Kdyby se před pěti lety Alena Dušková s manželem boudy neujala, možná by ji potkal podobný osud jako okolní a dnes zavřené horské hostince.
Z boudy ležící v tisíci metrech nad mořem, kde od 80. let fungovalo vzdělávací středisko ochrany přírody, se jim podařilo vybudovat životaschopný podnik navzdory tomu, že turisté se do odlehlého koutu nejvyšších hor ve velkém nehrnou.
Alena Dušková se ztrátové destinace, pro kterou Správa Krkonošského národního parku dlouhé měsíce marně hledala nájemce, ujala na jaře 2013. Od té doby je stavení se 45 lůžky nepřetržitě otevřené. Rodačka z Karlových Varů přišla do Krkonoš před dvaceti lety, původně provozovala horskou chatu ve Velké Úpě.
„Přiznám se, že Rýchory jsem vůbec neznala. Když jsem sem poprvé přijela, místo mně naprosto učarovalo. Rýchory jsou ještě pořád pravé hory. Je to tu divoké a málo komerční. Lidé se sem nejezdí předvádět, ale jdou nahoru s bandaskou na borůvky klidně v teplákách zastrčených do ponožek. Je jim jedno, jak vypadají,“ vykládá vystudovaná učitelka.
Když boudu převzala, musela klientelu budovat téměř od nuly.
„Byla pro mě obrovská výzva boudu rozchodit. Chvíli trvalo, než se to rozjelo. Hlavním přínosem jsou skupiny dětí, kteří sem jezdí na pobyty. Dnes už máme stálou klientelu. Učitelky si většinou rezervují pobyt na příští rok ve chvíli, kdy od nás odjíždějí,“ vysvětluje.
Součástí boudy je bufet pro výletníky, konají se zde také svatby. Takřka licencí Rýchorské boudy se staly domácí ovocné čaje a obří kynuté knedlíky s borůvkami, které boudařka vyrábí.
Společnost manželům Duškovým dělají zvířata. Kromě psů a koček před stavením volně pobíhá velšský poník a americký mini kůň, kterého boudařka ve zbědovaném stavu zachránila z množírny.
Rýchorská boudaZa jeden milion korun ji v roce 1926 vybudoval stavitel Wagenknecht z Trutnova jako moderní pohostinské zařízení. Už v roce 1892 hned vedle stála Maxova bouda, dnes je na jejím místě vyhlídková terasa na východní Krkonoše. V roce 1946 Rýchorská bouda přešla pod národní správu Klubu českých turistů v Praze, o čtyři roky později ji převzalo pražské sokolské družstvo Vzlet. Od roku 1976 patří Správě KRNAP, která zde vybudovala první školicí středisko ochrany přírody pobytového typu u nás. Mezi lety 1980 až 1985 ochranáři investovali osm milionů korun do rozsáhlé rekonstrukce. Výchovně vzdělávací středisko státní ochrany přírody zahájilo činnost v roce 1986. Od roku 2013 mají boudu v pronájmu manželé Duškovi. |
Chata na rýchorském hřebeni je patrně jedinou v Krkonoších, možná i u nás, která vydává vlastní noviny. Alena Dušková s kamarádkou s tím začala v roce 2016, od té doby vycházejí každé tři měsíce a přinášejí novinky ze života na boudě, příběhy lidí spjatých s Rýchorami i povídání o krkonošských tradicích.
„Je to obdoba kroniky. Myslím si, že tohle jsou věci, které dělají boudu boudou.“
Slováci přivezli neznámý příběh
Prvními ubytovanými hosty na boudě, jejíž historie se začala psát v roce 1926, byli slovenští potomci lidí, kteří ji postavili. Ze Slovenska přivezli příběh, jenž zůstával regionálním historikům desítky let utajený.
Podle něj nechala postavit Rýchorskou boudu dcera služebné ze sousední bývalé Maxovy boudy.
„S pražským notářem si vzali do pěstounské péče dceru Editu, která údajně měla být dcerou žacléřského faráře a místní posluhovačky. Žili tu až do druhé světové války, na boudu se ale vztahovaly Benešovy dekrety a museli ji opustit. Edity a její matky se ujali lidé v Horním Maršově, kteří jim před válkou na boudě pomáhali,“ vypráví.
Slovenští potomci původních majitelů se loni do Krkonoš vrátili a Aleně Duškové věnovali obraz Rýchor.
Jen málokterá horská chata má ideálnější polohu než Rýchorská bouda. Nachází se v první zóně národního parku a zdejší příroda zůstává lidskou činností velmi málo poznamenaná. Jedním z poznávacích znamení oblasti jsou květnaté louky s orchidejemi a hořci.
Na horizontu se otevírají výhledy na hlavní krkonošské vrcholy i do sousedního Polska s působivě tvarovaným jezerem Bukówka, z turistické stezky kousek pod boudou se zase rýsují zaoblené kužely Vraních hor.
V Krkonoších asi nenajdete chatu, v jejímž blízkém okolí se nachází tolik magnetů pro turisty. Největší dělostřelecká tvrz u nás Stachelberg, stejně jako Dvorský les, který díky bizarně pokrouceným bukům láká fotografy i odborníky, leží na červeně značené Cestě bratří Čapků. V šest kilometrů vzdáleném Žacléři je jediný hornický skanzen ve východních Čechách, daleko to není ani do zaniklé sudetské vesnice Sklenářovice.
Ubylo pokory, tvrdí boudařka
Přesto na chatu proudy výletníků, snad s výjimkou letních prázdnin, nemíří. Přitom Rýchory patří mezi místa, která v zimě nedostatkem sněhu netrpí. Kolem boudy vede strojově upravovaná Krkonošská magistrála.
„Mohl by to být ráj běžkařů, ale na to, kolik tady je každou zimu sněhu a jak jsou upravené stopy, čekala bych větší množství lyžařů,“ poznamenává Alena Dušková. Konkurence východokrkonošských středisek je však značná a většina turistů dává přednost Peci pod Sněžkou, Velké a Malé Úpě.
Na Rýchorskou boudu, stejně jako na celý cestovní ruch, tvrdě doléhá krize na pracovním trhu. Rádi by sehnali pracovníka do bufetu, aby mohl být otevřený víc dnů v týdnu. Angažovat do odlehlého koutu Krkonoš zaměstnance je ale takřka nemožný úkol.
Když Alena Dušková srovnává dobu, kdy na horách začínala, se současností, nemůže si nevšimnout rozdílů.
„Dřív lidé na horách vzali za kliku a vstoupili do boudy s určitou pokorou. V současnosti přibývá těch, kteří otevřou a začnou s negacemi, mají různé výhrady. Je to zvláštní doba. Řekla bych, že na hory pronikly nešvary z měst,“ filozofuje provozovatelka.
Před časem na hlavní dveře zavěsila plakát s nápisem „Vítej člověče milý, kdož v srdci lásku k horám nosíš.“ Vydržel tam pouhé tři dny. Přesto by Alena Dušková neměnila.
„Život na Rýchorách mě naplňuje, mám ráda tu jejich nespoutanou divokost. Chci na boudě zůstat, dokud mi bude zdraví sloužit,“ uzavírá.
