Zvířata fotografuje v Čechách i v zahraničí, především pak na černém kontinentu, kam pravidelně jezdí. Veřejnost si může jeho snímky prohlédnout na probíhající výstavě v trutnovské galerii Domu tisku. Přehlídka potrvá do poloviny června.
"Pracovat se zvířaty je něco úplně jiného, než když za nimi jedete do divoké přírody. To je pro mě naplnění smyslu života. S posedlostí zvířaty jsem se víceméně narodil, příroda mě lákala neustále," říká v rozhovoru pro týdeník 5plus2 Lukáš Pavlačík.
Máte to tak, že bez fotoaparátu si pobyt v přírodě už ani neužijete?
Foťák se samozřejmě stal běžnou součástí mých cest do přírody. Podstatný je pro mě ale kontakt se zvířaty a možnost je pozorovat, focení je až druhotné. Pokud nejsou ideální podmínky pro focení nebo bych musel zvíře vyplašit, tak radši nefotím. U spousty fotografů mi trochu vadí, že pro ně je hlavním cílem získat snímek, ale už jim je jedno, co potom to zvíře. Pro mě je podstatné nechat to zvíře chovat se naprosto přirozeně, aniž by o mně vědělo. Potom je možností udělat zajímavý snímek mnohem víc.
Je vždycky možné zvíře fotografovat nepozorovaně?
Hlavně u nás je to problém. Česká zvířata jsou plachá, lidem se maximálně vyhýbají a fotograf musí znát jejich návyky a způsob chování. Jiná situace je v africké savaně, kde se zvířata chovají úplně jinak a jsou na lidi zvyklá.
Jaký byl zatím váš nejzajímavější fotografický zážitek v divoké přírodě?
To se nedá takhle říct. Je spousta okamžiků, které se vám vryjí pod kůži. Například hodně na mě zapůsobilo focení medvědů lovících lososy na Aljašce. Byl jsem na břehu řeky a kolem mě běhali medvědi. Mám obrázky pořízené ze čtyř metrů, v takové chvíli nemůžete dělat nic jiného, než jen sedět a užívat si to všechno.
Lukáš Pavlačík (37)Narodil se v roce 1977 na Slovensku v Levoči. Vystudoval veterinární medicínu. V současnosti pracuje jako soukromý veterinář se specializací na volně žijící, exotická a zoo zvířata s praxí ve veterinární ordinaci a v Zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem. Fotografování se věnuje od roku 2000, kdy poprvé navštívil Afriku. Po první cestě do Keni se na černý kontinent pravidelně vrací. Přírodu fotografoval v Albánii, Jihoafrické republice, Keni, Španělsku, Chorvatsku, ve střední Evropě a také na Aljašce. Jeho krédem je: "Přijít nezpozorován, fotografovat nezpozorován a odejít nezpozorován." |
Asi jste neplánoval, že se k nim dostanete na takovou blízkost…
Tam si nevybíráte. Když chcete fotit, musíte si sednout a nechat přírodu, tak jak je. Samozřejmě máte i strach, musíte vědět, co si můžete dovolit a co ne. Ve svém životě jsem potkal více než sto medvědů, nejen na Aljašce, ale i na Slovensku. Nikdy jsem neměl problém, medvěd na mě zaútočil jednou jedinkrát právě na Aljašce, a byla to moje chyba. S kamarádem jsme se k němu nechtěně dostali, když byl v řece a slyšel nás, už nešlo zmizet z jeho zorného pole. Vystartoval po nás a byl to okamžik, kdy jsme si koukali z očí do očí. Naštěstí to dopadlo dobře. Podíval se na nás, zvedl tlapu, třísknul do hladiny, pak se otočil a utekl. Bylo jediné štěstí, že jsme tam dva, protože medvěd většinou útočí pouze na jednotlivce.
Vám ale učarovala hlavně Afrika. Proč?
Fotografovat tam zvířata je nejsnazší, nebojí se vás, máte je na dosah ruky a výhodou je také přehledný terén. Navíc v Africe je velká diverzita, nikde na planetě nenajdete takovou škálu zvířat od hmyzu, plazů až po obrovské savce. V pralesích Jižní Ameriky je sice mnohem větší diverzita než v Africe, ale nevidíte téměř nic. Afrika mně ale učarovala po všech stránkách, není to jen o focení. Fascinují mě i místní domorodí lidé a jejich vztah k přírodě. Bohužel všechno zlo, co se tam děje, pochází od nás, od bílých.
Umíte si představit, že byste tam žil?
Na to se mě ptala řada lidí a byla to i otázka, kterou jsem sám vnitřně řešil. Je hezké tam jet, pozorovat zvířata, fotit je, užívat si Afriku po této stránce, ale něco jiného je tam žít. Znám spoustu lidí, kteří se usadili v Jižní Africe. Ekonomicky se jim sice žije mnohem lépe než u nás, ale jsou naprosto svázaní. Když chtějí vyrazit do přírody, tak jedině do národního parku. Kvůli bezpečnosti si nemohou ani večer vyjít na procházku do města. To jsou důvody, proč bych trvale žít nechtěl. Asi bych pak přišel o veškeré iluze. Když tam jedu pouze za přírodou, mám možnost se tam vracet a těšit se na to.
