Pískovcovou posprejovanou plastiku mohl nahradit jiný památník obětem válek, ale ani tento návrh neprošel. Debatovalo se o tom, že by se socha vojáka přesunula do 1. vojenskohistorického muzea v Josefově.
„Dvůr muzea je nevábné místo s garážemi. Socha vojáka není skvost, ale neodstraňoval bych ji. Pomník je věnován padlým sovětským vojákům, ale někteří lidé si ho pořád spojují s rokem 1968,“ uvedl opoziční zastupitel Otto Salač (Jaroměř - Náš domov).
Jedenáct zastupitelů se nakonec postavilo proti odstranění rudoarmějce, čtyři byli pro a šest se zdrželo. „Byl jsem proti, aby rudoarmějec zůstal na původním místě, ale a priori nejsem pro odstranění sochy, jako se to dělo v dobách fašismu a komunismu. Přál jsem si, aby tam vznikl nový památník obětem válek,“ řekl starosta Jaroměře Jiří Klepsa (Volba pro město).
O očištění Jaroměře od posledního pozůstatku normalizace se pokouší Jan Tomsa, kterého soud za posprejování sochy uznal vinným z poškození cizí věci. Rozhodl se proto jít zákonnou cestou. U jaroměřských zastupitelů sice koncem února narazil na neochotu něco změnit, ale nevzdává se.
„Nápis na soše je od loňského srpna pořád, ještě ho neodstranili, což mě těší. Poprvé v roce 2014 ho smazali poměrně rychle, už za týden, tentokrát je to jistý pokrok. Ale příště už nic malovat nebudu. Splnilo to svůj účel a nemělo by smysl to opakovat,“ míní čtyřiapadesátiletý Tomsa, který vystudoval astronomii, pracoval na hvězdárně v Ondřejově a nyní vyučuje fyziku a další předměty na střední a vysoké škole v Praze.
Pro vás je socha sovětského vojáka především postavou okupanta z roku 1968?
Ano. Jednak ji na místo postavili v druhé polovině sedmdesátých let kolem desátého výročí okupace Československa, jednak dobové provedení vypovídá o úmyslu zavděčit se okupační moci, čili vlastně jde o kolaboraci. Z jakého jiného důvodu by se stavěl pomník osvobození, ke kterému v Jaroměři nikdy nedošlo? Vždyť Rudá armáda přijela bez boje do města, které Němci už předtím opustili.
Astronom a učitel Jan Tomsa.
Jak režim postihl vaši rodinu?
Oba mí rodiče byli kazatelé československé církve, matka to dělala až do důchodu i později. Tátu zavřeli přesně, když mě čekala a soud mu dali přesně na den, kdy jsem se narodil. To byly jejich metody. Dostal čtyři roky, odvolal se, trest mu snížili na 2,5 roku, ale naštěstí přišla amnestie, takže si to celé neodseděl a byl ve vězení necelý rok. Svědčí to o brutalitě doby a brutalitě režimu, v kterém jsem musel vyrůstat. Otec se nikdy nedozvěděl, za co seděl, měl snad paragraf podvracení republiky a jediným důkazem bylo katolické kázání, které prokazatelně nemohl nikdy kázat. Už nikdy nemohl vykonávat své povolání a celý život se musel živit prací svých rukou, u lopaty. Potom se už neangažoval a žil si svým životem. Když se změnil režim, dosáhl rehabilitace a stal se na dva roky poslancem Federálního shromáždění za lidovou stranu.
Jak je možné, že socha nezmizela už v devadesátých letech?
Tomu se nepřestanu nikdy divit. V zastupitelstvu byla naprosto pohodová skupina slušných lidí, od kterých jsem očekával, že bude takové věci řešit. Nestalo se, asi měli důležitější záležitosti.
Co se stalo, že jste se sám pustil do akce?
V životě to tak někdy je, že se kotel postupně natlakuje a pak najednou vybuchne, jsem už taková povaha. Možná jsem měl zvolit jiné pořadí svých akcí, možná bylo lepší napsat nejdřív městskému úřadu a teprve pak jednat dál, ale už se stalo. Jednoho dne jsem si řekl, že s tím něco udělám. V srpnových dnech na výročí okupace jsem si vyrobil šablonu a nasprejoval nápis na podstavec sochy.
Jak vzpomínáte na srpen 1968?
Tehdy ráno 21. srpna 1968 jsem jako šestiletý viděl maminku ležet na podlaze haly, jak se svíjela v křečích a vydávala strašlivé zvuky. Byl to hrozný pláč. Když se uklidnila, vysvětlovala mi, že nás obsadili nepřátelé. V dalších dnech po městě jezdily tanky, lidé měli ve tvářích zoufalství a vztek. Na domech, plotech i silnicích byly české a ruské nápisy. Nejčastěji se opakoval právě nápis: Okupanti, jděte domů!
Hlavní místo komunistických oslavSochu sovětského vojáka vytvořil již zemřelý Ladislav Zemánek za spolupráce s Antonínem Wagnerem. Památník osvobození u divadla se stal hlavním místem komunistických oslav a pietních aktů poté, co předešlé místo Na Špici muselo ustoupit přestavbě silnice. Jaroměřští komunisté chodí k soše vojáka klást věnce dosud 9. května, městské pietní akty se odehrávají o den dřív u blízkých bronzových desek s jmény obětí spoluobčanů z druhé války. „Myslím, že je to ode zdi ke zdi. Přijde jiná doba a likvidují se historické pomníčky a památníky. Pro další generace by to mělo zůstat,“ poznamenal radní František Vrabec (KSČM), který hlasoval proti odvezení sochy, ale nebránil by se jinému památníku pro oběti válek. |
Sprejoval jste v noci?
Ano, aby mi v tom snad někdo nezabránil. Myslel jsem, že někdo napíše třeba reakci do místního zpravodaje, ale to se nestalo. Vloni mi státní policisté slíbili, že o tom dají zmínku do zpravodaje, ale nastalo kolem toho ticho.
Je pro vás překvapivý výrok soudu o poničení sochy?
To mě skutečně překvapilo a nevím, jak si to mám vysvětlit. Patrně je to pomsta někoho, komu se stýská po minulém režimu. Každému normálnímu člověku musí být jasné, že kauza není primárně majetková, ale politická. Jestliže to soudce pojal tak, že to postihne přes majetek, shledávám to jako účelové. Žasnu nad tím, že takový člověk může ještě dnes soudit.
A proč jste tedy nepodal odpor proti trestnímu příkazu soudu?
Uvažoval jsem o tom, ale kamarád advokát odhadl, že bych se odsouzení zřejmě stejně nevyhnul. Kdybych byl už v důchodu, šel bych si ty tři měsíce radši odsedět, ale v nynější době to není možné, protože kdo by za mě vyučoval? Vyměřený peněžní trest 30 tisíc korun a soudní výlohy asi dva tisíce jsem zaplatil. Město vyčíslilo náklady za obroušení nápisu a čištění celkem na tři tisíce, k tomu jsem jim vloni napsal, že to zaplatím, ale vyzývám, aby to nebylo použito na odstranění nápisu, ale jako základ fondu na likvidaci sochy jako celku. Na místě před divadlem přece stávala socha legionáře Antonína Halbicha, který pro město i tuto zemi něco vykonal a který by se tam měl vrátit.
Co podniknete dál?
Je úspěch, že se to dostalo aspoň na jednání zastupitelů, i když tuto bitvu jsem prohrál. Další postup nemám přesně rozmyšlený, zatím je to jen několik nápadů. V první řadě se budu snažit dopátrat, který komunista rozhodl o postavení té sochy, a podám na něj trestní oznámení pro vlastizradu formou kolaborace. Jednak by se tento člověk měl chytit za nos, pokud ještě žije, jednak by si město mělo uvědomit, čí dílo to obhajuje. Přál bych si, aby až příště zastupitelé budou rozhodovat o soše, už existoval i nějaký tlak veřejnosti.
