K odlesněnému prudkému svahu Jelení hory je přilepeno devět chalup. Nejvýše položená stojí v nadmořské výšce okolo 1 060 metrů a nejnižší 1 000 metrů nad mořem. Mezi nimi jsou louky protkané unikátními mezními zídkami z vysbíraných kamenů, jež po staletí oddělovaly pozemky, které k horským usedlostem patřily. Osada zvaná zkráceně Šímovky je ostrovem v moři zeleně. Téměř ze všech stran osadu ohraničuje hustý les.
„Vítejte na Šímovkách,“ srdečně zdraví sedmapadesátiletý Jiří Jech, jeden z novodobých obyvatel Šímových Chalup, které administrativně patří pod obec Malá Úpa. Kolem něho pobíhá dvouletý retrívr Boris.
„Tchán koupil chalupu před jednadvaceti lety od firmy, která ji měla jako rekreační středisko. Byla v dezolátním stavu,“ říká Jech na zápraží citlivě zrekonstruované chalupy v nadmořské výšce 1 050 metrů. Má odtud velkolepý výhled. Lví důl, nejodlehlejší kout východních Krkonoš, je jako na dlani.
Cesta k jeho chalupě v horní části osady po strmé horské pěšině od Spáleného Mlýna trvá v létě přes půl hodiny a v zimě jednou tolik.
Šímovy Chalupy patří k nejodlehlejším místům v Krkonoších.
Když je však hodně sněhu, tuto trasu nelze absolvovat a je třeba jít delší, přes Tonovy Domky, nebo dokonce oklikou přes osadu Niklův Vrch. V zimě jsou Šímovy Chalupy autem nepřístupné a ani pěšky to není žádná legrace.
„V zimě musíme nechat auto dole ve Spáleném Mlýně, nandat si sněžnice a vyrazit nahoru. Trvá nám to přes hodinu. V zimě co si sem nevyneseme, nemáme - jako horalé před staletími. Autem se sem dostaneme zase až v první polovině května. Trvanlivé věci sem navozím před zimou,“ říká Jech.
Neveřejná zpevněná lesní cesta prochází pouze horní částí osady. Od května do října mohou chalupáři přijíždět auty, ale pořádnou oklikou přes Malou Úpu a navíc musí mít vyřízené zvláštní povolení. Oblast leží ve třetí chráněné zóně Krkonošského národního parku.
V chalupách není elektřina a v zimě sem lidé musejí po svých, přesto by neměnili.
Šímovy Chalupy jsou i v současnosti jednou z nejobtížněji dostupných osad v Krkonoších. Ani do jednoho obydlí není přiveden proud. Někdo má solární panely, jiný benzinové generátory.
„Je to tady úplně jiný život. Naučili jsme se s tím žít. Zdejší klid bych za nic neměnil. V zimě je odtud první civilizace vzdálena více jak hodinu pěšky. Na Pomezky je to skoro dvě hodiny, na Sagasserovy Boudy přes hodinu,“ připomíná Jiří Jech.
Potomci tyrolských horalů zmizeli na konci války
Traduje se, že Šímovy Chalupy, německy Simmaberg, dostaly jméno po jednom ze tří bratrů - kolonizátorů, kteří přišli koncem 16. století z alpských Tyrol. Soubor různých vývojových typů obydlí patří z historického a urbanistického hlediska k tomu nejcennějšímu, co Krkonoše nabízejí.
Není náhoda, že před více než deseti lety byly společně s horskou osadou v Modrém dole na úbočí Studniční hory a Velkých Tippeltových Bud ve Velké Úpě prohlášeny vesnickými památkovými zónami. Osm z devíti chalup je v registru národních kulturních památek České republiky.
„I ta naše. Paradoxně k tomu přispělo, že nikdo z majitelů neinvestoval do nějakých razantních oprav, což se nakonec ukázalo jako plus. Když k nám přišli památkáři a prohlíželi si krovy, nedokázali skrýt nadšení. Mluvili o tom, že jsou typické pro polovinu 18. století. Pátral jsem, kdy byla chalupa postavena. V prvním rakousko-uherském vojenském mapování z období 1764 až 1780 je už zakreslena. Je tedy logické, že byla postavena ještě předtím, počítám někdy před rokem 1750,“ říká Jech.
V chalupách se dochovaly historické předměty, třeba dřevěný nosič na děti.
Život na Šímovkách byl vždy nesmírně tvrdý, muži pracovali v lese a ženy se staraly o hospodářství a později se věnovaly tkalcovství.
Na konci války museli všichni německy hovořící obyvatelé pryč a boudy se přidělily a později prodaly státním podnikům nebo chalupářům z měst.
V posledních dvaceti letech se u většiny několikrát vyměnili majitelé. Většina současných vlastníků si uvědomuje historickou hodnotu chalup a snaží se je udržovat v co možná nejautentičtějším stavu.
„Asi před deseti nebo patnácti lety se tady stavila velmi stará paní, Němka, a lámanou češtinou řekla, že se tady narodila. Později při rekonstrukci jsme našli bedny, kde byly školní sešity s německými jmény. Byla to rodina Braunova, která tady na konci války bydlela,“ pokračuje Jech.
Šímovky mají jediného stálého obyvatele
Jediným stálým obyvatelem Šímových Chalup je Miloslav Hanuš. Také jeho stavení, které je ze všech v osadě největší, je kulturní památkou. S obavami očekává zimu.
„I když jsou poslední zimy mírné, je to tady problém. Pamatuji zimu, kdy bylo tolik sněhu, že přes Tonovy Domky jsem to šel nahoru šest a půl hodiny, a to je nějakých tři a půl kilometru,“ vypráví třiašedesátiletý Miloslav Hanuš, který jezdí na Šímovky od roku 1962. Chalupu zdědil po rodičích a nedávno si na obecním úřadě v Malé Úpě vyřídil trvalý pobyt.
„Když jsem sem začal jezdit jako kluk, několik chalup patřilo pilotům RAF. Ta, kterou mají Jechovi, byla dvou pilotů RAF, švagři to byli. Vzpomínám si na ně, měli perfektní dalekohled. Piloti dostali hned po válce chalupy k rekreaci,“ vzpomíná Hanuš, který pamatuje dobu, kdy Šímovy Chalupy byly ještě ze všech čtyř stran ohraničeny hustým lesem.
V chalupách není elektřina a v zimě sem lidé musejí po svých, přesto by neměnili.
„Časy se mění. V 60. letech sem nevedla žádná zpevněná silnice, jen pěšina. Za celé prázdniny po ní prošli dva lidé. Změnilo se to v letech 1992 a 1993, pak udělali asfaltku. V zimě po ní jezdí běžkaři, v létě cyklisté. Klid tu pomalinku ztrácíme. I reportáž, kterou připravujete, k tomu jen přispěje,“ dodává Hanuš.
Přesto jsou Šímovky v porovnání s okolními podobně velkými horskými osadami divočinou.
V chalupě Kastnerových je útulno. Kachlová kamna hřejí a roubenou světnicí voní bylinkový čaj. Manželé Vladimír a Lenka koupili zchátralý objekt před čtyřmi lety přes inzerát. Dnes má chalupa novou šindelovou střechu, zrekonstruovaný dřevník, opravené interiéry včetně původní chlebové pece, která je opět funkční.
„Předloni jsme zrekonstruovali pec na pečení chleba. Několikrát jsme už v ní pekli a povedlo se,“ ukazuje Vladimír Kastner rozměrnou pec, do které se přikládá z chodby.
Kastnerovi si na Šímových Chalupách splnili dávný sen. „Snili jsme o chalupě v horách, na nějakém zastrčeném místě, ale netušili jsme, že to někdy zrealizujeme,“ pokračuje Kastner.
Unikátní vikýř má už jen několik chalup na světě
Jejich chalupa je jedna z posledních na světě, u kterých se dochoval maloúpský seníkový vikýř. Zatímco na většině ostatních má vikýř už hranatou podobu, na jejich domě je zaoblený a vytváří na střeše vlnu. Tento typ je v povodí Úpy v Krkonoších nejstarší.
„Maloúpský vikýř se později u většiny chalup předělával na častější hranatý,“ ukazuje Vladimír Kastner na šindelovou střechu.
Unikátní maloúpský vikýř má už jen několik chalup na světě.
V roce 2006 byl tento jedinečný prvek lidové architektury zachován v čisté podobě na posledních šestnácti staveních, a to v Dolní a Horní Malé Úpě, Dolních Lysečinách nebo v Horních Albeřicích.
Osídlení Šímovek postupovalo odspodu po strmé stráni nahoru. „Nejstarší chalupy vznikaly v dolní části. Pod námi je ještě jedna a tři základy dnes už neexistujících domů. Ještě na mapě z počátku 20. století jsou zakresleny jako obydlené,“ říká Kastner.
Šímovky jsou výjimečné nejen z historického hlediska. Drsná příroda a dosud určitá izolovanost lokality od okolí nutí obyvatele osady i v současném přetechnizovaném světě k jinému vnímání světa, než na jaký jsou zvyklí ve městě.
„Život tady plyne úplně jiným tempem. Člověk tu dělá všechno třikrát déle, ale je to vlastně jedno. Není tady až takový problém si představit, jak v minulosti měli horalé náročný život. Vůbec nám nevadí, že nemáme proud. A co je důležité, lidé si tady musí pomáhat. Jedinec tady moc neznamená. To vyplývá z extrémních podmínek, které tady příroda nastavila. Přesto se nám odtud pokaždé velmi těžko odjíždí,“ dodává Vladimír Kastner.
