Slavný závod, který nebyl jen špičkovou sportovní, ale i společenskou událostí, jež neměla kromě Velké ceny v Brně v tehdejším Československu obdoby, má své pamětníky. Na původním přírodním okruhu v okolí Prachovských skal se jezdila v letech 1952 až 1976, avšak vrcholem byla 60. léta. Podél patnáctikilometrové trati se tísnily davy, aby spatřily světovou elitu motocyklového sportu.
„Byla to nezapomenutelná doba. Na závody jsme se vždy těšili. Za tuhého socialismu se v Jičíně objevovali jezdci z USA, Kanady, Austrálie, Nového Zélendu, Rhodesie, Jižní Afriky a téměř ze všech zemí především západní Evropy. Jičíňáci měli možnost poprvé vidět blue jeans, žvýkačky, Coca-colu, poslouchat rokenrol. Táta byl v těch nejslavnějších 60. letech ředitelem nebo tajemníkem závodů,“ vzpomíná Bedřich Plecháč, jenž byl v té době znám jako muzikant a diskžokej. Později byl dlouhá léta náměstkem ředitele Národního divadla v Praze.
Ve zlaté éře závodu sledovalo závodníky na trati až 100 tisíc diváků. Trať připomínala malou Tourist Trophy na ostrově Man a vedla z Holína přes Prachov, Jinolice, Podůlší, Kbelnici do Jičína.
Na závody a hlavně na vše, co se kolem dělo, rád vzpomíná i Miloš Starý.
„Jako kluci jsme to prožívali. Celé město se změnilo. Přijeli cizinci, Jičín dýchal úplně jinak. S klukama přišla alespoň na pár dní svoboda! Jezdili po velkých cenách v Evropě. Někteří přijížděli v karavanech, cestovali s nimi jejich manželky nebo milenky. Chlapi spali po hotelech nebo v karavanech, které parkovaly na zahradě u Plecháčů,“ říká Starý, který se s některými závodníky osobně setkal.
„Otec jednou z hotelu Praha přivedl domů šest bouřliváků. Sestra jim hrála na klavír, byla s nimi sranda,“ vzpomíná.
Kanystr koňaku
Legendární byly mejdany v jičínských hotelech Praha a Slavie nebo v hotelu Košíček na Prachově, kde často vévodil slavný František Šťastný. Traduje se historka, že další z věhlasných jezdců Lewis Young z Rhodesie vezl jednou z Velké ceny Jugoslávie kanystr koňaku na Velkou cenu Finska.
„V Jičíně domluvil s tátou vyřídit vývozní povolení na vývoz výborných českých loveckých pušek. Řada jezdců nakoupila v prodejně na náměstí pušky a zbavila se tak v cizině nepoužitelných korun za startovné,“ říká Plecháč.
V 60. letech se v Jičíně objevovali závodníci, z nichž někteří se později stali mistry světa nebo továrními jezdci nejslavnějších značek. Nejsilněji byl obsazen ročník 1961 plný motocyklových es.
„Předně to byl Australan Tom Phillis na Hondě 125, který v tom roce vybojoval pro Hondu první titul mistra světa. V následujícím roce zahynul při závodech Tourist Trophy na ostrově Man (nejstarší a nejnebezpečnější závod na světě, pozn. red.). Společně s Phillisem byl v Jičíně i Jim Redman z Rhodesie, nynější Zimbabwe, na čtyřválci Honda. Pamětníci si jistě vzpomenou na nádherný zvuk stroje. Redman se tehdy také stal mistrem světa, a to se mu v následujícím pěti letech podařilo ještě pětkrát,“ vzpomíná Bedřich Plecháč.
Jezdci zleva: B. Schneider z Rakouska, J. Findlay z Australie, F. Perris z Kanady a Fr. Šťastný z Československa.
V památném ročníku se v Jičíně objevili Kanaďan Frank Perris, v letech 1962 až 1966 tovární jezdec začínající Suzuki, Australan Jack Findlay, tovární jezdec Bultaca, Aermacchi a krátký čas i Jawy 4, Rakušan Bernd Schneider v barvách Suzuki nebo Jihoafričan a playboy Paddy Driver, který později jezdil i formuli jedna.
V následujících letech pod Prachovskými skalami závodil Australan Kel Carruthers, který v roce 1967 vyhrál třídu 125 na Hondě, byl druhý na Aermacchi 350 a druhý na Metisse 500.
„Carruthers se v roce 1969 stal dokonce mistrem světa ve třídě 250 na Benelli a jako jediný jezdec v historii byl současně továrním jezdcem dvou různých italských značek Benelli a Aermacchi,“ říká zasvěceně Plecháč.
Kvůli broušenému sklu?
Stále se vedou debaty, jak je možné, že jičínský závod přitahoval světovou špičku.
„Mnohokrát jsem slyšel, že trať Ceny Prachovských skal, která připomínala malou Tourist Trophy, byla pro jezdce výzvou a že lákadlem byly krásné broušené vázy. To je ale nesmysl. Důvody byly trochu prozaičtější,“ míní Bedřich Plecháč.
V té době se totiž jezdilo v Evropě jen asi deset Velkých cen na rozdíl od osmnácti v dnešní jedné sezoně. Proto především soukromí jezdci, kteří přijeli do Evropy z Austrálie, Kanady, Nového Zélandu nebo Jižní Afriky, museli hledat závody, které jim umožnily zůstat přes sezonu v Evropě a které vyplnily volné termíny mezi Velkými cenami mistrovství světa.
„A když se podařilo zajistit termín závodů týden po Velké ceně NDR nebo Jugoslávie a před Velkou cenou Finska, byla velká šance dostat do Jičína slušnou zahraniční účast,“ vysvětluje Plecháč.
Zlatá léta motocyklů v Jičíně a neopakovatelnou atmosféru ze Západu ukončila invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy v roce 1968, která odstartovala normalizaci. V té době skončil otec Bedřicha Plecháče, neboť kvůli okupaci odmítl pozvat na Cenu Prachovských skal závodníky z východního bloku.
„Několik dní před závody v roce 1968, když už řada zahraničních závodníků byla v Jičíně, začala okupace. Závody byly pochopitelně zrušeny. V následujícím roce můj otec jako tajemník závodů nepozval jezdce z NDR, Polska, Maďarska a SSSR. To nadzvedlo představitele Jičína a komunisty a tátovi zakázali jeho další angažování v závodech,“ vzpomíná Bedřich Plecháč.
V následujících letech se do čela organizačního týmu vyšvihli noví lidé z armády a Veřejné bezpečnosti. „Celá tradice motocyklových závodů pak šla pomalu do háje,“ dodává Bedřich Plecháč.
Až do konce 70. let závody pořádal místní automotoklub, který působil pod hlavičkou armády.
Za měsíc odstartuje v Jičíně čtvrtý ročník motocyklového závodu Cena Jičína, kterým se místní Automotoklub Český ráj ve spolupráci s kluby z Hořic, Nové Paky a Dvora Králové snaží navázat na legendární závod. Trasa však s původní není totožná, okruh měří necelých 3,5 kilometru.
