „I když nevím, co zrovna budu dělat, snažím se materiál neustále shánět a doplňovat, protože když přijde nápad, je toho potřeba hrozně moc,“ říká vystudovaný umělecký odlévač kovů.
Vetřelce vytvořil za deset dní
Na více než metr vysokou plastiku Vetřelec, inspirovanou slavným americkým sci-fi filmem, spotřeboval odhadem 120 kilogramů kovu. Impozantní sochu vytvořil za deset dnů. Použil pestrou škálu součástek, tělo a vlasy tvoří řetězy z motorů, zuby plát pily.
Úplně jiný typ materiálu zvolil při tvorbě sochy koně, svařil ji pouze z podkov. Poslední dokončenou plastikou je replika motorky. Na začátku byla kupa šroubů, z nich Petr Vaněk svařil přední a zadní kolo.
Zatím největší úspěch sklidil Vetřelec. Umělec jej vystavoval v Kutné Hoře a v Mladé Boleslavi. Od loňského roku stojí u Městského paláce Templ v Mladé Boleslavi monumentální dračí trůn. Křeslo s křídly umělec vytvořil z laserových výpalků. V roce 2012 se ve stejném městě zúčastnil uměleckého sympozia Ze šrotu umění.
Z průmyslového odpadu se dá vytvořit prakticky cokoli. „Je to tak tvarově rozmanitý materiál, že nabízí možnost udělat, co si usmyslíte, od plastik až po velice luxusní nábytek. Záleží pouze na přístupu a na tom, jak to člověk cítí,“ upozorňuje umělec. „Je to neuvěřitelně krásný materiál. Ten si vyloženě říká: Použij mě a pracuj se mnou!“
Umění, které bolí
Petr Vaněk se na škole naučil pracovat se dřevem i s kovem. Kromě oboru umělecký odlévač kovů na střední průmyslovce v Turnově absolvoval i lesnickou akademii. Nakonec se rozhodl pracovat jen s kovem.
„Dřevo je také velice zajímavý materiál. Problém je v tom, že když se ubere moc, tak už nejde přidat. U železa to neplatí. Každý díl, když se mi něco nepovede, můžu nahradit jiným,“ vysvětluje. Do budoucna ho láká práce s leteckým odpadem.
Techniku, jak dohromady skládat vyřazené ojnice, hřídele či ozubená kola, se naučil sám. Aniž by věděl, že ve světě už několik let existuje výtvarný styl Mutoid Waste. Jeho základní filozofií je práce s různými druhy průmyslového odpadu.
„Jsem v podstatě samouk. Až posléze jsem přišel na to, že se tento styl v 80. letech zrodil v punkových kulturách ve Velké Británii,“ přiznává.
Petr Vaněk při práci nepoužívá nákresy a podrobné plány, všechno tvoří z hlavy. „Mám týden, kdy mě nic nenapadne, ale potom vidím nějakou součástku a už vím, co by z toho šlo udělat. Hned beru do ruky svářečku a boduju díly k sobě, abych dostal nějaký tvar. V dílně jsem pak od rána do večera, prakticky tam bydlím,“ popisuje.
Zároveň dodává, je to práce, která bolí: „Občas se mi stává, že odcházím se strženými zády a musím si několik dnů dát pauzu, protože se nemůžu ke svářečce ohnout.“ Přestože už má za sebou dílčí úspěchy, nepřestává být k sobě kritický: „Spokojenost sama se sebou určitě nevede k rozvoji. Rozhodně se mám co učit.“
