Jiří Kobr se od mládí věnuje sakrální tvorbě.

Jiří Kobr se od mládí věnuje sakrální tvorbě. | foto: Tomáš Plecháč, MF DNES

Na má díla lépe reagují nevěřící, říká výtvarník o své sakrální tvorbě

  • 2
Výtvarník Jiří Kobr se specializuje na sakrální tvorbu. Je autorem kopie Černé Matky Boží na stejnojmenném domě v pražské Celetné ulici, norimberského lustru v renesančním slohu pro zámek Kratochvíle nebo šesti ukradených andělíčků na hrobě sv. Ivana ve Svatém Janu pod Skalou.

„Je zajímavé, že na moje díla lépe reagují nevěřící, připadá jim to zajímavé. Tradiční křesťani jsou konzervativnější,“ říká pětačtyřicetiletý výtvarník.

Vyrůstal v Trutnově, střední i vysokou školu studoval v Praze, ale dnes řezbář a sochař Jiří Kobr žije v Českém krasu. Na Berounsku se s rodinou usadil před deseti lety, ve Svatém Janu pod Skalou s ikonickým skalním útvarem sdílel ateliér s malířem Jakubem Špaňhelem. Spolu se také sešli na výstavě v trutnovské městské galerii, která potrvá do poloviny ledna.

Vaše tvorba je neodmyslitelně spojena s křesťanstvím. Jak jste si k němu našel cestu?
Už v dětství mě bavilo obcházet kostely, hřbitovy a boží muka. Ke křesťanství jsem se dostal skrz památky a věci, věřícím jsem se stal až později. V křesťanství cítím určitou nadčasovost, univerzálnost. Člověk tam najde všechny možné situace, které může zažít.

V úvodu k jedné výstavě jste napsal, že křesťanství zkoumáte a pokoušíte...
Všechno, co slyším v kostele, mi nevyhovuje, přistupuju k tomu kriticky. V tvorbě zkouším, jestli by to mohlo vypadat jinak. Nebavilo by mě opakovat zažitá schémata, snažím se to vyjádřit jiným způsobem. Mám pocit, že když člověk vidí kříž, tak je už těžké vidět původní obsah, který je stále nosný. Když se ale ten kříž udělá trochu jinak, tak je šance, že původní obsah bude zřetelnější. Myslím si, že v dnešní době těžko obstojí starý bigotní způsob zobrazování.

Jaké jsou reakce lidí, kteří mají k víře a křesťanství rezervovaný vztah?
Na moje díla lépe reagují nevěřící, připadá jim to zajímavé. Tradiční křesťani jsou konzervativnější. V mé generaci se to ale láme, je skupina lidí mého věku a mladších, kteří jsou otevřenější.

Restaurujete sochy, děláte kopie i rekonstrukce zmizelých plastik a v poslední době se i více věnujete volné tvorbě. Co vás nejvíc naplňuje?
Nejvíc mě baví volná tvorba, ale jsem vděčný za zkušenost s restaurováním starých soch, protože v nich je zachován druh citlivosti, se kterým se v této šíři už jinde moc nesetkáte.

Zkoušel jste pracovat i s jiným materiálem než se dřevem?
Pracoval jsem s kamenem, sádrou, dělám grafiky. Ale dřevo je pro mě přirozený materiál, pracuje se mi s ním nejlépe, nabízí také zajímavé možnosti barevné úpravy.

Jiří Kobr (1974)

Královédvorský rodák žil do 14 let v Trutnově. Studoval řezbářství na Střední uměleckoprůmyslové škole a Vyšší odborné škole v Praze, je absolventem Akademie výtvarných umění. Věnuje se sakrální tvorbě. 

Mezi jeho nejvýznamnější dílo patří kopie Černé Matky Boží v Celetné ulici v Praze. Má za sebou několik samostatných i kolektivních výstav. Žije v Hostimi u Berouna, jeho ženou je restaurátorka nástěnných maleb Zuzana Wichterlová.

„Práce Jiřího Kobra zachycují esenci reality v symbolu, ve zkratce, zároveň do nich vpravuje osobní detaily a prvky, které obecné křesťanské symboly polidšťují a zpřístupňují pro každého z nás. Aktualizuje křesťanské náměty do současnosti a jde do hloubky motivů. Myslím, že je to cesta, která v současném výtvarném umění chybí. V jeho tvorbě je velká inspirace lidovou plastikou nebo historickým řezbářstvím. Některé plastiky jsou blízké stylizaci Josefa Čapka, kubistickými tvary, zkratkou a zároveň jemnými detaily. Ze spojení čisté geometrie a její polychromie se rodí objekty, které jsou obecně platným symbolem i otiskem jedinečného,“ řekla o něm Lucie Pangrácová, ředitelka Galerie města Trutnova.

Řada církevních památek je v žalostném stavu. Jak vám je, když vidíte chátrající kostely?
Je mi to líto, ale na jednu stranu to chápu. Když tam lidi nechodí, tak co s tím. Pořád to jsou jen věci. Pokud žije na vesnici sto lidí a nikdo z nich není věřící, tak je otázka, jaký smysl tam má opravený kostel. Když jsem se na opuštěné a polorozpadlé památky koukal, tak jsem byl nucen se zamýšlet, co to tam vlastně je a proč to tam je. Tím mě to začalo víc zajímat.

Pracoval jste a žil na různých místech. V čem vás uchvátil právě Český kras?
Když jsme s manželkou zakládali rodinu, nemohli jsme být v Praze, chtěli jsem někam do přírody. Koupil jsem noviny a první inzerát, který jsem viděl, byl na dům v Hostimi. Neznali jsme to tam, nikdy jsme tam nebyli. Jeli jsme se tam v noci podívat a dům okamžitě koupili. Byla to náhoda, rozumem bych to nevymyslel. V Českém krasu žije hodně zajímavých a různorodých lidí, samorostů. Jsou tam ovčáci, jeskyňáři, muzikanti (kromě Jiřího Kobra a Jakuba Špaňhela žije ve Svatém Janu pod Skalou například spisovatelka Tereza Boučková; pozn. red.).

Vracíte se na Trutnovsko do míst, kde jste strávil dětství?
Dodnes to je pro mě hodně důležité a stále si ta stará místa připomínám. V Trutnově mám navíc chalupu a jezdím sem i za rodiči. Stále jsem svým způsobem rozkročený mezi Krkonoše a Český kras.

Ateliér ve Svatém Janu pod Skalou jste ještě donedávna sdílel s malířem Jakubem Špaňhelem. Jaké to mělo výhody?
Bylo to inspirativní, Jakub mě podpořil v tom, co dělám. Myslím si, že i pro Jakuba bylo dobré, že tam nemusel být sám. Bylo to oboustranně výhodné.